Mé informace tak budou značně neúplné, ale přesto si myslím, že pro čtenáře zajímavé. Určitě nejsem sám, kdo je zvědavý, jak to vypadá v místnostech, kde se ještě před rokem prodávaly školní potřeby a do nichž nyní není pro různé tapety ani trochu vidět.
Odvahu, kterou jsem sbíral celé odpoledne, jsem málem ztratil, když jsem se k provozovně ležící několik metrů od Horníka přiblížil. Před vchodem stála horda nezletilců čile komunikujících s mužem asijského původu, kterému se nelíbilo, že stěna domu je čerstvě počmáraná. Ale vědom si své zodpovědnosti vůči čtenářům, vzal jsem za dveře a vstoupil.
Mým očím chvíli trvalo, než si přivykly na tmu. Poté jsem objevil stůl, na který padalo trochu světla od baru a popelník na něm byl plný jen zčásti. Dosedl jsem a začal se rychle rozhlížet a zároveň zaplňovat zápisník.
Spolu se mnou bylo v místnosti šest zhruba patnáctiletých drsňáků s kolující cigaretou a s „ničím“ k pití. Zřejmě by něco pili rádi, ale provozovatelům se musí nechat, že nápisy upozorňující na různá věková omezení aspoň v době mé přítomnosti brali vážně. Dvě náctiletá děvčata seděla na baru u sklenic s džusem a dívala se na nějaký samurajský film v televizi, další se vinula k jednomu z cizokrajců. Vietnamci dělali, že něco dělají – jeden vyměňoval žárovky, dva cosi rovnali za barem, další dvojice posouvala sudy s pivem, které jsou shromážděny v místnosti oddělené od restaurace jen pomyslně. Jediný Asiat seděl v klidu u turecké kávy. Zbytek osazenstva tvořili tři unavení čtyřicátníci a skupinka Romů.
Na stolech byly nápojové lístky, tak jsem nahlédl, co bych si asi mohl dát. Gambrinus za čtrnáct (desítka) a za sedmnáct (dvanáctka) je slušný cenový standard. Dvojka coly za patnáct … no, jasně, už jste to ode mě slyšeli stokrát, trochu cenově-objemový nepoměr. K jídlu jen asijská polévka za dvacet korun.
Po patnácti minutách čekání a napsání předcházejících řádků jsem začal mít pocit, že jsem neviditelný či - lépe řečeno - nejsem pro tmu vidět. Také mě zmátla cedule umístěná u baru: „Platit ihned u obsluhy.“ Jestli já si nemám nakonec pivo přinést sám?
Když však došel vyměňovač žárovek až ke mně a za mnou na několik okamžiků zablikalo světlo, byl jsem odhalen. Posunky jsme se domluvili, že bych si dal pivo, velké pivo, desítku. Rozhlédl jsem se po výzdobě – kýč na kýč. Šílené obrázky známé z asijských obchodů, laciné lampičky, vše doplněno reklamními předměty od dodavatelů nápojů.
V tom okamžiku jsem začal mít neodbytný pocit, že něco není v pořádku. Klíče mám, mobila, tužku, notes také… peníze nemám!!! Vyskočil jsem k pultu a začal vysvětlovat, že si to pivo, které se stejně nějak nedařilo natočit, protože z pípy lítala jen pěna, dát nemůžu. Obsluha byla po asijsku ochotná, vysvětlovali mi, že vše se opraví. Teprve když jsem přiznal, že nemám peníze, divně se podívali a propustili mě.
Dnes tedy logicky nebudu dávat žádné hodnocení. Nic jsem neochutnal, záchod neviděl, jen ta atmosféra a personál by se daly oznámkovat. Restaurace navštívena 16.10.2004.
