Po dlouhé době mi někdo (Tomáš Novotný – Štafeta s ním je zde) doporučil ke zpovídání úspěšného regionálního podnikatele. Firmě propůjčil své jméno a díky pobočce u hlavní silnice je zřejmě známější, než si myslí.
Když jsem se ptal Tomáše Novotného, kdo ho napadá jako další kandidát do seriálu Štafeta, neváhal, a hned vybral vás. Tušíte, čím jste ho zaujal? Pracoval pro vás?
Tomáše Novotného znám už skoro deset let. Sice ne nijak podrobně, ale strávili jsme společně pár týdnů v zimě na horách společně s dalšími rodinami známých a kamarádů. Zprostředkovaně jsem tedy věděl, že studuje něco kolem informatiky, a když se mě Honza (Tomův táta) ptal, jestli bychom u nás ve firmě nenašli pro Tomáše nějakou práci, aby si mohl vyzkoušet, jak to vypadá v počítačové firmě, rád jsem vyhověl. Strávil pak u nás několik týdnů o letních prázdninách na školní praxi. Okamžitě se díky svému brilantnímu analytickému myšlení, začlenil do vývojového týmu. Konkrétně se podílel na vývoji několika procedur, které slouží k dolování a přípravě dat pro pokročilé manažerské výstupy z našeho ekonomického systému DUEL.
I u nás v novinách jste brán jako jeden z nejúspěšnějších podnikatelů regionu. Myslíte, že v Čechách někdy nastane doba, kdy budou podnikatelé vnímáni podobně pozitivně jako na západ od našich hranic?
(Úsměv.) Podnikám už od začátku devadesátých let a řekl bych, že i u nás je možné najít pozitivně vnímané podnikatele, kteří řádně a včas platí všechny daně a pojištění a ještě k tomu konají dobro. Ono to s tím paušalizováním bude dvojsečné – vážně si myslíte, že na západ od nás jsou všichni podnikatelé vnímáni pozitivně? Samozřejmě všechno je otázkou míry. Částečně se na vnímání podnikatelů podílí média, vždyť psát do černé kroniky o někom, kdo svoji práci dělá poctivě a dlouhodobě úspěšně, se jaksi nehodí, to sledovanost nezvedne.
Konáte dobro?
Dlouhodobě věřím tomu, že dobro by měl a může konat opravdu každý. Je pak jen otázkou míry, jestli pomůžete někomu přejít přes frekventovanou silnici, přinesete těžký nákup nebo pošlete nějakou tu kačku třeba na Konto bariéry. Naší firmě se daří, tak průběžně podporujeme nejrůznější sociální, vzdělávací, kulturní i sportovní aktivity na Českolipsku.
Můžeme trochu zavzpomínat, jak jste s podnikáním začínal? Začal bych tím, jak jste se vůbec na Českolipsko dostal. Prozraďte našim čtenářům, odkud pocházíte a jaká byla vaše cesta do Nového Boru?
Musím přiznat, že to byla vlastně náhoda! Gymnázium jsem absolvoval v Ostrově a pak jsem studoval na pražském ČVUT. Tam jsem nejdříve podepsal tzv. “podnikové stipendium” do Urxových závodů ve Valašském Meziříčí, kam bych býval po škole měl nastoupit. Ještě v průběhu studia jsem tenhle závazek zrušil a místo něj se upsal novoborskému ZPA. A osud tomu chtěl, že ani tam jsem do práce nenastoupil. Měl jsem v té době byt v Praze a jeho výměna za byt v Novém Boru se nějak zadrhla, s vyřešením patové situace mi pomohl právě vedoucí novoborského Agrodatu, kam jsem koncem července 1987 nastoupil jako technik k sálovému počítači EC 1030 (což byla vlastně kopie IBM 360, vyrobená a používaná v zemích tehdejší RVHP).
Kdy jste si pořídil svůj první vlastní počítač a který to byl?
První počítač bylo osmibitové ZX Spectrum z Tuzexu, někdy v roce 1985. Dodneška si pamatuji, jak jsem od tří hodin ráno stál ve frontě s pořadovým číslem 28 a doufal, že po otevření obchodu vyjde jeden počítač také na mě. Dobře to dopadlo, a tak jsem o rok později mohl podstatné části své diplomové práce odladit v pohodlí domova. První pécéčko jsem si pak koupil na začátku roku 1991. když jsme se s Tomášem Tichým chystali odejít z Agrodatu a začít soukromě podnikat.
Předpokládám, že jste musel být dobrý v matematice. Proč jste si vybral právě elektrotechnickou fakultu?
Pro matematiku mě nadchnul pan učitel Holý v prvním ročníku gymnázia. Poměrně dlouho jsem dokonce zvažoval studium učitelství na MatFyzu. Nakonec jsem se nechal přesvědčit o tom, že počítače mají budoucnost a přihlásil se na elektrotechnickou fakultu. Větší část studia v té době zabírala spíš fyzika a elektrotechnika v nejrůznějších podobách a pak konstrukce počítačů a přídavných zařízení. Přiznám se, že mě víc bavily předměty, ve kterých jsme mohli něco naprogramovat.
Jak k tomu došlo, že jste se z řadového zaměstnance stal podnikatelem?
Jak už jsem řekl, bylo to štěstí. Na konci osmdesátých let jsem měl po škole i po vojně, už jsem sbíral první zkušenosti v praxi. V práci jsem se poznal s Tomášem Tichým, se kterým jsme se rychle spřátelili, postupně se nám podařilo pracovat společně v jednom týmu. Seznámil jsem se tak s FANDem (to je programovací databázový jazyk, vyvinutý původně právě v rámci Agrodatu, něco jako dBase nebo FoxPro) a měl jsem možnost zapojit se do jeho ověřování, distribuce, školení i dalších služeb pro programátory od Aše po Košice. Po sametové revoluci autoři PC FANDu odešli z Agrodatu a založili firmu Alis. My s Tomášem jsme v Agrodatu zůstali až do vydání nové verze FANDu pod hlavičkou Alisu. Na jaře 1991 jsme pak společně začali podnikat jako sdružení Tichý & Ježek.
Už vaše firma Tichý & Ježek se stala v účetnictví pojmem. Čtenáře samozřejmě zajímá, proč jste se podnikatelsky rozešli. Měli jste v něčem jiné představy?
Abych pravdu řekl, překvapuje mě, jak moc se poměrně krátké fungování sdružení Tichý & Ježek zapsalo do povědomí veřejnosti. Vždyť jsme spolu podnikali vlastně jen pět let do roku 1996. Na začátku jsme hlavně školili a poskytovali konzultace k FANDu a prodávali sbírku typových úloh s ukázkami technik programování. Největší obchodní úspěch ovšem mělo Účto, které jsme do prodeje uvolnili v roce 1992. Pravda je, že v té době bylo nejrůznějších programů pro vedení účetnictví spousta. Většina z nich ovšem fungovala jenom lokálně v jedné nebo několika málo instalacích. Naproti tomu nám se podařilo již v prvním roce získat téměř dva tisíce uživatelů, a když jsme se v roce 1996 rozcházeli, bylo našich uživatelů už přes dvacet tisíc.
Málokdo ví, že jsme již na začátku sdružení byli vlastně tři společníci, tím třetím byl Mirek Štandera. Podnikali jsme nejdříve v pronajatých prostorách v bývalém Domě pionýrů a mládeže v Novém Boru a jak jsme postupně rostli, přestěhovali jsme se do větších prostor ve firmě Kibo. Jenže ty nám byly brzy opět těsné, na programování tam nebylo dost klidu, tak Tomáš s Mirkem pracovali doma. Na mě zbylo každodenní řízení chodu firmy, jednání s dodavateli a také řízení úpravy nově zakoupeného sídla firmy, kam jsme se v roce 1994 všichni přestěhovali.
Na začátku roku 1996 mi zbývající společníci oznámili, že se mnou neobnoví smlouvu o sdružení. Konkrétní důvody našeho rozchodu nikdy nepadly. Domnívám se, že za vším byly spíš věci mimopracovní povahy, zřejmě k tomu přispěl i můj rozvod v roce 1995. Zřejmě se na našem rozchodu podílelo i to, že tři společníci nejsou na dohadování zrovna nejlepší počet, zvlášť když dva z nich spolu tráví většinu pracovního času. Dalším důvodem by mohl být odlišný pohled na zaměstnance, kdy já dávám přednost dohodě se samostatným přístupem k plnění úkolů a metoda “rozděl a panuj” mi není vlastní.
Můžete mi jako laikovi vysvětlit, v čem se Tichého Účto liší od Ježkova Duelu?
Nerad bych, aby to vyznělo nějak hanlivě, ale pokud srovnáme Účto a Duel, je to, jako bychom srovnávali jízdní kolo s moderním automobilem. Někde mezi (dejme tomu automobil veterán) bych pak zařadil náš program STEREO, který má s Účtem společné programátorské prostředí PC FAND a běží v prostředí zastaralého operačního systému MS DOS, kdežto Duel přímo využívá nejmodernější Windows technologie včetně zpracování dat v MS SQL. Při pohledu z jiné strany se dá říct, že Účto řeší pouze problematiku daňové evidence (dříve jednoduché účetnictví) a tedy živnostenského podnikání, kdežto STEREO umožňuje vedení skutečného účetnictví, evidenci majetku, skladů a mezd obchodních společností. Program DUEL pak obsahuje moderní řešení jak daňové evidence, tak účetnictví, samozřejmě včetně elektronické komunikace s nejrůznějšími úřady.
Jaký je to vůbec pocit, dát firmě své jméno? Šel jste do toho v této podobě sám nebo vám to někdo poradil? Ježkovo řešení, Ježkovo účetnictví, nápady od Ježka …
Dneska už mi to ani nepřijde, vždyť moje jméno ve spojení s ekonomickým softwarem figuruje už od začátku devadesátých let. Postupně jsem přijal jistou “trojjedinost” své existence, kdy kromě občana Tomáše Ježka je tu ještě podnikající fyzická osoba a od roku 2006 také právnická osoba s mým jménem. A využití jména k polidštění poněkud suchopárného účetnictví pak bylo jen logickým vyústěním mého přístupu ke světu.
Rozhovor vyjde až po volbách, tak by mě zajímalo, jestli vám EET spíše zkomplikovala situaci anebo jestli to pro vás byl spíše dárek?
Jako producent ekonomického software obvykle vnímám obě roviny. Samozřejmě, že nám nové povinnosti přidělají práci, zejména při vymýšlení toho, jak je do našich programů zabudovat tak, aby podnikatelům nepřidaly moc práce a vše fungovalo co nejvíc automaticky. Pak je tu ovšem druhá strana mince, kdy si jasně uvědomujeme, že pokud naše systémy splní správně a včas všechny požadavky, máme šanci získat nové zákazníky.
Komplikují vám politici práci obecně?
Ježkovy voči! Vám ne? Cesta zákonů od návrhu ke schválenému znění je často dlouhá a klikatá. Pak není divu, že dochází ke zmatkům, kdy si zákony protiřečí nebo jsou přijímány na poslední chvíli a příslušné prováděcí předpisy s křížkem po funuse! Máme také zkušenost, že někdy nestačí programovat podle toho, co je v zákonech napsáno, ale dokonce podle toho, co v zákonech není - viz náš soudní spor se správou sociálního zabezpečení z roku 2007. Soudy od krajského po Ústavní nám tehdy daly zapravdu v tom, že novelizované znění zákona o sociálním pojištění bylo vadné. Dodnes jsem pyšný na to, že se nám podařilo donutit vládu k opravě zákona, byť celková zkušenost se soudní praxí v našem státě ve mně zanechala poněkud trpkou příchuť.
Zaměřujete se sice výhradně na Česko, ale zajímalo by mě, jak vnímáte Evropskou unii. Nemohlo by být účetnictví nebo podnikaní obecně v rámci Unie daleko jednodušší?
Evropská unie je podle mě skvělá myšlenka! Jenže ji, bohužel, utvářejí komisaři a další úředníci. Vaří se ve mně krev, už když vidím cedulku: “Projekt je financován z prostředků EU”! Kde ta bohatá Unie všechny ty prostředky bere? A kolik jich cestou od daňových poplatníků ke konečnému příjemci uvízne za drápkem nejrůznějším úředníkům a komisím? Podle mě všechny ty dotační programy jsou škodlivé, vždyť kazí ceny a zdravou konkurenci. Navíc dostat zaplaceno třeba za to, že neoseju, je do nebe volající nesmysl! A nařizovat, jak se smí nebo nesmí v jednotlivých členských státech jmenovat léta zavedené výrobky? Rozuměl bych tomu, kdyby se pod svými lokálními názvy nesměly vyvážet. A podobných nesmyslů je spousta. Uvítal bych například postupné sbližování pravidel silničního provozu nebo daňové legislativy a dalších předpisů (všude stejné principy, lišily by se jen sazby jednotlivých daní a odvodů). Jenže má někdo skutečný zájem na zjednodušení legislativní džungle? Co kdyby se nakonec ukázalo, že lokální parlamenty pak ztratí smysl?
Vím, že stále ještě programujete. Trávíte většinu své pracovní doby programováním nebo organizací práce?
Dneska je moje pracovní náplň velmi pestrá, programování ve formě algoritmizace mám sice rád, ale tvoří jenom malou část, řekněme tak pětinu. Většinu pracovního času mi zabere práce s lidmi, sledování trendů, analýza nových zákonů a jejich efektivního zapracování do našich systémů a v neposlední řadě marketing.
Čtvrt století v jedné práci, to už hrozí vyhořením. Nepociťujete ještě nic takového? Jste ve stejném laufu jako na začátku?
To víte, že už to není šestnáct hodin denně po sedm dní v týdnu jako na začátku. Naštěstí! Cestou jsem se poučil z vlastních chyb. Dneska už dávno neplatí “co neudělám sám, nebude dobře”, určitě lepší je rozdělit práci tak, aby “žádná nezbyla”. Bývala doba, kdy jsem byl pyšný, že jsem dokázal za týden odpracovat třeba 14 osmihodinových směn, ale včas mi došlo, že tudy cesta nevede. Dneska se snažím svou práci organizovat tak, aby přesčasové hodiny byly spíše výjimkou, vždyť skutečný život je tam venku! Mám radost, že se mi nadšení při budování firmy podařilo přenést na kolegy, a tak sami přemýšlejí, kde přiložit ruce k dílu, a na mě často zbude jen případná korekce. Vycházím z toho, že v práci strávím velkou část života a nemám nejmenší chuť neustále se potýkat s nechutí a nezájmem.
Kolik vlastně zaměstnáváte lidí?
V roce 1996 jsme začínali ve třech a poměrně rychle nás bylo šest. Od té doby postupně rosteme až na současných dvaadvacet zaměstnanců.
Máte ve firmě velkou fluktuaci? Psal jsem kdysi o jiné firmě podnikající ve vašem oboru a v ní docházelo k velké výměně právě proto, že ve vašem byznysu se firmy o zaměstnance přetahují?
Na velkou fluktuaci si, naštěstí, nemůžu stěžovat! Začlenit nového zaměstnance do chodu firmy tak, aby byl skutečným přínosem, trvá obvykle víc než rok. Snažíme se tedy vytvářet podmínky pro to, aby od nás lidi neodcházeli. Ať už je to pracovní prostředí, nejrůznější zaměstnanecké benefity nebo nadprůměrné mzdy. Pro „mé“ lidi je důležité, že pro mě jsou spíš kolegové než vykořisťovaní zaměstnanci a společně pak radostně budujeme ten náš malý kapitalismus.
Máte díky svému rozhledu nějaký zajímavý tip, co dělat ve školství jinak?
Postupně jsem českému školství svěřil všech svých pět dětí, takže určitou představu mám. V první řadě bych ve školách omezil zbytečné memorování nejrůznějších dat a hodnot. Chápu, že zkoušet třeba z letopočtů, slepých map nebo převodů jednotek je snadné, ale podle mě by škola měla dát mnohem větší prostor souvislostem a principům. Naopak vidím malý tlak na násobilku a mechanické počítání vůbec. Rozhodně bych změnil stávající praxi, kdy si každá škola určí, ve kterém ročníku se budou některé předměty učit. Vždyť děti, které se přestěhují, se pak s některými předměty vůbec nemusí potkat! Taky by bylo fajn, kdyby vyučující souvisejících předmětů koordinovali výuku navazující látky (třeba plošné a objemové míry ve fyzice až po mocninách v matematice). Líbily by se mi třeba centrální učební osnovy pro jednotlivé školní ročníky, které by pokrývaly tak 50 až 80 % časové dotace na předmět, zbytek času by pak škola mohla věnovat třeba mezioborovým souvislostem. Zrušil bych výuku informatiky v té podobě, jak ji známe. To, co se učí, je obvykle k ničemu a stejně toho děti často znají víc než jejich vyučující! Naopak by se mělo učit, jak vyhledávat informace a jak s nimi efektivně pracovat.
Jak se vám daří relaxovat?
Nejčastěji relaxuji tak, že dělám něco jiného :). Mám celkem pět dětí, většina z nich už je dospělá, hodně času jsem s nimi podnikal nejrůznější výlety, ať už pěšky, na kole nebo v zimě na lyžích. Kromě toho chodím jednou týdně na basket, přes zimu ještě přidávám badminton. No a starosti o dům a zahradu taky nějaký čas zaberou. Dost jsem se taky nacestoval, většinou sice po Evropě, ale z kontinentů jsem vlastně nebyl jen v Austrálii a na Antarktidě. Viděl jsem tedy kus světa, a přesto se vždycky rád vracím domů.
Seriál je hlavně o lidech spjatých s Českolipskem. Cítíte se už doma tady u nás na severu? Ať už v Novém Boru nebo České Lípě.
Dětství jsem prožil v podhůří Krušných hor a život v úplné rovině si nějak nedovedu představit. To je jeden z důvodů mého stěhování po vysoké škole. Dalším důvodem bude můj útěk z oblasti sokolovské a mostecké hnědouhelné pánve, oproti nim jsou Lužické hory přírodními lázněmi. Ať počítám, jak počítám, většinu života už trávím tady na severu a rád se přiznám, že se mi tu líbí a jsem tu doma.
Proč jste vlastně vybudoval své sídlo v České Lípě a ne v Novém Boru?
Je pravda, že do letošního roku jsem celé ty roky bydlel v Novém Boru, ale po rozchodu s Tomášem Tichým mi přišlo rozumné své další podnikání nezačínat ve stejném městě. Jednak většina obchodů se v té době řešila prostřednictvím pošty a chtěl jsem minimalizovat případné zmatky s doručováním zásilek, a pak jsem si od sídla v Lípě sliboval větší možnosti při výběru budoucích zaměstnanců. Nevýhodou toho rozhodnutí pak bylo více než dvacetileté dojíždění, takže cestu z Boru do Lípy znám opravdu jako své boty. Vždycky mi udělá radost, když třeba v dolíčku před Pihelem zahlédnu pana “Kyblíčka”.
Kdo je pan Kyblíček?
Je vidět, že zřejmě nejezdíte po silnici mezi Českou Lípou a Novým Borem. Často je tam k vidění pán s kýblem, jak se chystá přejít silnici (proč to dělá, nemám celé roky tušení). Vždycky, když ho vidím, zlepší se mi nálada .