Dnes je 23. 11. 2024
svátek má Klement

Štafeta: Tomáš Policer

Letošní volby přinesou také jeden „bratrovražedný“ souboj. Kromě Jana Policera (ve Štafetě se objevil zde), se o přízeň voličů uchází i Tomáš Policer, trojka Občanské demokratické strany.

Na jednu stranu jsem rád, že kandiduje tolik učitelů, na druhou stranu se toho bojím. Na jednu stranu je za námi práce s lidmi, vysoká škola, na druhou stranu máme určité stereotypy, zvláštní vidění světa. Nebojíte se, že velkou část zastupitelstva budou tvořit učitelé?

Toho se určitě nebojím. Mám ve škole asi 50 kolegů a vím, že nejsme všichni stejní. Mnoho jich má vedle svého učitelského povolání ještě další odbornost a koníčky, které jim rozšiřují další zkušenosti. Často se díváme na svět a na problémy rozdílnými úhly pohledu. Pro mnoho by bylo zajímavé a překvapivé, co se na obědě ve školní jídelně vše probere. Možná teoreticky se zdá, že by bylo správné, abychom měli v zastupitelstvu jednoho učitele, jednoho lékaře, dva právníky, podnikatele, dělníka apod. To bychom mohli ovšem zrušit volby a o zastoupení by rozhodovala strana a vláda. Jsem rád, že žiji v dnešní době, kdy o zastupitelstvu rozhodnou voliči, nechám to na nich.

Kandidátku ODS jsem zkritizoval, že jako kandidátka pravicové strany nabízí velké procento zaměstnanců příspěvkových organizací města. Není to chyba, že se vám nedaří přilákat do svých řad podnikatele? Můžete něco prozradit ze zákulisí sestavování kandidátky?

Vaši kritiku jsem si vyhledal a zdá se mi nespravedlivá. Na kandidátce i ve straně ODS podnikatelé jsou. Většinou jsou to živnostníci úspěšných rodinných firem. ODS ale není pouze stranou pro podnikatele. Dává důraz na soukromé vlastnictví, podnikavost, nízké daně, ale také na solidaritu a snižování byrokracie. Vše souvisí se vším a věřím, že máme na kandidátce kvalitní osobnosti, které mají Českou Lípu rádi a jsou pro ni přínosem. Ze zákulisí bohužel nic neprozradím. Jsem nestraník, nejsem členem ODS, a proto o sestavování kandidátky nic nevím. Dostal jsem nabídku kandidovat od pana místostarosty Juraje Ranince. Myslím si, že je to správný člověk na svém místě a že svou práci bere velice zodpovědně - jako své poslání. Je to člověk, kterého si nesmírně vážím, a proto jsem rád, že s ním mohu kandidovat.

A ještě jednou k volbám. Váš bratr Jan také kandiduje. Za Živou Lípu. Vycházíte spolu? Řešili jste spolu své kandidatury?

Jan je můj starší bratr a jak to někdy u bratrů bývá, když jeden jde doleva, tak druhý musí doprava. Občas se kvůli politice špičkujeme, ale máme se rádi a vzájemně si přejeme úspěch, zdraví, rodinné štěstí a Boží požehnání. O politice si umíme povídat, neumíme se o ní pohádat. Mrzí mne, že v dnešní době jsou lidé, pro které znamená rozdílný politický názor důvod k hádkám, rozepřím, urážkám, dokonce k ukončení přátelství. To u nás nehrozí.

S Janem jsem kdysi dělal rozhovor především o Vinnetuovi. Také máte rád Mayovky?

Již jsem to psal v minulé odpovědi. Když Jan měl rád Vinnetua, já musel mít rád Old Shatterhanda. Mayovky jsou knihy, které jsme nejen četli, ale byly součástí naší výchovy. Pokud se identifikujete s Old Shatterhandem, přemýšlíte, co by v dané životní situaci udělal on a snažíte se jednat čestně a statečně. Nejvíce mě oslovila od Karla Maye kniha „Vánoce“. Jan je samozřejmě daleko větší znalec a tento koníček má až do současnosti.

Nezapomenutelná je situace, kterou jsem prožil u státnic z etiky. Zkoušel nás profesor Helmut Renőckl z Lince. Na fakultě budil velký respekt. Přede mnou byla spolužačka, velice šikovná a vzorná studentka. Odmítla využít služeb překladatele a na vše dle dostupné literatury bravurně odpověděla. On se zamračil, dal jí dvojku. Já jsem na „potítku“ vše sledoval s hrůzou. Vylosoval jsem si otázku „Pravda a lež“- otázku, která u státnic původně být neměla a dostala se tam dodatečně bez vědomí studentů.

Při zkoušení jsem se snažil vzpomenout na všechny vědomosti z přednášek, šlo to ztuha. Nakonec jsem promluvil o Old Shatterhandovi. Byl to právě on, který když něco řekl, tak i jeho nepřátelé věděli, že mluví pravdu. Old Shatterhand nikdy přece nelhal, pověst ho předcházela i u jeho odpůrců. Takovou pověst by měl mít poctivý člověk. Chudák paní překladatelka zbledla, „co to povídám….“,ale pan profesor se rozzářil a dal mi jedničku. „Konečně někdo, kdo to pochopil.“

Zaujalo mě, že jste se na vojně věnoval šikaně a vůbec patologickým jevům. Jak jste se k této problematice dostal?

Po vysoké škole jsem dostal modrou knížku. V ten rok bylo málo odvedenců, proto mi ji nakonec krajská odvodní komise neschválila. Již na škole jsem zjistil, že v armádě působí tzv. Humanitní služba. Většinou se skládala z právníka, psychologa, vojáka z povolání a z vojáka základní služby. Telefonicky jsem si kvůli tomu volal až s mluvčím Ministerstva obrany. Chtěl jsem být na vojně užitečný. Měli jsme na starosti několik útvarů, pomáhali jsme vojákům s osobními starostmi, bojovali proti šikaně, drogám, starali se o jejich volný čas.

Na vojnu jsem nechtěl, musím však přiznat, že mne mnohé naučila. Nemám na mysli střelby a výcvik. Vojna byla škola pokory, zvládání stresu a krizových situací.

Za jeden rok jsem si získal kamarády na celý život. Dosud jsme v kontaktu a setkáváme se. Na vojně poznáte pravý charakter lidí.

Kdo má rád seriál M*A*S*H, tak to pochopí. Sice jsem byl jen na vojně – ne ve válce, ale i my jsme tam měli opravdu charakterového dvojníka Franka Burnse nebo Maxe Klingera. Poznal jsem tam ale také lidi, jako byl Benjamin Frenklin Pierce.

Mně se vojně podařilo vyhnout. Má vojna něco se školou společného?

Nemůžu mluvit o vojně a armádě, jaká je dnes. Když jsem přišel do školy, překvapilo mne, kolik každý zaměstnanec školy má povinností a úkolů. Pracoval jsem na štábu a v té době většina vojáků z povolání, pokud nebylo cvičení nebo pohotovost, neměla co dělat. Někteří ani do práce nechodili, většinou to nikdo nezjistil. To ve škole určitě nehrozí – nikdy.

Ale přece jenom něco společného se tam najde. Je to práce s lidmi. Jeden den se na něčem domluvíte, někoho namotivujete, přesvědčíte a druhý den často začínáte od začátku. Je to dobrodružný život.

Ke spolupráci s televizí Nova na pořadu Áčko jste se dostal právě díky vaší činnosti na vojně?

Ano, byl jsem osloven redaktory a produkcí TV Nova. Hledali lidi z praxe, kteří by jim pomáhali připravovat scénář a oslovovali lidi s dotčeným tématem. 

Co přesně jste pro Novu dělal? Určitě by mě i čtenáře zajímalo něco málo ze zákulisí případů. I když nevím, jestli si ještě všichni na Áčko pamatují.

Áčko byl diskuzní pořad na TV Nova, jehož záměrem bylo poukazovat na různé životní postoje, zážitky a zkušenosti. Byl to televizní formát, kdy moderátor rozhovorem s pozvanými hosty, vzbuzoval u diváků zájem a pozornost. Dramaturg nám zadal téma, redaktor – tehdy myslím pan Mikuláš Kroupa (dnes ředitel Post Bellum)  - napsal, jaké typy lidi by na to potřeboval, a my se snažili takové osobnosti najít. Hosty jsme také připravovali na to, jaké otázky mohou přijít.

Pamatuji si, jak jsem byl na natáčení s Martinem Veselovským. Překvapilo mne, že pan Veselovský s hosty před natáčením nepromluvil. Měl od nás jen několik bodů scénáře, kdo přijde, koho má představit. Obdivoval jsem jeho schopnosti improvizace.

Které všechny obory jste stihl vystudovat?

Mám dva plnohodnotné magisterské obory na Jihočeské univerzitě, Teologické fakultě. Jsem pedagog volného času a učitel náboženství a etiky – pro střední školy. Po vojně jsem pracoval na Speciálních školách Radost, a proto jsem si dostudoval na Technické univerzitě obor speciální pedagogika – etopedie.  Na téže univerzitě jsem dokončil učitelství informatiky a koordinátora ICT.

ZŠ Slovanka je známá především díky práci s dyslektiky, ale také díky soutěži Mladý moderátor. Jak hodně je tato soutěž vaším dítětem a jak vše začalo?

Někdo by řekl, že celá soutěž je dítětem náhody. Já nejsem věřící na náhody, doufám, že to bylo celé Boží řízení a myšlenka uspořádat soutěž je od Ducha svatého.

Ve škole, mimo informatiky, učím také předmět, který se jmenuje mediální tvorba. Před mnoha lety za mnou přišla parta skvělých dětí a přemýšleli jsme, co by nás ve volném čase mohlo bavit. Založili jsme školní rádio a zvali si zajímavé hosty do vysílání. Pozvánek jsme rozesílali mnoho a jen málo se jich dočkalo úspěchu. Ale i to je škola života.

Jednoho dne na nás v poště čekalo překvapení. Přijede za námi paní Marcela Augustová z ČT. Uvědomili jsme si, že takovou profesionálku, nelze přijmout pouze na desetiminutové vysílání. Proto jsme si vymysleli soutěž. Nejprve soutěžit měly jen děti z rádia. Během několika dnů se na nás obrátily i ostatní děti ze školy, tak jsme soutěžící rozšířili.

Nestačilo to. Dostali jsme prosbu i od ostatních škol v České Lípě, že by se přišly podívat a případně soutěžit. Rádi jsme jim vyhověli s tím, že uděláme městskou soutěž.

Ale ani to nevyšlo. Začaly se hlásit školy z Liberce, Děčína, Prahy… dobře, přijede Marcela Augustová a bude to celostátní soutěž.

Kolik ročníků už proběhlo? Bude i letos?

V dubnu 2018 proběhl 11. ročník soutěže. Jestli bude i letos, nevíme. Soutěž neděláme proto, aby udělala reklamu škole, my ji neděláme pro děti, které přijedou soutěžit (samozřejmě jsme rádi, když se i toto vydaří). My ji děláme hlavně pro sebe. To znamená, že soutěž proběhne, pokud děti z mediální tvorby ji přijmou za vlastní, budou chtít, aby zase byla součástí výuky a jejich života. Do soutěže neumíme děti nutit. Je to nesmírně hodně práce, zodpovědnosti a starostí. Je to i práce, která není vidět a za kterou není vidět úspěch. Je to ale soutěž, při které se toho děti hodně naučí a získají velké zkušenosti. Naučí se, jak zaujmout a pozvat hosty (přesvědčit je, že i když berou za hodinové vystoupení od 50 000 Kč, tak u nás budou od rána do pozdního odpoledne zdarma), napsat scénář, secvičit moderování soutěže, sehnat sponzory a dárce, pronajmout sál, zajistit materiální vybavení apod. Naučí se organizovat skutečně velký projekt se vším všudy.

Odměnou jim je výjimečný den soutěže a setkání s lidmi, které mají rády a které se jim podařilo na soutěž pozvat. Na soutěži byli např. Leoš Mareš, Marcela Augustová, Aleš Háma, David Gránský, Vladimír Remek, Tereza Pergnerová a další.

Jak soutěž vypadá a kolik škol se jí účastní?

Asi první tři ročníky probíhaly ve škole. Z kapacitních důvodů se soutěž musela přesunout do prostoru kina Crystal. Většinou má soutěž tři kola, je určena pro děti od první třídy až po střední školy do věku 24 let. Soutěží se v šesti věkových kategoriích. Do soutěže se mohou přihlásit děti individuálně i prostřednictvím škol nebo jiných zařízení. Na několika místech se konala oblastní kola, vítězové postoupili k nám do finále.

Soutěž Mladý moderátor se koná i v Německu a na Slovensku. Přesný počet neznám, ale protože ne vždy do soutěže děti přihlásí škola, není to důležité. Přijíždí na ni soutěžící ze všech krajů ČR.

Už několik let jste i zástupce ředitele. Nechybí vám častější práce s dětmi?

Kdo pracuje ve školství tak ví, že vedení školy není pouze zavřené v kanceláři, popijí kávu, vydává příkazy a zákazy. Vedení školy je chvilku učitelem, vedoucím kroužku, vychovatelem ve školní družině, ale také IT technikem, zdravotníkem, pomocníkem školníka nebo řešitelem úklidu školy. Večer si doma přečte Učitelské noviny a seznámí se s novou vyhláškou MŠMT, změní suplování na příští týden a objedná chybějící učebnice.

Myslím, že jsem s dětmi stále ve velmi těsném kontaktu. Jeden čas jsem měl kroužek mediální tvorby třikrát týdně.

Jak hodně je zástupce řadovým učitelem a jak hodně ředitelem?

Mám v úvazku sedm hodin týdně. Naštěstí ředitelem nejsem. Často jsem vykonavatelem a realizátorem rozhodnutí ředitele a zástupcem pedagogického sboru. Zástupce ředitele má tu skvělou pozici, že do všeho může mluvit a ovlivňovat, ale konečnou zodpovědnost nese ředitel školy.

Jsem rád, že můj pan ředitel je Mgr. Václav Špetlík (nejdéle sloužící ředitel v České Lípě). Je to také správný člověk na správném místě. Díky němu a našemu úžasnému pedagogickému sboru, díky všem našim zaměstnancům, je škola již několik let zcela naplněna.

Už jsme zmínili, že bratr má zajímavý koníček ve Vinnetuovi. Máte také nějaké hobby, které by budoucí voliče mohlo zaujmout?

Bohužel, myslím, že úplně zajímavého koníčka jako bratr nemám, rád jezdím na kole, pracuji s počítačem, v televizi sleduji Dr. House…ale to nikoho nezaujme.

Relaxem je pro mne práce pro jeden obchodní řetězec. Jsem inspektorem zákaznických novin. Mám na starosti 26 lidi, o které se starám a kontroluji je. Přitom hodně řídím auto a komunikuji s lidmi ve městech a na vesnicích. Tuto práci vykonávám většinou o víkendech a někdy i v pozdních odpoledních a večerních hodinách ve všední dny. Je to pro mne aktivní odpočinek i zkušenost práce v soukromém sektoru.

Vidíte, že ne každý učitel – je jen učitel. Vy byste mohl také vyprávět.

Dávám kandidátům dvě stejné otázky. U jedné dostávám hodně podobné odpovědi, tak ji vynechám. Zajímá mě však, jestli byste mi poradil, koho dalšího v seriálu Štafeta představit, až bude po volbách. Jedinou podmínkou je vazba na Českolipsko. Máte tip?

Úplně si nejsem jistý, kdo ve štafetě již byl a kdo ne.

Rád bych si přečetl rozhovor se Stanislavem Přibylem. Je generálním sekretářem České biskupské konference a přitom si obětavě nechal farnost v nedalekém poutním místě – v Horní Polici. Zasloužil se např. o probíhající velkou rekonstrukci místního kostela. Pravidelně dojíždí mezi Prahou a Horní Policí.

Popravdě řečeno bych si také rád přečetl rozhovor s učitelem, kterého jsem měl na praxi, když jsem byl na základce. Vím, že na něj měli kluci zlost, všechny holky ve třídě se do něj ihned zamilovaly. Nyní je stále učitelem, spisovatelem, novinářem, šéfredaktorem i-novin a jmenuje se Milan Bárta. Myslím si, že čtenáři mají právo dobře znát toho, koho pravidelně čtou a kdo je baví. Děkujeme vám za to.