Marcela Meidiger pochází z Nového Boru, ale po revoluci odešla do světa živit se jako učitelka francouzštiny. Pobyla v Mexiku a USA. Nyní už více než dva roky působí v Jižní Koreji.
1. Největší chloubou Jihokorejců je rychlovlak KTX (Korean train express) spojující Soul v severozápadním cípu země s Pusanem, přístavem a druhým největším městem, ležícím v cípu jihovýchodním. Od otevření linky v roce 2004 se Korejci dopraví z hlavního města do Pusanu (400 km) za 2h 40 min. a po úplném dokončení celé dráhy budou v přístavu za méně než dvě hodiny. Občas tím báječným vlakem jezdíme, zabořeni do pohodlných sedadel, jízda je tichá, nic nedrnčí, neskřípe a neklepe a jen díky míhající se krajině za okny víme, že se za ty krvavé peníze blížíme rychle k cíli.
2. Rychlovlak v Koreji postavila francouzská firma Alstom, která získala kontrakt v roce 1994. Tehdy se president Mitterand poprvé osobně dostavil do Země klidného rána, aby posvětil tu plodnou spolupráci. Kdo zná francouzské TGV, řekne si ve vlaku KTX, že jablko nespadlo daleko od stromu. Stavba tratě v hornaté krajině dala Korejcům zabrat: na celkových 400 kilometrech trati je 190 km tunelů a 120 km mostů a viaduktů.
3. Pohodlím a kvalitou poskytovaných služeb se korejský KTX blíží letadlu. Krásné hostesky doprovázejí cestující při nástupu do vozu, během cesty obrazovka u stropu informuje o bezpečnosti při cestování, o rychlosti vlaku a o místech, kudy právě projíždí. Po Japonsku je Jihokorejská republika druhou asijskou zemí, kde jezdí rychlovlak. Korejci spěchali, aby je Čína nepředběhla. Měli namále, těsně před zahájením olympijských her byla otevřena první trať z Pekingu do Tianjinu (120 km). Povede až do Šanghaje a bude dlouhá 1300 km.
4. Korejská údolí jsou protkaná stuhami silnic, hory provrtané tunely a řeky překlenuté mosty. Na přírodu zbývají jen příkré svahy hor. 14 milionů automobilů (tj. 3,3 auta na obyvatele, pro srovnání v Čechách 2,4) sviští po 1800 kilometrech kvalitních dálnic. Platí se, podobně jako třeba ve Francii, u výjezdu z dálnice za ujeté kilometry. Rychlost je omezená na 90 nebo 110km/h, pravidelně rozmístěné kamery ji měří a policie pak přiděluje mastné pokuty za její překročení. Také jsme, jako zelenáči, jednu obdrželi…
5. Metro v hlavním městě Soulu bylo postaveno v letech 1974-80, stejně jako naše pražské. Má dnes osm tras, 200 stanic, 280 km a je propojené s metry dvou satelitních měst: Inchonu a Bundangu. Je to jedna z nejfrekventovanějších podzemních drah světa, přepraví 8 milionů cestujících denně. Jízdenky jsou levné a tarif se mění podle pásma, tak jako v Praze. Studenti platí polovic a staříci nic. K zakoupení jízdenek jsme před naší první jízdou přistoupili hrdinně a se slovníkem v ruce, vše je napsáno v korejském písmu hangul.
6. Vlaky soulského metra jezdí od pěti ráno do půlnoci, každý má osm až deset vozů, v létě klimatizovaných a v zimě příjemně vytopených. Elektronická světelná tabule oznamuje příští stanici, nad sedadly je prostor na zavazadla. Na velmi frekventovaných stanicích je nástupiště odděleno od kolejiště prosklenou stěnou s posuvnými dveřmi. Kromě Soulu je metro také v Daegu, Gwanju, Daejeonu a v Pusanu, odkud je moje fotografie.
7. Daejeon se nachází asi 40 km na jih od našeho města, má 1,5 milionu obyvatel a první linka jeho metra byla otevřena v roce 2006. Dva semestry jsem v Daejeonu učila a jezdila jsem pravidelně metrem. Je moderní, čisté, jen se blyští, na stanicích jsou stolečky, u kterých se můžete posadit a posvačit, konají se tam výstavy, na nástupištích jsou poličky s knihami, můžete si vypůjčit, počíst si cestou a zase knížku vrátit na jiném nástupišti.
8. Jihokorejci cestují z města do města snad nejvíce autobusy. Síť je tak hustá, že není třeba nahlížet do jízdního řádu, je jisté, že do půlhodiny do vašeho města něco pojede. Autobusy jsou pohodlné, se širokými křesly a sklapěcími opěradly, takže jsem dosud snad všechny cesty prospala. Autobusová nádraží jsou jedno velké mraveniště. Není těžké se zorientovat na tabuli odjezdů, zato není snadné vyslovit název města tak, aby vám Korejec za okýnkem prodal ten správný lístek.
9. Městské autobusy jsou méně pohodlné, ale jezdí jich mnoho a do všech čtvrtí. Do práce jezdím asi dvacet minut přes střed města, platím buď mincemi, které házím do průhledné plastikové bedýnky vedle řidiče, anebo kartou, kterou si nechávám nabít čas od času na 10 tisíc wonů. Jedna cesta na universitu mě stojí tisíc wonů (15 Kč).
10. Neřídím auto, a tak ve všech zemích, kde jsme s manželem žili a pracovali, jsem používala kolo. V Koreji je ježdění na kole snadné, protože mu patří chodník, stejně jako chodcům. Je často vybaven červeným pruhem pro cyklisty, a když ne, je dostatečně široký. Chodci jsou na cyklisty zvyklí a cyklisté ohleduplní. Jezdím na kole na střední jazykovou školu, kde učím, jednou nebo dvakrát týdně, a také na trh pro ovoce a zeleninu. Mám vpředu na řidítkách připevněný košík, do kterého mi trhovkyně ukládají voňavé broskve, jahody nebo čerstvé okurky.
11. Jihokorejská republika leží sice na poloostrově, ale kvůli zavřené hranici se severní Koreou je vlastně ostrovem. Chcete-li ji navštívit nebo opustit, musíte buď letět anebo se plavit. Spojení s Japonskem zajišťují trajekty. Je to vcelku jednoduché a pohodlné cestování, v přístavu Pusan se nalodíte kolem desáté večer, o půlnoci vyplujete a ráno v šest jste v japonském přístavu Fukuoka. Už dvakrát jsme tu cestu podnikli kvůli korejským vízům. Spali jsme na tenkých matracích na zemi, v kajutě s osmi dalšími cestujícími. Palubní lázně se dvěma bazény se mi líbily ze všeho nejvíce.
12. A tohle uvidíte, když se vypravíte letadlem do Koreje. Pod vámi bude město Incheon, které se nachází 50 km na západ od Soulu. Mezinárodní letiště Incheon, dostavěné v roce 2001, je jedno z největších a nejmodernějších v Asii. Korejci ho postavili přímo v moři, mezi dvěma ostrovy, a spojili se zemí a městem Inchon dlouhým mostem a podzemní železnicí.
