Znamenalo mnoho nejn pro svého tvůrce a vůbec pro celou italskou kinematografii, ale stalo se také jedním z mezníků v poválečném vnímání filmu jako umělecké formy.
V době natáčení už měl Fellini určité zkušenosti (natočil samostatně již dva celovečerní snímky) a nebyl neznámou osobností. Přesto až teprve „Silnice“ odstartovala jeho fenomenální režijní dráhu. V italském kontextu byla „Silnice“ krok stranou všeho, co v oné době v Itálii, zaujaté ještě stále poválečným neorealismem, vznikalo. Na mezinárodním poli pak byl snímek vnímán zejména jako symbolický film, který dokázal s minimálními výrazovými prostředky a na půdorysu v podstatě jednoduchého příběhu vylíčit nejzákladnější existenční otázky. Humanistické poselství filmu mu přitom dává charakter nadčasovosti. V „Silnici“ předznamenal tehdy třiačtyřicetiletý mladý režisér vše, čím se v pozdějších letech ve svých filmech zabýval znovu a stále.
<?xml:namespace prefix = o ns = "urn:schemas-microsoft-com:office:office" />
Felliniho mírně nahořklé vidění světa mělo daleko k srdceryvným a těžkým existenciálním výpovědím. Nelze jej ale ani označit za optimismus. V jeho příbězích se Zlo obvykle projevuje nenápadně, jaksi mimoděk. Jeho působení je často zkázonosné. Přesto jeho filmy tragicky obvykle nekončí. Samotný tvůrce do nich vždy vložil buď laskavý a odpouštějící tón, nebo je uzavřel s nadějí, vírou ve smysl toho, co bylo zdánlivě poraženo.
Tak jako v „Silnici“, kde křehká hrdinka podléhá hrubému násilí, aby její smrt v závěru zažehla (snad, možná) plamínek svědomí. Poetická melancholie snímku přitom na jedné straně svádí diváky k realistickému vnímání příběhu, ale jeho výrazná symbolika zároveň činí z filmu geniální podobenství o věčném boji Dobra a Zla. Příběh obhroublého a násilnického artisty Zampana a jeho křehké souputnice Gelsominy současně dojímá i vybízí k zamyšlení. Dramaturgie příběhu je vystavěna na principu antické tragédie, přičemž závěrečnou noční scénu na pláži pod hvězdnatou oblohou lze bezesporu zařadit mezi nejpůsobivější sekvence v historii filmu.
Kouzlu tohoto díla podlehl ve své době téměř celý svět (vedle prestižního Zlatého lva z benátského festivalu je nutné připomenout i Oscara za nejlepší neanglicky mluvený film) a i v pozdějších letech byl film v pravidelně opakujících se anketách zařazován mezi nejvýznamnější díla. Vedle kvalitního příběhu, scénáře, dramaturgie i režie na tom měla mimořádnou zásluhu také představitelka hlavní ženské role, Felliniho dvorní herečka a celoživotní partnerka Giulietta Masinová.
Právě její naturel oživil postavu Gelsominy a později i dalších postav jeho filmů (Cabiriiny noci, Giulietta a duchové, Ginger a Fred). Oba dva vytvořili v následujících čtyřiceti letech dvojici, která měla na míle daleko k obvykle skandálním a přelétavým filmovým manželstvím. Když „božský“ Federico v roce 1993 zemřel, posmutněl celý filmový svět. Když půl roku nato zemřela i Giulietta, všichni si uvědomili, že odešla dvojice, která k sobě patřila nejen ve filmu, ale i v životě. A jejich „Silnice“ dnes bezesporu patří do zlatého fondu světové kinematografie.
více zde