Podobný koncert jsem v Jiráskově divadle dlouho nezažil. Přesto, že bylo v sále méně jak sto lidí, publikum o sobě dávalo slyšet a svéráznému herci a zpěvákovi Janu Budařovi připravilo dlouhé ovace po každé písni. Ten, znalý z divadelních prken postupů práce s publikem, si s návštěvníky koncertu hrál a opakovaně je uváděl v nepřestávající smích.
Úterní koncert Jana Budaře a Eliščina bandu, který jej doprovází, nebyl jenom hudební produkcí. Jan Budař zde s lehkostí odvedl vynikající práci performera, který dokáže diváky bavit i mezi písněmi.
Diváci se tak mimo jiné dozvěděli o Budařově platonické lásce k Audrey Tatou, kterou marně hledal mezi publikem. Neznalým divákům Budař neváhal vysvětlit, že se jedná o francouzskou herečku, „která hrála Amélii z Montmartru ve filmu Amélie z Montmartru a Coco Channel ve filmu Coco Channel“.
Před písní Dobrý den, majore Gagarine, kterou českolipští hudební fajnšmekři znají v podání Standy Holuba, Budař varoval, že někteří posluchači po této písni uvěří v Boha. To se stalo i v České Lípě, kde jeden z diváků po odehrání písně skutečně v Boha uvěřil a hlasitě to deklamoval.
Budař strhoval diváky nejen svým zpěvem, ale i temperamentními tanečními kreacemi na pódiu a způsobem, jakým uváděl jednotlivé písně. Před jednou z nich dokázal v sále Jiráskova divadla navodit atmosféru vrcholícího plesu v brněnských Lužánkách. Mezi lidi rozdistribuoval nafukovací balónky a konfety, které se v mžiku začaly vznášet nad hlavami teď už ne sedících nýbrž tančících diváků.
Koncert neměl slabé chvilky, naopak atmosféra v jeho průběhu gradovala. Jan Budař se před českolipským publikem uvedl v tom nejlepším světle a dokázal, že v pravém slova smyslu náleží do cyklu Diví muži na zemi i mimo ni, v rámci něhož už byli v České Lípě uvedeni Ivan Hlas s Vladimírem Mišíkem a Jiří Schmitzer.
