Už v dětství jsem louskal osmdesát knížek ročně. Od dvou autorů jsem se snažil přečíst všechno, co jsem nalezl na trhu.
S Julesem Vernem to bylo složité, doma jsme měli asi patnáct verneovek, v knihovně jsem objevil dalších dvacet, ale pak jsem se v jeho životopisu dozvěděl, že napsal přes sedmdesát knih. Řada z nich se do češtiny nikdy nepřeložila. Lépe jsem dopadl s Eduardem Štorchem, přece jen to byl Čech. Ale i s ním mám jeden „otřesný“ zážitek – při čtení Minehavy jsem zjistil, že v mém výtisku chybí celý jeden arch stránek.
Ještě dlouho před nimi jsem hltal Vítka na výletě. A pak ještě jednou, když byli kluci hodně malí. Proč se asi můj mladší syn jmenuje Vítek. Třetí místo tak patří Bohumilovi Říhovi. Dětství svých synů mám spojené s Harrym Potterem, takže na čtvrté místo zařadím Joanne Rowlingovou. První čtyři díly jsem klukům předčítal, pak se starší Hynek naučil číst a nebavilo ho čekat na večery. Zbytek si přečetl sám, dokonce několikrát. Bylo to pro mě docela trauma, když společné večery padly. Dokonce jsem o tom napsal depresivní povídku. Dovolím si z ní kus odcitovat.
-
Už se těšil, jak vstoupí do bytu, vrhnou se na něj jeho děti a on jim nabídne, že po několik dalších večerů zapomenou na počítač, video a televizi a budou si navzájem předčítat. Tak to fungovalo za jeho mládí. Otec si tehdy první díl Harryho půjčil ve školní knihovně. Večer co večer lehávali ve třech (i čtyřech, to když Hynkova matka zrovna nežehlila či neopravovala písemky) v jedné posteli a nechávali se okouzlovat příběhy ze světa kouzelníků. Během roku přelouskli všech sedm tehdy vydaných dílů a po několik dalších let číhali mezi prvními zájemci před dveřmi knihkupectví, aby získali co nejdříve výtisk s dalším pokračováním.
Pak umřela Rowlingová a historie ustrnula u dvacátého třetího dílu. Trvalo celou jednu generaci, než se našel někdo, kdo by na nejplodnější spisovatelku všech dob navázal.
„Tati, my jsme už dost starý na to, abychom si četli sami,“ pronesl starší syn, když se mu Hynek cpal do postele s pětikilovou knihou v ruce.
„Ses zbláznil, myslíš, že mám čas se bezprizorně válet v posteli a poslouchat ty bradavické nesmysly,“ odpálkovala ho i manželka, přestože se jí snažil připomenout svatební cestu, kdy přes veškerá plánování dostala menzes. Celý týden chodili každý večer nejprve na dvě piva a po nich si v posteli předčítali Vieweghovy Účastníky zájezdu.
„Seš mudla!“ ulevil si a odešel na balkón kouřit.
Díval se přes tovární komíny k západu a bál se smrti, konečnosti, nenávratnosti, neopakovatelnosti. Bál se prostě toho, že se žije jen jednou a pak už nikdy.
Když dokouřil, oblékl si kabát, do náprsní kapsy zastrčil krabičku cigaret, zapalovač a zmuchlanou padesátikorunu. „Jdu na pivo!“ pronesl směrem ke kuchyni, kde podle zvuků odhadl přítomnost své ženy.
-
A koho dát na páté místo? Nahlížím do čtenářského deníku, který si v různých obměnách vedu celý život. Nejvíce knih z dětství svého a pak svých dětí patří Václavu Čtvrtkovi. Proč ne? Tak takto vypadá mé pořadí:
1. Jules Verne
2. Eduard Štorch
3. Joanne Rowlingová
4. Bohumil Říha
5. Václav Čtvrtek
V anketě se můžete přiznat, koho z mé pětky máte nejraději, v diskusích můžete připomenout někoho svého. Mimochodem nikdy jsem nemusel mayovky ani foglarovky.