Všechno se rýsovalo bombasticky. Jan Hřebřina, sedmnáctiletý klenot České Lípy, předváděl v sezoně obdivuhodné výkony. Nakonec si zahrál i v dresu České Lípy v přátelském utkání proti české reprezentaci, kde si sám budoval pilíř svého renomé a vzbudil pozornost mnoha přihlížejících. Měl famózně našlápnuto, ale pak ho skolilo zranění. Od loňského května nehraje a pouze netrpělivě vyhlíží návrat. Čas se krátí, návrat ambiciózního útočníka se pomalu a jistě blíží.
Kdy jsi začal sportovat a jak probíhal tvůj sportovní rozvoj?
Sportovat jsem začal asi ve čtyřech letech, kdy jsem hrál hokej. To mi vydrželo do mých čtrnácti. Musel jsem skončit kvůli zranění kolene a následně jsem se dostal k florbalu. Hokej jsem hrál bez větší pauzy a prošel jsem si týmy, jako jsou Mladá Boleslav či Litoměřice.
Dá se říct, že ti hokejová průprava značně napomohla k úspěchům na palubovce? A čím přesně?
Určitě ano, asi nejvíc v technice, pamatuji si, že tréninky vždy začínaly driblingem tak na dvacet minut a to mi dalo asi nejvíc do florbalu.
Když ses od ledu, bruslí a hokejky přeorientoval na palubovku, sálovky a florbalku, začals herně vynikat hned, nebo to přišlo vše až postupem času? A jak se ti tento sport zprvu jevil?
Začínal jsem v Novém Boru, kde nebyla veliká konkurence, kluci to hráli pro zábavu a polovina z nich držela hokejku poprvé. Potom, co jsem začínal v České Lípě, už jsem tolik nevynikal. Byl jsem nadšený a těšil jsem se na každý trénink.
Je něco, co ti z hokeje ve florbale chybí?
Nechybí, ba naopak - hokej byl už v mládežnické lize tvrdý a každý, kdo mě z florbalu zná, ví, že tvrdá hra není moje silná stránka, a až do juniorů jsem si užíval hru skoro bez kontaktu.
Jaké máš sportovní cíle pro budoucnost? Liší se tvé nynější ambice nějak od doby, než ses zranil?
Než jsem se zranil, měl jsem úplně odlišné cíle, než jaké mám teď. Chtěl jsem se dostat s juniory do nejvyšší ligy a hrát za juniorskou reprezentaci. Teď je můj primární cíl vrátit se zpět k florbalu a nehrát druhé housle v mužích.
Popiš nám, jak vlastně došlo ke tvému zranění? A jaké byly tvé první pocity?
Na turnaji Salming Floorball Games jsem hrál pátý zápas za jeden den, celý den jsem měl ztvrdlé nohy a byl jsem unavený, poslední večerní zápas jsem se ani nerozcvičil a vlítl jsem do zápasu. Hned ve druhé minutě jsem se v rohu chtěl otočit s míčkem a koleno se mi "podlomilo". Nebyl jsem v kontaktu s protihráčem, podle mě za to může únava organismu. V českolipské nemocnici mi řekli, že je to zranění na tři týdny. Takže mě ani ve snu nenapadlo, že to bude na dva roky.
Patřil jsi k největším nadějím v mládežnických kategoriích, dokonce jsi hrál i v juniorské reprezentaci, ale nyní nemůžeš ani trénovat. Jak to celé prožíváš?
Trénovat můžu mimo hřiště, mé zranění (prasklý přední křížový vaz v koleni) mě omezovalo při rychlé změně pohybu. Už jsem se s tím nějak srovnal, beru to tak, jak to je, a je to teď i moje motivace.
Můžeš vůbec nějak trénovat, nebo tě tvé zranění omezuje ve všem?
Už jsem to naznačil v předchozí otázce. Před půl rokem jsem podstoupil artroskopii kolene, kde mi byly operovány oba menisky a diagnostikován prasklý vaz, to mě omezovalo opravdu ve všem. Téměř dva týdny jsem na nohu nestoupl, od dubna jsem začal pomalinku vyklusávat a chodit do posilovny, ale kvůli náročné operaci, kterou jsem podstoupil před měsícem, je všechna snaha pryč, kvůli čtyřtýdennímu ležení v posteli.
Kvůli plastice kolene se tvůj návrat na hřiště očekává až v přespříští sezoně. Naskytne se ti do té doby možnost nějak začít trénovat s týmem?
S trenéry jsem v kontaktu, kdyby vše dopadlo dobře, mohl bych se vrátit už v lednu, ale nevím, jak na tom budu za půl roku. Teď hlavně nechci podcenit rehabilitaci.
Loni v listopadu ses vrátil na hřiště, ale dlouhého trvání to nenabralo, brzy ses totiž vrátil na marodku. Jak se to celé seběhlo?
Vrátil jsem se, jelikož mi bylo řečeno, že výsledky magnetické rezonance ukázaly, že můžu začít naplno trénovat. Jenže koleno mi nedrželo, vyústilo to na reprezentačním tréninku, kde mi vyletěl meniskus, a poté jsem se rozhodl podstoupit artroskopii, kterou jsem již zmiňoval.
Ještě se vraťme k době před tvým zraněním. Zahrál sis za Áčko České Lípy proti české reprezentaci. Bylo to v naplněném zimním stadionu, proměnil jsi nájezd proti Kafkovi a měl jsi několik dalších blyštivých momentů. Jak jsi celý ten večer vnímal? A jaké byly ohlasy na tvůj výkon?
Ten týden byl tak hektický, že ani žádné ohlasy nebyly, nebo si je nepamatuji. Ve stejný týden jsem se i zranil, takže to bylo jako na houpačce. Jediné plus, které jsem vnímal, bylo, že si mě všimnul trenér juniorské reprezentace Zdeněk Skružný, který mi později zajišťoval kontroly u dobrých ortopedů.
Až se vrátíš zpátky do haly, už budeš řazen do kategorie mužů. Je velká pravděpodobnost, že to bude v extralize.
Sám nevím, co od toho mám očekávat, jak už jsem psal, rozhodně nechci hrát druhé housle, ale sám uvidím, jak na tom budu, určitě nemůžu očekávat, že začnu ve formě, v jaké jsem končil, ale chci se k ní postupem času propracovat. Mrzí mě, že už si nezahraju za juniory, moje poslední sezóna byla skvělá, nikdy na ní nezapomenu.
Díky za rozhovor.