Pravda, dvakrát mi svitla naděje. Poprvé, když jsem na trávníku mezi vozovkami u kruhového objezdu zahlédl schýlenou postavu s pytlem a okolo pobíhající batole. Zamířil jsem k nim a teprve zblízka poznal svůj omyl. Paní venkovského vzhledu trhala jedovatými zplodinami okořeněné lupení, zřejmě pro králíky.
Podruhé šlo o dva postarší manžele na nábřeží.
„Už jsem si myslel, že nám jdete pomoct uklízet“, zažertoval jsem.
Oba se hrozně lekli. Pán se až zajíkl, jak ze sebe chrlil, že oni rozhodně nemají čas, ostatně před svým barákem si to udržují, a kdyby lidi nebyli prasata, nic by se uklízet nemuselo. Tašky s trávou tiskli k tělu, za řeči stále zrychlovali chůzi, už skoro běželi, jen aby byli co nejdříve pryč.
Nakonec se nás sešlo pět dospělých a dvě děti. Obhlédli jsme situaci a vydali se od svárovského mostu po levém břehu proti proudu řeky. Modré pytle se rychle plnily, na těch pár set metrů k Narexu jich bylo kolem dvaceti. A k tomu tři velké hromady toho, co se do pytlů nacpat nedalo. Pneumatiky, autosedačky (i jedno skoro celé auto), kusy nábytku, snad kilometry vykuchaných kabelů a kabílků. Objevili jsme i sud plný asfaltu, jehož obsah, zvolna měknoucí v teplém, slunečním dopoledni, se rozhodoval, kdy začne téct do okolní půdy. Také úplně rozmočenou knihu, jejíž stránky se už nedaly od sebe oddělit, zato název na deskách byl bez problémů čitelný: „Duchovním poznáním k věčnému životu“.
Pochopil jsem, proč mají pravěké smeťáky tak rádi archeologové. Jako v knize se v nich totiž dá číst, co byli (co jsou) zač ti, kdo si tu zdarma ulevili. A co se tu dá dočíst, není pro nás moc lichotivé. Především je jasné, že takto si posloužit se neostýchá nikdo, žádná sociální vrstva. Chudina včetně bezdomovců se zasloužila třeba o ty kabely, jejichž cennější část, kovovou nádivku, zpeněžila někde ve sběrných surovinách, o zbytky skromné výstroje, kusy znečištěných a polorozpadlých oděvů či vykuchaných spacáků, šířících do okolí tuny peří jako nějaký drůbeží koncentrák.
Spolu s mládeží, která si to tu dle sdělení místních v poslední době oblíbila jako přírodní oddychový a zábavní areál, o láhve od alkoholu, krabičky od cigaret (po jiných návykových látkách jsme kupodivu stopy nenašli), tu a tam o součásti dámské intimní garderoby.
Střední měšťácká vrstva dodala do kolekce staré otomany, linolea a další kusy bytové výbavy po té, co si pořídila novou a plýtvat penězi na legální likvidaci té původní nehodlá, nejrůznější autosoučástky, ale také odpad ze svých načančaných zahrádek. Hromady plevele, zbytky zeleniny, tráva, vytrhané kořeny ani kamení by tolik nevadily. Horší jsou plechovky a plastové obaly se zbytky bůhvíjakých chemikálií, postřiků, hnojiv, barev, ředidel.
A skrupulemi zjevně netrpí ani bohaté podniky. V areálu Narexu planýrovka, trávníček zelený, téměř anglický, čisto. Ale už zpoza plotu jsem vytahoval hnusně páchnoucí igelitku a ani ne metr za plotem to vypadalo, jako by tam někdo smetí nametl, obřími psími – však víme čím - ozdobil. Možná podniku křivdím a on s tím svinčíkem těsně za svou hranicí nemá nic společného, i když jsem tu našel i papírovou výdejku číslo to a to, středisko – zas jiné číslo. Ale že jim to nevadí, tady končí náš svět a o kousek dál ať si kvasí a morové povětří generuje, co chce, do toho nám nic není? Že by vedení podniku nedokázalo zorganizovat úklid alespoň tak daleko, kam mezi stromy od plotu dohlédnou oficiální podnikové návštěvy?
Všechny sociální vrstvy pak svorně přispívají do humusu kolem řeky myriádami pet lahví a mikrotenových sáčků. I když ty sáčky, nebýt tu stromů jako bariéry, mohly přiletět doslova odkudkoliv, klidně i od kilometr, dva vzdáleného Kauflandu. Jednou, za mrazivého, větrného dne v Děčíně jdu zamyšleně širokou pěší zónou a náhle to za mnou zlověstně zasyčí. Škubnu sebou. Ale kolem mne jen propluje velký mikroténový sáček a zdvižený náhlým vzdušným vírem připlácne se na přední sklo auta projíždějícího před vlakovým nádražím.
Jo, záhada. Dovedl by mi někdo vysvětlit, proč skoro každá z těch nespočetných pohozených prázdných pet lahví byla pečlivě, na doraz zašroubovaná?
Domů jsem to vzal přes sídliště Špičák, podél nové části městského okruhu. Na okamžik mě přepadl pocit marnosti. Okolní svahy sice pečlivě sekané, plné svěží zeleně a právě rozkvétajících pampelišek, ale mezi tím opět papíry, pet lahve, mikrotén, obaly od nejrůznějšího zboží, snad nejvíce pod lávkou ke špičákovské škole a pak u Penny marketu a Lidlu. Chrámy spotřeby uprostřed hno- smetiště. Tam také surově zlomená větev nádherně rozkvetlé sakury. Že se tu nakupujícím i personálu z toho neudělá nevolno. Mně tedy jo. Naštěstí to můžu svést na doznívající virózu.