Klasická vědecko-fantastická látka se ale v Tarkovského pojetí stala především filozofickým zamyšlením nad vztahem člověka k vlastním kořenům. I přes řadu administrativních potíží, různých interpelací osobností tehdejší ruské kultury i politiky, šlo o první a jediný Tarkovského film, který byl uveden do kin bez zákazů, nucených sestřihů a prakticky hned po svém dokončení.
Nicméně Andrej Tarkovský se o něm vyjadřoval spíš s despektem. Považoval Solaris ze všech svých filmů za nejméně povedený, podle jeho slov zejména pro přítomnost technických efektů, „různých mihotajících se lampiček a jiných cetek.“ Tarkovský považoval tyto nutné atributy sci-fi žánru za „nesmysly, které nemají nic společného s uměním.“ Na obhajobu díla je ale potřeba říct, že klasických rekvizit z filmů žánru sci-fi je v Solaris nezvykle málo, přičemž „nejakčnější“ scéna ve filmu, start a let ke kosmické stanici, je vyřešena jediným prostým záběrem. Ani prostředí kosmické stanice nepůsobí nijak rušivým dojmem, jak by se mohlo z autorových slov zdát. <?xml:namespace prefix = o ns = "urn:schemas-microsoft-com:office:office" />
Tarkovskému totiž nešlo o vnější stránku příběhu, ale zejména o jeho myšlenkový a filozofický potenciál. A k tomu žádné nákladné rekvizity a kulisy nepotřeboval. Rozdíl mezi Lemovým fantastickým románem a Tarkovského filmem tak je diametrální. Zatímco v literární předloze stojí v popředí prostředí vesmírné stanice, je ve filmu ústředním bodem zájmu člověk ztracený v hlubinách Vesmíru, který je vystaven nelidským podmínkám izolované existence.
Tarkovského zajímal problém, jak zůstat v takovém prostředí stále člověkem. Jak neztratit svou identitu a integritu. V tomto kontextu je pak jistě duchovním vrcholem celého filmu závěrečný záběr, kdy kosmonaut Kelvin pokleká na prahu rodného domu u nohou svého otce. Přímá citace biblického námětu „návratu ztraceného syna“ je zde obrazově inspirována slavným Rembrandtovým obrazem, visícím v Petrohradské Ermitáži.
Solaris si velice brzy, stejně jako jiné Tarkovského filmy, získal srdce ruských diváků a byl také oceněn v zahraničí. Na MFF v Cannes získal snímek Velkou zvláštní cenu poroty a Cenu ekumenické poroty. Andrej Tarkovský se opět projevil jako výrazná individualita, která se úporně drží filozofického rozměru zpracovávané látky. V pro něj typickém způsobu vyjadřování hrají hlavní roli klidné a dlouhé záběry, promyšlené obrazové kompozice s řadou prvků symbolického významu. Neodmyslitelnou součástí filmu pak je klasická hudba, jejímž hlavním motivem je tentokrát Bachova fuga.
Snímek Solaris uvede českolipský Filmový klub 26. listopadu v kině Crystal. POZOR! Představení začíná výjimečně už v 19.30 hod!
Zde obsáhlý web o životě a díle A. Tarkovského