Všichni jsme doufali, že poslední ubytování bude stát za to, a naše tužby byly vyslyšeny. Hotel nedaleko Dospatu měl všechny balkóny namířené proti hřebenům členitého pohoří připomínajícího naše Beskydy.
Na čtvrtek jsme s pomocí ředitele zamluvili dodávky z nedaleké vesnice, které nás provezly údolím říčky Kričim k Jagodínské jeskyni. Ta kromě stalagtitů, stalagmitů či stalagnátů nabízí i raritu v podobě jeskynních perel vznikajících obalováním kamínků vrstvičkami uhličitanu vápenatého. Jedna perla vzniká padesát až sto let, aspoň podle dvacetileté průvodkyně. Uvažovali jsme o cestě pěšky do Trigradu, ale byli jsme místními upozorněni, že průchod jednou z vesnic není právě bezpečný, takže jsme se vrátili k autobusu a do Trigradské soutěsky jeli Karosou. No, naši řidiči balancující na kraji srázu nás neměli rádi. Každopádně jsme projeli a mohli si prohlédnout Ďáblův chřtán – kaskádu jeskynních vodopádů. Mně se podařilo aspoň amatérsky nafotit hnízdícího zedníčka skalního, ptáka, o kterém jsem doposud jen závistivě četl.
Do hotelu jsme se vrátili poměrně brzy, čehož část expedičníků využila k naskákání do bazénu, část k průzkumu okolí hotelu. Během hodinové výpravy jsme objevili pravý cikánský tábor a také třeba kuňky, raky, tesaříky, hnízdo konipasa horského. Rodopské lesy jsou pro přírodovědce rájem - ze stromů visí lišejníky, v potocích se prohánějí zástupy korýšů, orchideje rostou v každém pangejtu. Takto to možná vypadalo u nás před tisícem let.
V sobotu jsme si prošli městečko Dospat a pak se zčásti pěšky, zčásti autobusem dopravili do Bataku. Ten je známý především masakry z let 1876 a 1944. V prvním případě vraždili křesťany obyvatelé z okolních islamizovaných vesnic, ve druhém šlo o problém s partyzány. Pokusili jsme se události pochopit v místním muzeu a kostele, v němž novináři v roce 1876 objevili mrtvoly naskládané do více než metrové výšky. Ze stařenky, která přežila pod hromadou kostí v kostnici, pak udělali mediální hvězdu.
Před nočním přejezdem jsme chvíli poseděli ještě u nedalekého jezera.
V neděli jsme na devět hodin opustili autobus v Bělehradě. Společně jsme si obešli pevnost Kalemegdan a pak se rozdělili. Někteří prolézali jednotlivá muzea a galerie, jiní šli obhlédnout zdejší ZOO a porovnat ji s tou skopskou. Zvířata se zde mají o dost lépe, hladem netrpí a výběhy jsou uklizené. Problémem jsou stísněné prostory, protože celá zahrada je umístěna do části opevnění. Všudypřítomný beton a mříže už také nejsou zrovna moderní. Raritou místní zoo jsou albíni (snad to souvisí s Bělehradem) – viděli jsme bílé lvy, lamy, krajty. Po promlsaní zbytku dinárů jsme se v půl páté naposledy naautobusili a vyrazili směr Česká Lípa.
V autobuse jsme jako tradičně hledali deset největších zážitků a dojmů. Takto top ten dopadl, třeba vás inspiruje při vašich cestách:
1. Melnik – okolní pískovcové skály, víno a Roženský monastýr
2. Ohridské jezero – možná nejstarší jezero Evropy
3. Příroda a krajina Rodop – jedna z posledních divočin v Evropské unii
4. Karel a Karel – naši řidiči
5. Bahnění v teplých sirných jezírkách v kráteru sopky u Rupite
6. Noční život – hmm, a nám učitelům přišlo, že žádný nebyl
7. B2 – další z neoficiálních akcí především osmnáctiletých studentů
8. Projížďka na lodičkách po Ohridském jezeře
9. Ďáblův chřtán – vodopády v oblasti Trigramu
10. Albánská tržnice u St. Naum
Více fotografií naleznete zde.