Pod hlavičkou zcela volného hudebního sdružení Collegium Proprium během sobotního odpoledne proběhl v Biberově síni v někdejším augustiniánském klášteře v České Lípě koncert Jany Herajnové, tentokrát doprovázené českolipským violoncellistou Ivanem Lukačinou.
Nahodilé hudební setkání se stalo přítomným posluchačům zážitkem, který povýšil obyčejné sobotní odpoledne na událost takřka sváteční.
Atmosféra sobotního hudebního setkání byla nadmíru přívětivá a takřka domácká. Většina lidí v publiku dobře věděla, jaký hudební zážitek je očekává, a ani pro Janu Herajnovou nebyla Biberova koncertní síň nijak novým prostorem. Naposledy zde umanula všechny návštěvníky vernisáže Vladimíra Franze, včetně jeho samotného, v roce 2010.
Jana Herajnová patří mezi houslistky, na jaké se v domácím prostředí hned tak nenatrefí. Z rezonančních otvorů jejích houslí vychází jistota a zkušenost, rozvaha, ale přitom se nevytrácí ani trocha instinktu, svěží intuice, lehkosti a především touhy skrze náročné partitury vyprávět další houslové příběhy. Jana Herajnová, která je univerzální hráčkou splňující instrumentální nároky nejrozličnějších hudebních stylů a období, se přeci jenom více nalézá v modernější tvorbě, zatímco její spoluhráč Ivan Lukačina je hráčem takřka výhradně se profilujícím na interpretaci barokní hudby.
Této kombinaci odpovídalo i zaměření odpoledne, ve kterém byla předvedena díla od šestnáctého až po dvacáté století. Ve starších kusech Ivan Lukačina podpořil Herajnovou svým bassem continuem, díla novější a soudobá byla interpretčiným sólem. Poctou období, ve kterém byla Biberova koncertní síň, byť se tak ještě nejmenovala, postavena, byl i zvolený repertoár, který se opíral také o tvorbu barokního mistra a rodáka ze Stráže pod Ralskem. Z jeho rozsáhlého smyčcového díla byla uvedena rozverná Sonata Representativa a na závěr Sonata VI g moll. Na samotný začátek se ale Jana Herajnová a Ivan Lukačina vrátili k samotným počátkům barokní tvorby, k dílu Tomassa Cechiniho do Itálie přelomu šestnáctého a sedmnáctého století, odkud si barokní umělecké postupy v příštích stoletích razily svoji cestu Evropou.
Další části repertoáru obstarala díla Antonia Vivaldiho, Johanna Sebastiana Bacha, Ludwiga van Beethovena. Oproti jejich klasickým kusům byla postavena díla modernější a expresivnější. Právě v nich byla podtržena vynikající instrumentální vybavenost interpretky. Ať se jednalo o Balladu Eugèna Ysäye nebo o Poetické kusy Georga Rocheberga, Herajnová v nich působila jistě a přitom skromně, s nonšalancí přesvědčivě zahrála každou notu, podtrhovala a ubírala výraz tak, aby z partu dostala ještě více, než je v něm napsáno. Její vystoupení bylo lidské, civilní a přitom neopakovatelné.