Slavná protiválečná satira Stanleyho Kubricka (1928–1999) si i po téměř čtyřiceti letech od svého vzniku uchovala dusnou atmosféru s vyzněním, které varuje před přílišným zbrojním potenciálem, jenž se vymkne politické kontrole. Autorovo stylizované varování je sice posunuto do groteskní polohy, ale jeho vyznění je spíše realistické.
Příběh je vyprávěn ve třech vzájemně se prolínajících rovinách z nichž každá má vlastní poetiku. Scény odehrávající se na vojenské základně jsou podány v pseudodokumentárním stylu, který místy nabývá až na absurdnosti; události z paluby bombardéru, který nese k území Sovětského svazu atomovou bombu jsou pojaty v duchu stereotypů válečných filmů a pasáže z velitelství v Pentagonu jsou natočeny se zřetelnou nadsázkou v mezích konverzační burlesky.
Film byl nominován ve čtyřech kategoriích na Oscara, obdržel Cenu newyorských filmových kritiků a několik cen BAFTA (nejlepší výprava, nejlepší britský film, nejlepší film). Stanley Kubrick patřil jednoznačně k nejpopulárnějším režisérům „zlatých“ šedesátých let. Renomé si získal už jedním ze svých prvních celovečerních snímků, gangsterským dramatem ze zákulisí koňských dostihů Zabíjení (1956) a zejména dramatem z období I. světové války Stezky slávy (1958), kde mistrovsky vykreslil drama tří vojáků odsouzených k trestu smrti za to, že odmítli splnit nesmyslný rozkaz.
Poté následovalo několik více či méně úspěšných snímků z nichž nelze nevzpomenout alespoň tři: historické drama Spartakus (1959-1960), natočené sice jako hollywoodský velkofilm, ale s precizním vykreslením dramatických bojových scén; pozoruhodnou a dodnes asi nejpůsobivější adaptaci známého Nabokovova románu Lolita (1961) v letech 1966-1968 v Anglii realizovaný vědeckofantastický snímek 2001: Vesmírná Odysea, dodnes uznávaný jako jeden z nejlepších sci-fi filmů všech dob.
Ačkoliv se jeho tvorba vyznačuje jistou nevyvážeností, mají všechny jeho snímky společné kvality: pozoruhodný smysl pro detail a zvláštní vizuální pojetí, které je pro Kubricka charakteristické. Jeho výtvarné pojetí filmované látky bylo nezaměnitelné a jistě souviselo s tím, že na počátku své režijní dráhy pracoval jako fotoreportér pro časopis Life. Na jeho tvorbě je také zvláštní skutečnost, že své nejlepší snímky (vedle výše zmíněných nelze opomenout také pesimistickou vizi rozkladu společnosti Mechanický pomeranč z roku 1970) realizoval ve Velké Británii.
Snímek Dr. Divnoláska aneb Jak jsem se naučil nedělat si starosti a mít rád bombu uvádí českolipský Filmový klub v pondělí 28. ledna od 20.00 v kině Crystal.