Marcela Meidiger pochází z Nového Boru, ale po revoluci odešla do světa živit se jako učitelka francouzštiny. Pobyla v Mexiku a USA. Nyní už více než půl roku působí v Jížní Koreji.
1. Zapněte si bezpečnostní pásy, přistáváme. Pod námi je město Incheon, dva a půl milionu obyvatel, 50 km na západ od Seoulu. Vítejte v Jižní Koreji. Zvu vás na fotografickou návštěvu „Země klidného rána“. Jednou za čas dvanáct snímků a dvanáct komentářů, ve kterých se s Vámi podělím o to, co jsem za svůj zatím šestiměsíční pobyt viděla, zažila, co jsem se doslechla a čemu jsem porozuměla.
2. Pro mě byla překvapením státní vlajka Jižní Koreje a její duchovní náboj.Vypovídá o vlivu čínské filozofie. Červenomodrý kruh připomíná yin-yang, dvě kosmické síly, které se navzájem doplňují a jsou původem všeho vesmíru. Kolem kruhu na diagonále rozmístěné trojlinky (různé kombinace linek plných a přerušovaných) představují čtyři základní elementy života: zemi a vzduch, vodu a oheň. Jihokorejská vlajka je symbolem univerzální harmonie a jednoty a bílý podklad vyjadřuje touhu národa žít v míru.
3. Další originalitou Koreje je její písmo zvané hangul. V 15. století ho vytvořil geniální král Sedžong ve snaze zpřístupnit vzdělání obyčejným lidem. Korejská abeceda obsahuje 24 jednoduchých znaků složených jen z rovných linek a jediného kroužku. Každý znak odpovídá jedné hlásce tak jako v naší abecedě, slova se skládají ze skupin dvou až čtyř znaků a každá skupina je jedna slabika.
4. Pro Evropana je asi překvapující architektura korejských měst. Naše města mají historické centrum a moderní čtvrti, anebo alespoň několik historických budov. Ale korejská města, která jsme dosud navštívili, vypadají, jako by byla postavena na zelené louce v posledních třiceti letech. Kov, beton a sklo, tvary jednoduché a účelové, průčelí pokrytá pestrobarevnými nápisy a reklamami, tak vypadají korejské ulice, ve kterých jsem se zpočátku těžko orientovala.
5. Když prozkoumávám neznámé území, často obracím zrak vzhůru, prohlížím si terasy a balkony, věže a věžičky... A tak mě zarazilo, kolik kabelů a drátů visí ze stožárů elektrického a telefonního vedení, navzájem propletených, doslova zauzlovaných, kdoví, jak elektrikáři dohledají ten, který je třeba vyměnit.
6. Představte si, že kráčíte neznámou ulicí v neznámém městě a najednou vám padne do oka hákový kříž. Šok. Otázky se jen hrnou, nenechají prostor racionální úvaze. Ale pak si řeknete, že tenhle vypadá nějak jinak... je červený a ne černý, a trochu jakoby pootočený a jeho ramena směřují vlevo a ne vpravo. Svastika je jeden z nejstarších symbolů lidstva, užívaný v různých formách mnoha civilizacemi po celém světe. Po druhé světové válce se svastika dostala na černou listinu, ale v Koreji se užívá dál. Označuje zde místa budhistického kultu.
7. Překvapila mě obrovská sídliště a rychlost, s jakou se stavějí další. Proč asi? Rozloha Jižní Koreje je sice porovnatelná s Českou republikou, ale Korejců je skoro pětkrát více (48,8 milionů). Hustota obyvatel Jižní Koreje je jedna z nejvyšších na světě, téměř 500 obyvatel na km². Navíc je Korea země hornatá a nezbývá mnoho místa na pole, louky... a na rodinné domky. A tak tu paneláky vyrůstají jako houby po dešti jako jediné řešení bytové otázky.
8. Projdete-li se po pařížské ulici, a dnes i po pražské, budete míjet chodce ze všech koutů světa. V Koreji se ocitnete mezi Korejci. Cizinců je tu pomálu, s výjimkou turistických center. Navíc se Korejci navzájem podobají, jsou drobní, štíhlí, mají drobný pravidelný nos a černé husté vlasy, mladí lidé je nosí rovné a starší ženy si je nechávají zkudrnatit trvalou. Muži jsou pečlivě oholeni, nikdo nenosí knír ani bradku. Prý je to jeden z nejjednolitějších národů na světě.
9. Když jdete v Koreji s někým do restaurace, musíte se nejdříve dohodnout, na co máte společně chuť. Tradiční korejské restaurace jsou totiž specializované, a navíc nepodávají porce individuální, ale jí se ve skupině. Ve vchodu si zujete boty, vstoupíte v ponožkách a posadíte se na zem k nízkému stolku. Spolu s hlavním chodem, který si strávníci opékají anebo vaří na stole sami, se podává hejno mističek s nakládanou zeleninou, houbami, mořskými řasami, rybami, mušlemi...
10. O Korejcích se říká, že jedí psy. Pravděpodobně ano, ale zatím jsem na žádnou psí restauraci nenarazila. Zato jsem ochutnala larvy bource morušového, smažené v oleji.
11. To, že kysané zelí není jen česká specialita, ale také německá a alsaská, jsem věděla, ale nečekala jsem, že se s ním setkám v Koreji. Tady se mu říká kimči a je považované za to nejtypičtější pro korejskou kuchyni. Celkem existuje asi 160 druhů kimči, to nejběžnější se dělá z čínského zelí. Přidává se bílá ředkev, cibule, hrušky, česnek, ústřice, červená pálivá paprika, zázvor, cukr a sůl, všechno se promíchá a nechá kvasit nejméně týden v kameninové nádobě.
12. Přijela jsem do Koreje učit francouzštinu na universitě a teď mám za sebou první semestr. Překvapilo mě, jak velkou důležitost přikládají Korejci vzdělání a jak si váží učitelů. Proč? Ve 14. století Číňané přinesli na Korejský poloostrov učení čínského filosofa Konfucia, který viděl ve vzdělání největší životní hodnotu. Konfucianismus ovlivňoval korejskou společnost půl tisíciletí a ještě dnes je v něm třeba hledat kořeny chování moderních Korejců.
