Po prázdninách se ke Štafetám vracím zostra. S Vendulou Fedorčákovou jsme se věnovali velmi komunálnímu tématu – veřejnému prostoru. Ve městě, v němž většina obyvatel nemá své kořeny, v němž se periodicky mění obyvatelstvo, je jakékoliv oživování během na hodně dlouhou trať, takovým ultramaratonem. A také výzvou.
Podařilo se mi o vás zjistit tolik aktivit, že ani nevím, odkud začít. A hlavně si ani nejsem jistý, jestli jsou všechny vaše, protože to normální smrtelník nemůže stíhat. Nejprve mě zaujalo, že jste z krásné Litomyšle. Jak jste se ocitla v České Lípě?
To jste mě překvapil s těmi aktivitami. Jsem trochu napnutá, které to jsou. Ale k vaší otázce. Do České Lípy jsem přišla za svým manželem. Nejdříve pouze dočasně, dlouho jsem měla dojem, že z Lípy po čase odejdeme, ale nikdo z nás neměl plán, kam by to mělo být. V době, kdy jsem si myslela, že jsem v Lípě jen tak na skok, jsem dokončovala bakalářské studium na katedře dějin umění v Olomouci a pobyt v České Lípě jsem střídala s pobytem v Litomyšli. Takže jsem pendlovala sem a tam s ročním miminkem, psala bakalářku, učila se na státnice, a pak školu dokončila. Tím také skončily aktivity kolem školy a já jsem se začala věnovat roli matky na plný úvazek. No a jak to tak bývá, zůstala jsem tady. V podstatě moment, který rozhodl o tom, že v Lípě setrváme, byl okamžik, kdy jsem zjistila, že nám ke dvouletému Honzíkovi přibydou dvojčata.
Tak jdeme na ty aktivity. Mám za úkol zjistit, co máte v plánu se secesním pavilónkem. Ale asi bych se měl k němu nějak dostat. Souvisí pavilónek s oborem vašeho studia?
Máte asi na mysli pavilonovou stavbu ve švýcarském horském stylu, která by se dala datovat pravděpodobně okolo roku 1905. Tato stavba je v tuto chvíli v Jetřichovicích a záměr s ní měl můj manžel, který uvažoval po dohodě s panem starostou z Jetřichovic, že by provedl transfer stavby a umístil by ji na jiném místě a dal by stavbě jiné využití pro své soukromé účely, popř. pro účely naší rodiny. Na tento záměr jsem zareagovala tím, že jsem navrhla pozměnit plánované využití stavby ze soukromého na využití pro veřejnost a tím by se také dalo uvažovat o zajímavém umístění stavby třeba právě v České Lípě. Tento nápad se ještě malinko rozvinul ve spolupráci s Petrou Mayovou, ale zůstaly jsme jen u ideje. Díky vaší otázce směrované k pavilonku jsem u manžela zjišťovala aktuální situaci a dozvěděla jsem se, že demontáž domku je odložena pravděpodobně o rok, takže se v tuto chvíli nachází stále v Jetřichovicích a je tedy možné ideu o stavbě, která by mohla být využívaná veřejností, zase trochu o něco zpřesnit. Takže se zkusím ozvat Petře. Také bych měla zjistit, jestli to veřejné využití projde u mého muže. :-) No a jak pavilonek souvisí s oborem mého studia ... myslím, že spíš nepřímo. Kvalita stavby je především v řemeslném zpracování celé stavby domku. Pokud dokážeme tyto hodnoty vidět a respektovat, pak je naděje, že rekonstrukce takové stavby dopadne dobře a zároveň se pro ni podaří najít vhodné využití tak, aby zůstala zachovaná její kvalita.
Jakou funkci na městě zastáváte?
Jsem zaměstnaná jako referentka na úseku rozvoje města pod oddělením rozvoje města a investic. Úsek vznikl nově v létě 2017, nejdříve jsem byla na úseku sama a od ledna 2018 jsme s kolegou dva.
Takže zájem o veřejný prostor je nejen koníčkem ale i prací?
Veřejný prostor jsem začala velmi intenzivně vnímat ve chvíli, kdy jsem měla děti a potřebovala jsem se s nimi pohybovat ve městě i jeho okolí. Pak jsem si přečetla knihu Michaely Hečkové o Městech a lidech a v tu dobu MěÚ vyhlásil výběrové řízení na referenta rozvoje města. Tomu všemu předcházel pobyt v Grazu, Berlíně, Postupimi a samozřejmě i v Litomyšli a já jsem začala velmi intenzivně vnímat město jako prostor, kde se buď člověk cítí svobodně a má možnost být součástí prostoru města, anebo naopak cítí určitou míru frustrace, protože jsou mu v možnosti svobodně se pohybovat kladeny překážky (z různých příčin).
To jsem cítil velmi intenzivně, když sem se přistěhoval. Z Polabí jsem byl zvyklý všude dojet na kole a tady mě stále někdo chtěl pokutovat. Tak od vašich zkušeností s jinými městy se můžeme odpíchnout dále. Co vás zaujalo v Grazu?
Je to krásné město. Strávila jsem tam asi dva měsíce na letní stáži (restaurovali jsme nástěnné malby v sále Malého divadla Jezuitské koleje), takže jsme měli pak ještě čas trochu poznat město. Bydleli jsme téměř v centru, takže jsme se pohybovali pouze pěšky. Mě osobně uchvátil park, který byl prostorný, umožňoval pobyt na trávníku (ve smyslu, že trávník nebyl znehodnocený psími exkrementy), procházky, dalo se v něm běhat, prostě cokoli, na co si vzpomenete, že byste chtěl dělat ve volném čase. Já jsem si tam chodila číst, lehla jsem si na trávu a byla tam třeba tři hodiny. Pak samozřejmě Murinsel, který tvoří zajímavé architektonické propojení břehů řeky Mur, můžete tu strávit čas sám nebo s přáteli a pozorovat hladinu řeky pod sebou, v interiéru je kavárna a galerie. A nemůžu vynechat samozřejmě Kunsthaus Graz, který je příkladem toho, že moderní architektura může být přirozenou součástí staré a historické zástavby města.
Graz na mě působil jako zelené město, ve smyslu, že tam byl dostatek zeleně, především vzrostlých stromů. Vzpomínám si taky na návštěvu tamního koupaliště. Byl to obdélníkový bazén, okolo trávníky, taková klasická jednoduchá městská plovárna v souladu s okolním prostředím a městem. Okolí Grazu má zvlněný terén, vzpomínám si, že když jsem se ze Schlossbergu dívala na okolí, připomněly mi ty kopečky okolí České Lípy.
Je nějaká zkušenost z Grazu přenositelná k nám do České Lípy? Aspoň ve vašich myšlenkách.
Já jsem si z Grazu přivezla pocit svobodného pohybu a opravdu takové té duchovní svobody. Cítila jsem se tam dobře, měla jsem pocit, že ať přijdu kamkoli, tak to místo se mnou počítá jako s člověkem. Mám trochu pocit, že tohle přesně některým našim městům chybí a počítám k nim i Českou Lípu. Ale to neznamená, že naše města taková být nemohou, jen myslím, že by stálo za to položit si otázku, jak docílit toho, aby se v našich městech lidé cítili dobře a svobodně. Mnohdy stačí opravdu poměrně málo a může to krásně zafungovat.
A zkusíte uvést pár příkladů opatření, která by v Lípě přicházela v úvahu? Já jsem to hodně řešil, když kluci byli malí. Nesmyslně byli značky zakazující vjezd cyklistům i tam, kde to bylo úplně zbytečné. Městští policisté cyklisty doslova šikanovali. Pak se za poměrně dost peněz udělal dopravní generel a nic moc se nezměnilo.
No, já to vlastně řeším stejně jako vy, taky ve vztahu ke svým dětem a že bych je ráda vychovávala v prostředí, které by je motivovalo, kultivovalo ... za sebe hodně řeším chybějící chodníky a vůbec logicky provázanou infrastrukturu pro pěší, potažmo také cyklisty. Česká Lípa má obrovskou výhodu v tom, že je i v širším centru naprosto pohodlně dostupná pěšky. Všude jste do 10 minut. Takže pokud bychom se zaměřili na člověka, kterého chceme dostat do centra, aby v něm strávil svůj volný čas a utratil peníze, které zůstanou u drobných podnikatelů tady ve městě, pak je jasné, že je potřeba pracovat s automobilovou dopravou, pustit do centra chodce a nabídnout jim takové podmínky, aby v centru zůstali. Tzn. každá proluka a nevyužitá plocha ve městě má obrovský potenciál stát se aktivní plochou díky tomu, že se třeba funkčně osází zelení tak, aby vytvořila příjemné klima a nabídla kolemjdoucím možnost zastavit se, sednout si, v klidu popovídat se známým, kterého právě potkali. Takové plochy mohou vznikat třeba jen dočasně, ale na druhou stranu jejich využívání může generovat budoucí, trvalou funkci takového místa.
Už máte konkrétní tip, kde by se mohlo začít? Já, když přišel poprvé do Lípy, ani jsem nevěděl, že má nějaké náměstí. Myslel jsem si, že je to ten prostor mezi Uranem a Priorem. Tam se kumulovali lidi. A pak se za vlády ODS postavily ty šílené krabice na Špičáku. Tam nyní potkávám nejvíce známých...
Vlastně sám teď pojmenováváte důležitý moment, že každý prostor spadá do hierarchie prostranství vzhledem k celku města, má své měřítko a specifickou funkci a mělo by se k němu takto přistupovat. Jinou funkci plní hlavní náměstí města, mělo by být reprezentativní a mělo by umožňovat volný pěší pohyb, nabídnout možnosti setrvání v tomto prostoru, a pak jsou prostory intimnější. Některá prostranství a jejich funkci pak určují samotné stavby, jako třeba bazilika Všech svatých a augustiniánský klášter (dnešní Vlastivědné muzeum) anebo kostel Narození Panny Marie na Palackého náměstí. To jsou barokní stavby, které reagují na prostor tím, že mají čelní průčelí orientováno do městského prostoru, protože úkolem barokních staveb bylo člověka ohromit. Kostely byly stavěny tak, že kněžiště s oltářem bylo orientováno na východ, směrem k Jeruzalému, toto pravidlo porušilo právě barokní stavitelství, které pracovalo s velkou zdobností průčelí kostelů, která musela být vidět, to znamená, že kostely byly velmi pečlivě umisťovány třeba i do stávající zástavby tak, aby průčelí vynikla. Tím pádem barokní kostely mají kněžiště s oltářem orientované na jinou světovou stranu, v případě kostela Narození Panny Marie kněžiště na východ orientované je. Dnešní situace vzhledem k prostranství před oběma kostely je taková, že primární roli v prostoru zaujala komunikace a parkoviště pro auta.
Co se týká sídlišť, tak jejich prostranství tvoří vlastní hierarchii v rámci prostoru daného sídliště a mělo by se k nim také tak přistupovat. Každé sídliště by mělo mít centrální prostor, který slouží pro setkávání, pak plochy pro relaxaci a prostory, které zajišťuji pohyb a prostupnost v prostoru sídliště s vazbou na okolní části města. Ale k tomu by řekl víc architekt. Já o prostoru města uvažuju hlavně v tom smyslu, že by měl reflektovat potřeby lidí a umožnit lidem zdržovat se v něm a trávit v něm volný čas. A člověk by se v takovém prostoru měl pohybovat volně a bezpečně. Ale zpět k vaší otázce, kde by se dalo začít? Myslím si, že je důležité vyrovnat míru pohybu ve městě. Na mysli mám pěší chůzi, cyklodopravu a automobilovou dopravu. Jakmile by se tyto tři momenty dostaly do rovnováhy, prostor města si už sám řekne, co potřebuje, respektive řeknou si o to lidé, protože dostanou možnost prostor města využívat. Pak už přichází na řadu zeleň ve městě a mobiliář.
Děsilo vás, jak se město měnilo v čase, který už jste v Lípě zažívala?
Odpovím trochu nepřímo. Každá změna s sebou nese riziko, stejně jako v životě každého z nás tak i v životě města přicházejí chvíle, kdy nelze výsledek dopředu odhadnout a je nutné přijmout určitou míru nejistoty a rizika. V této souvislosti jsem si vzpomněla, že se mě loni moje kamarádka z Litomyšle ptala, co říkám na instalaci „horolezecké stěny”před zámeckou konírnou v blízkosti renesančního zámku. Pro vysvětlení, jde o konstrukci trojúhelníkových částí z plexiskla, které vyplňují kovovou konstrukci a ta je kotvená do podia. Svým způsobem je to hodně kontroverzní prvek v areálu renesančního zámku, ale na druhou stranu je to objekt, kterého si všimnete, umožňuje dětem i dospělým se v něm pohybovat, zavěsit se na sítě anebo si v takovém prostoru jen tak pobýt. A tento objekt má ještě jednu výhodu, je reverzibilní, může se demontovat, přesunout, přestěhovat a neblokuje plochu prostoru před zámeckou konírnou v dalším rozvoji.
Já jsem svojí kamarádce tehdy odpověděla, že nechci soudit, jestli se mi to líbí nebo ne, ale že se mi to zdá být odvážné a prostor před konírnou to nijak nelimituje, naopak nabízí tomu, kdo jde kolem, aby se zastavil, podíval se, vyzkoušel si, co se pod těmi jehlany děje. Děti jsou toho důkazem. Takže tuto instalaci hodnotím kladně. Prostě někdy je nutné přijmout určitou míru rizika a také kritiky, aby z toho byl dobrý výsledek a do budoucna zkušenost, na které budete stavět dál.
Vrátím se tak k otázce změny jako takové. Změna znamená krok dopředu, vyžaduje odvahu riskovat, a pokud ji doprovází respekt, určitá míra tolerance, pak není co ztratit. Stručně shrnuto instalace, která se nachází před zámeckou konírnou v Litomyšli, by klidně mohla být i v Lípě.
A není podobně odvážný Ruda Živec? Třeba instalací na KD Crystal, prvním videomappingem v Lípě a podobnými vylomeninami. Přemýšlím, co se v Lípě odvážného za těch dvacet pět let, co jsem tady, stalo. Odvážný byl třeba počin Martina Prokeše, když tu začal s festivalem duchovní hudby. Problém je, že podobné akce se neobejdou bez veřejných peněz. Takže se každé volební období musí trochu namočit v té politické špíně.
Určitě ano. Jsou to akce, které přinášejí městu a městskému prostoru život. Lípa Musica má také jeden koncert v sezóně v altánku v parku, a to mi přijde strašně super, protože stačí, když parkem půjdete a můžete se na koncert zajít podívat, tak trochu neplánovaně a to je to, co je na veřejném prostoru města krásné, může vás nečekaně překvapit. Ještě bych určitě zmínila Tančírnu a taky Všudybud.
Která část Lípy je pro vás nejcennější? Ve smyslu, že by se od ní dalo odpíchnout a vytvořit něco opravdu hodnotného.
Česká Lípa má krásný park apromě je velice zajímavým místem také okolí vodního hradu Lipý. Je to místo, kde vnímám Genia Loci. Červený dům, vodní hrad a veřejný prostor, který obě tyto stavby obklopuje a tvoří ho trávník a stromy, má v sobě velké kouzlo. Park i lokalita v okolí vodního hradu jsou trochu v nevýhodě, protože jsou odděleny od centra města dopravní infrastrukturou. Jakmile by ale došlo k vyvážení motorové a bezmotorové dopravy ve městě, pak myslím, že by z toho právě tyto lokality mohly těžit a mohly by se přirozeně napojit na městské centrum.
A pak mě také hodně oslovují prostory ve vnitroblocích sídlišť. Mnohdy jde o nevyužitá hluchá místa. A protože bydlím v paneláku, tak mi často chybí ten moment vyjít z bytu ven a strávit třeba dvě hodiny v zeleném klidném prostředí, které počítá s přítomností lidí. Takže se teď poslední dobou často zaobírám myšlenkou na komunitní zahrady.
Za participativním rozpočtem stojíte také vy?
Myšlenka participativního rozpočtu byla iniciována na zastupitelstvu tuším na začátku roku 2018, organizaci a celý proces zaštítil pak odbor rozvoje města a investic, já jsem dostala roli koordinátorky příjmu návrhů do participativního rozpočtu.
A jak jste spokojená s tím, jak se k tomu postavili občané?
Myslím, že se lidé v České Lípě dokáží a chtějí zapojit a investovat vlastní energii a nápad do toho, jak oživit prostor města nebo svého nejbližšího okolí. A participativní rozpočet má navíc výhodu v tom, že zároveň nastavuje pravidla, za kterých může každý svůj nápad podat.
Ještě se vrátím k vašim pobytům v zahraničí. Našla jste nějaké přenositelné nápady i v Postupimi?
V Postupimi jsme byli znovu na krátké návštěvě asi před třemi lety a strávili jsme tam tři dny, kdy jsme se pohybovali a přesunovali se z místa na místo pěšky, někde jsme se najedli, posadili, pozorovali místní život, procházeli město a vlastně cílem byl park Sanssouci, na který jsem se strašně těšila. Je volně přístupný, místo trávníků jsou tu louky, najdete tu vodní plochy a fontány. Lidé, jak místní tak turisté, v parku odpočívají, běhají, piknikují a tráví volný čas s rodinami a známými. Když parkem procházíte, stáváte se jeho součástí. Míjíte rokokové a klasicizující paláce, procházíte kolem soch z mramoru, které tvoří výzdobu fontán nebo stojí volně podél hlavních cest v parku. Když chcete, můžete se jich dotknout, anebo je můžete pozorovat a žasnout z průhledů, které se vám z každé lavičky nabízejí.
Taky mě vlastně fascinoval způsob dostavby centra Postupimi, kde podle historicky dochovaných materiálů znovu vznikají budovy, které byly zničeny během 2. světové války.
A abych odpověděla na Vaši otázku, tak si myslím, že je to o tom, nechat lidi ve městě žít. Využít potenciál veřejného prostoru a udělat z něj obyvatelné místo, které počítá s přítomností lidí. Každé město má svoje měřítko, takže i v tomto měřítku je potřeba pracovat s veřejným prostorem.
Přemýšlím, jak by takové odpočívání vypadalo v českolipském parku. Starší generace by se na mě dívala divně, že se válím po trávníku. Nejspíše by mě někdo během deseti minut přišel požádat o cigáro, v horším případě mi nabídnul dávku. Tak do třetice: Jak vás ovlivnila třetí zmíněná destinace, Berlín?
Adam Gebrian charakterizoval dobře vyřešený a funkční veřejný prostor jako místo, kde lidé sedí, leží, prostě ho obývají. Otázkou spíš zůstává, když si člověk lehne na trávu v českolipském parku, co mu ulpí na oděvu. I když musím uznat, že trávníky tu jsou posledních pár let relativně čisté. No a Berlín ... Postupim je vlastně takové předměstí Berlína, takže jsme odtud do Berlína zajeli vlakem. Mířili jsme na Museum Insel, před Berlínskou katedrálou jsme zase strávili asi hodinu na trávníku, v areálu Staré národní galerie jsme po prohlídce expozice zůstali v atriu, kde byl stánek s kávou, spoustu možností, kde se posadit, stín stromů a vodní nádrže, takže i přes to, že jsme byli v centru města, kde kousek od nás projížděla auta a fungoval každodenní život, tak jsme prostě měli možnost ocitnout se v poměrně klidném a příjemném prostředí.
Tak jestli to mám shrnout a nebude to znít jako klišé, tak kouzlo města je ve městě samotném, ale také ho dělají stromy, zeleň, voda a lidi. A pro Berlín a Postupim je typická ještě jedna věc, a to jízda na kole. Zdejším cyklistům závidím svobodu pohybu, jsou součástí automobilového provozu, jen s tím rozdílem, že s nimi auta počítají a respektují je.
Zaznamenal jsem, že jste se taky zajímala o venkovní plastiky ve městě. Soukromě nebo pracovně?
Poprvé jsem si sáhla na objekt ve veřejném prostoru při restaurování obelisku s monstrancí na sídlišti Slovanka, pomáhala jsem svému manželovi s retuší, ale to už je opravdu hodně dávno. V loňském roce jsem se trochu více seznámila při přípravě plánu regenerace sídliště Holý Vrch s pískovcovými skulpturami, které se nacházejí ve veřejném prostoru sídliště Holý Vrch v blízkosti kinetické plastiky od V. K. Nováka, o které se mluvilo již dříve dokonce i v médiích a která byla prozatím z prostoru sídliště odstraněna. Všechny tři sochařské objekty, tedy v tuto chvíli už jen dva, se nacházejí právě ve veřejném prostoru tohoto sídliště. Takže spíše jsem na tato sochařská díla narazila v pracovní rovině.
Existuje nějaký soupis různých českolipských skulptur?
V podstatě žádná ucelená evidence nebo brožura neexistuje, nebo alespoň o ní nevím, ale vím o tom, že se na téma sídlištní plastiky v České Lípě diskutuje, takže je možné, že vznik nějaké publikace není úplně nereálný. Mimo to v participativním rozpočtu byl jeden návrh, který se tematicky přiblížil právě zmapování drobných děl ve veřejném prostoru České Lípy. Bohužel ale nedostal dostatečnou podporu hlasů, takže nemohl být zařazen do návrhů, které se v letošním roce realizují.
A ještě jedno téma mi bylo doporučeno. Tanec. Angažujete se v Tančírně. Má to nějaký hlubší základ anebo jste se přidala jen kvůli oživení parku?
Netancuju závodně ani nijak profesionálně, ale můj manžel kdysi závodně tancoval, takže mám trochu výhodu, že se tanci úplně nebrání. Před asi sedmi lety jsem nás oba přihlásila do tanečních pro dospělé, kam jsme chodili asi čtyři roky, pak byla nějaká pauza, do toho vznikla tančírna, což bylo pro mě překvapení, v Lípě bych nic takového nečekala a opravdu moc děkuju všem lidem, kteří do této akce vkládají svoji energii a volný čas.
Rok jsme chodili na hodiny salsy ještě s naším synem a jeho spolužačkou a letos jsme se domluvili s lektorkama z tančírny a ve třech párech dospělých a jedním dětským párem jsme se protancovali do letošního jara. Teď jsme se asi už definitivně rozpadli, ale doufám, že na podzim se zase sejdeme. A proč vlastně ten tanec? Je to jediný pohyb, u kterého opravdu vypnu a odpočívám a je mi strašně fajn. Asi je to kombinací hudby a tanečních kroků, kdy se soustředím jen na tyto dva momenty. Třeba u běhání se mi vypnout hlavu nedaří, ale přesto ho k životu taky potřebuju.
Skončily prázdniny. Co vy a tábory?
Popravdě musím přiznat, že každé léto svým vlastním dětem závidím způsob, jakým tráví prázdniny. Model příměstských táborů mi přijde jako ideální řešení, jak vyplnit dětem čas smysluplně a přesto zábavně a s volností letních dní, tak jak se to o prázdninách má. Před dvěma lety jsem zašla za paní ředitelkou Netolickou s tím, že bych měla dvě myšlenky a dva nápady na příměstský tábor. První myšlenka se týkala výuky angličtiny, která by probíhala ve volnočasové aktivitě přirozenou formou a to tak, že přes jednoduchou manuální nebo pohybovou činnost probíhá komunikace s dětmi v angličtině. Podařilo se mi zajistit anglicky mluvící lektorky, Libertin tábor zaštítil a poskytl zázemí a letos má tento tábor za sebou již druhé pokračování.
Druhá myšlenka se týkala vaření. Nápad vznikl celkem jednoduše. Protože mám doma tři kluky, resp. s manželem čtyři, řeším často neodbytnou otázku, že vaření není přece jen pro holky, ale že se týká všech. Důležité ale bylo najít někoho, kdo vaří rád a má to promyšlené, prostě je profík. Potkala jsem se s Ondrou Hudrlíkem, popovídala s ním o tom, že děti by mohly zjistit, že o vaření je potřeba trochu přemýšlet, rozmyslet co a kde koupí, že postačí základní suroviny a že to může být zábava. Ondra vedl letos v Libertinu druhý tábor a dokonce během roku měl v Libertinu i kroužek vaření.
Tak to jsou moje malé letní radosti, na začátku kterých byla myšlenka ukázat svým dětem, že na některé věci se dá podívat i trochu jinak a že je důležité si to vyzkoušet. A hodně důležité bylo najít lidi, kteří věří, že to, co dělají, má smysl a dělají to rádi. To bylo vlastně to nejdůležitější, protože pak jedině můžete pro svoji myšlenku nadchnout někoho dalšího.
