Třetí festivalový den, přesně polovina festivalu, možná nejmrazivější zážitek hlavního programu. Brněnský divadelní spolek Diverzanti sehrál sugestivní dokumentární drama (Ne)chtěná útěcha. A co na to Kocourek Modroočko?
Když začínám psát tyhle řádky, dvě hodiny po představení, zjišťuji, že brněnská elektronická kapela Fiordmoss etablovaná v Berlíně vydala po mnoha letech debutovou desku. Díky streamovacím službám ji okamžitě zapínám a poslouchám. Mrazivá, houstnoucí atmosféra tepající hudby, lehce zastřený ženský vokál. Sedá na mě ještě větší tíseň.
Autorské drama Kateřiny Volánkové vzniklo na základě pouhé malé poznámky v německé dizertační práci o japonských utěšitelských táborech za druhé světové války (1938–1942).
Tyto tábory vznikly, aby japonští vojáci neznásilňovali ženy na ulicích, ale mohli své pudy uspokojit za zdmi v soukromí, na i 13letých děvčatech, které lákali do Šanghaje za přivýdělkem na falešné inzeráty.
Toto téma mladou autorku natolik oslovilo, že napsala hru vyprávějící příběh prostřednictvím výpovědí tří dívek Ú, Chy a Tě, které rámcuje vyprávění čtvrté dívky, která na vše nahlíží zvenčí a s odstupem. Sledujeme jejich životní úděl od touhy po velkém městě a penězích pro rodinu, až po závěrečný soudní proces na počátku 21. století, který byl svolán na základě obžaloby japonského státu jednou přeživší, která po tolika letech ztratila ve svém vysokém věku stud a odhodlala se k velkému činu. Zamítnuto, prý již dávno promlčeno.
Představení hrané na arénu je silné ve své výpovědi, nikoli, že by lacině šokovalo znázorněním násilí.
Funkční využívání divadelní řeči ukazuje hrůzu všemožnými prostředky, násilné akty jsou nahrazeny výrazovými tanci, po zneuctění jsou aktérky potřísněny červeným práškem, na zadní stěně se vrší čáry bílou křídou ukazující nekonečné množství znásilnění, při vyprávění aktérek je využíváno jednoduchého svícení baterkou na vlastní obličeje, a takto bychom mohli vyjmenovávat dál.
Vše působí tak jednoduše a přirozeně. Spolu s přesvědčivými a, na tu nahromaděnou hrůzu, umírněnými hereckými projevy vytvořili Diverzanti ve strohé scéně z několika palet suverénní inscenaci, při níž návštěvníci seděli jako zařezaní. Já sám jsem celou dobu stál jako přikovaný a hodina utekla jako lusknutím prstu.
“Někteří muži nám při reprízách dokonce odešli z představení. Nechtěli na sebe koukat,” sdělila režisérka během diskuze v salónku.
Vojáci jsou ve hře zastoupeni jediným mužským protagonistou, který budí děs nejen svou výškou a mužným vzezřením, ale i tvorbou ruchů, pouhým dupáním, rytmickým tleskáním či vytvářením sirény a vrčením psů vlastními ústy. Přitom ale hra není směřována proti mužům. Ukazuje zvěrstvo, které vyvěrá stále a kdekoli, a je jedno, jestli je pácháno na ženách, rase či kvůli náboženskému vyznání.
Aplaus ve stoje podtrhl strhující suverénní výkon celého souboru, který se poté svěřil, že hru zkoušeli s vysokou mírou černého humoru, aby z ní sami nezešíleli.
“Chci v té hře hrát, ale rozhodně ji nechci nikdy v životě vidět,” svěřila se jedna z hereček.
Právě slyším z vedlejšího pokoje útržek konverzace: “To není žádnej státník, on teď zas někde prohlásil, že miluje alkohol. Tak ať už se konečně uchlastá.” Ano, jdu si dát panáka, to je to, co potřebuju. A snad mi přestane hrát v hlavě ta písnička o letícím ptáčku, kterou si zpívaly utěšitelky na uklidněnou.
Ještě že ty děti se měly dopoledne krásně. Divadelní klub mladých jim v rámci programu pro školy zahrál a zazpíval svou roztomilou variaci Kocourka Modroočka.
Děti odcházely z divadla veselé a v hlavách jim hrály melodie Marka Ebena. Který by nikdy neublížil ani mouše. Hodný pán je to.
A to má být třetí den odpočinkový.
Další texty o průběhu Českolipského divadelního podzimu naleznete zde.
Páteční večer se ponese ve znamení dvou představení. Nejprve Divadlo poPUD zahraje něžnou komedii Archiv jazyků, poté Divadlo Športniky hravou inscenaci Simply Clever. Kompletní program Českolipského divadelního podzimu naleznete zde.