Britský písničkář, kytarista a klavírista James Harries žije od 90. let v ČR. Časopis Rolling Stone ho označil za Zlatý hlas a je přirovnáván ke jménům jako Jeff Buckley nebo Damien Rice. I jeho zatím poslední dlouhohrající album Until the Sky Bends bylo veřejností i kritikou přijato kladně. Je autorem filmové hudby k filmu Lidice či Bobule nebo úvodní písně k seriálu Modré stíny. Především je to ale velký sympaťák.
Jamesi, jak je to dlouho, co jsi naposledy vystoupil v České Lípě? Zůstaly ti v paměti nějaké vzpomínky?
Už si to přesně napamatuji, je to pěkná řádka let. (smích) Co si ale pamatuji, že to bylo v malém hezkém klubu na sídlišti a že jsem byl na stejný den pozvaný do Londýna na narozeninový mejdan herce Gerarda Butlera. Takže jsem mu poděkoval za pozvání a vysvětlil mu, že na párty s hollywoodskými hvězdami nepřijedu, protože jsem slíbil koncert v České Lípě.
Tohle obzvlášť potěší. (smích) Chtěl bych se na chvilku vrátit v čase a dotknout se doprovodné písně “15” pro film Lidice. Jak tato krásná píseň vznikla?
Jediné, co jsem věděl, že nechci složit patetickou tesklivou písničku. Píseň mě napadla v supermarketu. Text jsem pak vymyslel na parkovišti, když jsem seděl v autě, jelikož mi obě děti usnuly a já je nechtěl budit. V jednom okamžiku jsem se na ně podíval přes zpětné zrcátko a v tu chvíli mě napadlo napsat píseň o zamilovaném chlapci, který se probudí do narozeninového dne, kdy mu je osudných 15 let. Právě kvůli tomu jde místo za holkou svých snů s dalšími muži na popravu. V hlavě byla píseň hotová, než se děti probudily.
V čem tě vlastně uhranula ČR, že jsi se rozhodl zůstat a usadit se zde?
Na to je jednoduchá odpověď. Moje žena a následně právě mé děti. (smích)
Tvé studiové desky jsou nahrávány s kapelou. Proč ale volíš převážně sólovou variantu koncertů? Asi to nebude jen kvůli snížení nákladů za cestovné výdaje, ne? (smích)
V posledních dvou, třech letech jsem s kapelou hrával a je to samozřejmě skvělé. Miluju tu interakci na pódiu mezi muzikanty. Ale sólo je také skvělé. Lépe se pak člověk propojuje s publikem, a to i po koncertu. (smích) Je to jiné a možná i více svobodné. Mohu hrát jakkoli se mi zlíbí, mohu písně měnit nebo si zahrát hodně starou věc, na kterou by si někdo z kapely třeba nemohl vzpomenout. Druhá věc je, že kapela stojí více peněz – víc úst na jezení, více postelí, pronájem dodávky atd. Ale peníze určitě nejsou jediným důvodem, proč hraji sólo.
Tvůj singl Lights z loňského roku je šmrncovně vyprodukovaným popem, a proti tomu jsi ve stejném roce přišel s EP z Bratislavy, které je krásně poklidné a nahrané s akustickými nástroji. Jaká poloha se v současnosti v tobě více prosazuje?
Skladba Lights byl nápad, který mi zněl v hlavě, ale moc jsem si s ním nevěděl rady. Nazapadalo to do mého stylu a mezi další písně, které jsem nahrával na desku. Požádal jsem o pomoc kamaráda Viliama Béreše a spolupráce byla strašně zábavná a inspirující, takže rozhodně chci pokračovat ve spolupráci. Akustické písně naproti tomu jdou přímo ze mě, přesně tak je totiž skládám, na akustiku nebo na klavír. Od toho si bych si chtěl ale dát na chvilku pauzu.
To jsou tedy tvé plány pro následující rok? A jak vypadal ten letošní?
Na začátku roku jsem často koncertoval, abych měl následně čas na psaní nových písní, které můžete slyšet právě v rámci podzimního turné. Tenhle rozhovor vzniká v Polsku a mám za sebou koncerty v Belgii, Nizozemsku, Německu, Rakousku a na Slovensku, nyní pokračuji po Čechách. Práce na novém projektu s dost jiným zvukem je pro mě ale stěžejní. Dostal jsem chuť jít jiným hudebním směrem a odložit akustickou kytaru. V následujícím roce chci vydat nové věci studiově. Uvidíme, jak to dopadne.
James Harries, 10. 11. 2018, U bílýho černocha