Dnes je 24. 11. 2024
svátek má Emílie

Čtyři dohody Jaroslava Duška stále otevírají srdce

Jaroslava Duška netřeba představovat. Již dávno opustil kultovní komické postavy z porevolučních filmových hitů Pelíšky nebo Pupendo, aby se vrhl na osobité divadlo, ve kterém předává duchovní moudrosti prastarého indiánského kmene Toltéků. Kniha Čtyři dohody, kterou napsal mexický spisovatel Don Miguel Ruiz v roce 1997, ho oslovila natolik, že se rozhodl přenést její základní principy i mezi současného českého diváka, a to prostřednictvím jevištního vystoupení. Zprvu vystupoval pouze v Klubu Lávka v Praze, ale po velkém úspěchu samozřejmě prokřižoval celé Česko. A po 18 letech dorazil i do Mimoně.

Začal bez dlouhých úvodů vyprávět o čem kniha je, a i když zprvu působil jeho monolog jako lehce umělý vodopád slov, najednou jsem se přistihl, že jsem ve světě „otevřeného srdce“, „čirého proudu energie, která vše prostupuje“ a doslova jsem ztratil pojem o čase. Dušek mě díky chytlavému vyprávění dokázal vtáhnout do příkladů první dohody, tzn. správného užívání slov. Viděl jsem toto představení poprvé před 10 lety právě v Praze, kde jeho bonmoty a historky už tenkrát vyvolávaly doslova salvy smíchu. I zde v Mimoni jsem při některých okamžicích smíchy doslova slzel. Dušek zopakoval některé příklady z dřívějška, ale vybrousil je svým komickým vyzněním ještě k větší dokonalosti než předtím. Opět kladl nejvíce důraz na dětskou výchovu, na to, jak už odmalička děti „ochočujeme“ do rádoby zavedených modelů života, který jsme si přijali za svůj i my, a to již dávno na základě výchovy od našich rodičů a prostředí. Jen málokdy z něj dokážeme vystoupit a spojit se s naší božskou podstatou. Odolat modernímu světu je snad nyní ještě obtížnější než na začátku 21. století, kdy Dušek začal Čtyři dohody předvádět. Překvapivě se ale i tentokrát držel poměrně pevně schématu knihy a nepřesahoval třeba ani do koronavirových diskusí, které si zřejmě užil dosti během uplynulého roku a které jsou stále ke shlédnutí na kanálu YouTube. Osobně jsem čekal mnohem více současné ironie, ale možná, že to bylo dáno i oním uvolněním, ke kterému aktuálně došlo.

Přesto perlil opět jedinečnými příklady ze svého nejbližšího okolí, které se týkaly jeho vlastních dětí anebo přátel. Přitom dokázal mistrně přejít do citací z knih, které si neznalý divák ale musí později dohledat. Jeho sečtělost je nepochybná a posluchač, který se jde „pouze zasmát“ může mít dojem, že ne všemu hned porozumí. Zároveň však Dušek hovoří tak upřímně, až to odzbrojuje. I já jsem měl vzdělávací mezery, ale to vůbec nevadilo. Hlavní aktér naštěstí vždy vážnou situaci odlehčil svými autentickými hláškami, díky nimž bylo možné opět prohlédnout i do své duše, do své minulosti a uvědomit si, že už tohle člověk u sebe rozhodně slyšel. Nebo prožil. Právě toto je jeho nesmírně intenzivní dar: Dušek umí přinést obyčejnému divákovi uvědomění obrazů vlastního života a schématických programů, které si na sebe často dobrovolně bereme, když podlehneme iluzi ega. Ano, o něm mluvil široce, a dával ho do protipólu s naším srdcem, přes které k nám proudí Božství, jenže my ho často neposloucháme.

Zpočátku mne rušila lehce přezvučená hudba dvou muzikantů, které si Dušek bere na svá vystoupení. Kytarista Pjér la Š´éz a bubeník Zdeněk Konopásek mi však po hodině představení učarovali. Nejen vlastní souhrou, a i původními skladbami, které umně vyplnili pauzy mezi bloky k jednotlivým dohodám, ale především naprosto symbiotickým doprovodem k Duškovu vyprávění. Rozbouřili rytmy, když mluvil o nadvládě ega a kritizoval současnou technokracii, ale nejvíce potěšili až intimně romantickým brnkáním, když hlavní aktér dojímavě mluvil o otevřeném srdci. Druhá dohoda, která má ve vínku heslo nebrat si nic osobně, mi v prostřední části vystoupení trochu unikla, možná to bylo kvůli množství historek. Dostala mě však třetí dohoda: nevytvářet si falešné domněnky. I když mi Duškovo provokativní líčení vztahové lásky přišlo až moc přehnané, pochopil jsem jeho duchovní rámec. Následovala opět jeho kaskáda vtipné gestikulace, ztvárnění notoricky známých reakcí, které přinesl sám život, jen se jim nyní v jeho originálním podání musíme chtě nechtě zplna hrdla zasmát. A vzápětí se zamyslet, jak hlubokou pravdu za nimi člověk může pocítit.

Ty dvě hodiny uplynuly neskutečně rychle a když Dušek zjednodušeně okomentoval, že „čtvrtá dohoda je o tom, že děláme vždy vše tak nejlépe, jak umíme“, a že„můžeme vlastně ty tři předtím zapomenout“, jako by malinko shodil význam všeho předešlého. Jenže on dovedl přidat opět svoje srdce: roztáhl ruce a za intenzivního hudebního doprovodu obou jevištních kolegů promluvil znovu o tom, jak můžeme sebou nechat protékat Ra-dost, nechat zářit světlo, které je v nás a prožívat život v plné harmonii. Měl jsem pocit, že v tom závěrečném transu snad vzlétne. Se vším, co sdílel, totiž působil uvěřitelně. Nemohu popsat všechny detaily a gesta a ani slova, která na závěr pronášel ve svém vytržení, ale byl to opravdu podmanivý zážitek.

Věřím, že si všichni přítomni odnesli z toho večera hřejivý pocit a část otevřeného srdce Jaroslava Duška, ze kterého téměř po celou dobu prýštila veselá energie. Byla to opravdu čirá Radost, a to i díky tomu, že bylo v kulturním sále skutečně plno. Takhle má totiž vypadat pravé divadlo, pravá kultura. Vyprodaný sál, který se smíchem dojímá a pak nadšeně tleská.

A mimoňské Kultuře patří samozřejmě za uspořádání tohoto představení silný dík! Co si třeba za rok dát Pátou dohodu?