Poprvé jsme se potkali před asi deseti lety, když se měnili majitelé i-novin. Následně se naše autorské osudy protnuly, když Tomáš psal knížku Českolipská satisfakce - I Can't Get No a využíval i některé informace, které jsem nastřádal při přípravě článků pro seriál Českolipský underground. Do štafety jsem si ho však vybral zejména proto, abych podpořil výstavu 100 let, kterou připravil v českolipském muzeu.
Zrovna jsem si přečetl rozhovor s tebou na iDnes, v němž jsi byl představen v seriálu Lidé Česka jako muž na rodičovské dovolené. Ještě stále dovolenkuješ nebo ses už naplno vrátil do pracovního procesu?
Moje role otce na plný úvazek skončila už předloni na podzim. Tehdy jsem se vrátil do práce v muzeu. Ten rok doma s dítětem mi ale hodně dal, osobně i pracovně. Konec konců mě čeká poměrně brzy další rodičovská, na kterou se chystám od září s druhou dcerou. Měl bych s ní být doma asi rok a půl.
Kdysi jsme se bavili o tvé snaze vrátit se ke kořenům života na vesnici. Prase, králíci, slepice … Pocházel jsi z vesnice nebo jsi typicky panelákový typ?
Pocházím z vesnice na Mladoboleslavsku, ve které se dnes už moc vesnicky nežije. Většina lidí odsud dělá v továrně ve městě, kam denně dojíždí. Brambory si tam dneska už pěstuje málokdo, záhonky na zahradách se změnily v anglické trávníky a pergoly, to samé platí o králíkárnách, které onen dobrý vesnický člověk dávno rozštípal a prohnal komínem. Z dětství si ale pamatuji, že měl každý druhý soused za domem políčko nebo držel nějaké zvířectvo.
Nahoď nějakou historku z natáčení, teda z tvého zemědělčení. Nastaly vtipné i krušné chvíle?
Jsou písně smutné i veselé. Nejhezčí jsou březňáci, první králíci, nebo jsou krásné chvíle, když ráno na zahradu vypouštíte husy a kachny, chrochtání spokojeného prasete je taky poezie, ale musíte na to samozřejmě mít buňky. Pak se taky samozřejmě stanou i věci smutné, které si nepřejete, králíci ve vedrech chcípou, v zimě se vám nachladí sele, drůbež, kterou jste zapomněli zavřít, navštíví liška. Všechno má své radosti i úskalí.
Psal sis o svém hospodaření i blog. Nějak ho nemůžu najít. Skončil jsi s tím?
Tomu blogu jsme říkali Agroguerilla, možná by se dal najít pod tímto heslem. Už jsem ale přispívání na něj dávno zabalil, neměl jsem na to s dětmi, rekonstruováním domu a vší prací okolo moc času. Možná je to docela škoda, rád jsem pro blog fotil a po večerech psal, ale teď to opravdu moc nejde. Vlastně jsme před touto zimou zvířectvo dost zregulovali, protože chceme jet po pěti letech na dovolenou. Takže teď máme z hospodářských zvířat jenom selátko, jak se ale vrátíme, asi zase nakoupíme nějakou drůbež.
Chystáte nějakou divočinu nebo se jen plácnete k moři?
Divočina to není. Na to se s malými dětmi necítíme. Jedeme na chorvatský ostrov Brač. Sehnali jsme tam kamenný domek uprostřed olivového háje, který tam pronajímá jeden místní člověk. Do hotelu bych nechtěl, hledám spíše nějaká opuštěnější místa a letoviskům se vyhýbám, jak to jen jde. Snad to splní naše očekávání.
Při té příležitosti jsem si ještě vzpomněl na tvou cestovní dodávku, takový skorokaravan. Jak se třeba ztratil a zase našel. Ještě existuje?
Ještě pořád existuje, říkáme jí Drchlačka. Je to rok 1992 a má najeto 300 000 km, ale momentálně jezdí jako ve svých lepších časech. Jednou byla ukradená, jednou mě nechala viset kousek od Atlantiku, prasklé klínové řemeny bych ani nespočítal, ale zbavit jsem se jí nikdy nechtěl. Dříve jsme s ní jezdili více. Od té doby jsme poslední delší trip dali před pěti lety. Teď tou dodávkou vozím hlavně dřevo a materiál na opravu domu. Hlavně teda ale má jenom tři sedačky, takže s ní celá rodina teď jezdit nemůžeme.
Nebudu zastírat, že jsi mě napadl hlavně kvůli výstavě 100 let, která právě probíhá v českolipském Vlastivědném muzeu. Šlo o zakázku shora nebo šlo o tvůj nápad?
Snad můžu říci, že jsem si to vzal na bedra sám. Na začátku 2017 přišel na muzeum dotaz z kraje, jaké hodláme pořádat akce k nadcházejícímu stému výročí republiky. Mail postupně došel až do mého počítače. Odpověděl jsem, že toto výročí od nás vyžaduje adekvátní reakci a že jsem připraven se do toho dát.
Jak hodně jsi měl volné ruce při její realizaci?
Dopředu jsem řekl, že potřebuji mít podporu dobrého grafika. Po předchozích zkušenostech jsem rád oslovil Pavla Krause a bylo mi to umožněno. Měl jsem naprosto volné hřiště, vymezené prostorem ambitu, a mohl jsem si zde volně umísťovat jednotlivá nosná a důležitá témata a jejich skladbu mi nikdo nerozmlouval. Naopak jsem sám v rámci autocenzury oslovoval vlastivědné pracovníky, jejichž práce si velmi vážím, kteří se mnou jednotlivá témata konzultovali.
Přijde mi na českolipské poměry docela nákladná. Kdo na ni finančně přispěl?
Na výstavu a také na doprovodný program se podařilo sehnat opravdu docela dost peněz. Významně přispěl náš zřizovatel Liberecký kraj, Mimoňská divize Vojenských lesů a statků ČR, a hlavní měrou grant Ministerstva kultury ČR, které mělo na oslavy 100. výročí ČR nachystaný obrovský fond. Úskalím bylo, že definitivní rozhodnutí o přidělení grantu padlo až v březnu. Do té doby jsem nevěděl, jestli dělám výstavu za pár korun nebo jestli budu moci uskutečnit velkorysejší variantu.
Takže výstava měla ještě někdy v březnu dvě varianty? Co bychom na ní třeba nenašli?
Našli byste tam takřka všechno, ale v podstatně jednodušších a lacinějších variantách, neměli bychom třeba ten plakátovací sloup, panely by byly vytištěné na horším materiálu, nemohli bychom udělat náklad katalogu 1500 kusů, ale třeba jenom třetinu a hlavně by nám nezbyly peníze na doprovodný program, o propagaci nemluvě.
A jaké jsou ohlasy? Dostavuje se u tebe spokojenost?
Ohlasy, které se ke mně dostaly, jsou zatím veskrze pozitivní, ale je mi jasné, že budu čelit velice brzy i kritice. Snažil jsem se být co nejvíce objektivní a nezaujatý, protože to je v naší profesi to nejdůležitější. To ale neznamená, že tam nejsou momenty, které mohou být některým lidem nepříjemné nebo je mohou provokovat. Co se té spokojenosti týče, to je pocit, který si zakazuji, protože v každém díle se může objevit kaz či vada. Spokojený jsem byl ale z hudebního pořadu vernisáže, ten se nám povedl, obsahoval étos i patos, tradici i progresivnost. Novoborská skupina Flush Buttons speciálně pro vernisáž dokonce připravila hudební performance inspirovanou českou hymnou. Podle některých lidí bylo velmi odvážné i provedení státní hymny v českém a německém jazyce. Jsem nesmírně vděčný všem, kdo toho šli, tedy českolipské ZUŠce, Martinu Prokešovi i Flush Buttons.
A je teda i nějaká kritika?
Přijde. Jsem si takřka jist. Když bude konstruktivní, jsem ochoten jí čelit, i když mě to moc nebaví. Výstava je venku, je tam hodně textu, každý si ho může přečíst, jsou tam v podstatě obsaženy všechny argumenty, které bych při případné diskuzi používal.
Dokdy výstava v muzeu vydrží? Abychom ještě pozvali další zájemce.
Výstava bude v ambitu muzea k vidění až do 17. listopadu. Dobrou zprávou pro potenciální návštěvníky může být i to, že výstava samotná je zdarma, platí se pouze při návštěvě celého muzea.
Pocházíš z Mladé Boleslavi, s manželkou jste studovali v Brně. Jak bys definoval svůj současný vztah k Sudetům? Už jsi zdejší?
To je fakt těžká otázka. Vrací mě k tomu mému chovatelství. Moji rodiče dlouho doufali, že se vrátíme na rodnou hroudu a dům, který tady opravujeme, si necháme třeba na rekreaci. Pak jednou přijeli na návštěvu a viděli mě, jak kopu základy ke stavbě kurníku a prasečího chlívku. Tehdy jim došlo, že se domů vrátit nehodláme. No a abychom nebyli jen u zvířat, tak se nám tu narodily dvě děti, vytvořili jsme si řadu sociálních vazeb, našli si svá oblíbená místa. Takže se dá říci, že jsme tu zapustili kořeny. Na druhou stranu jsem teď v krátké době musel jet několikrát kvůli rodinným záležitostem za rodiči na Jičínsko, odkud náš rod pochází. Pohled do dětenické kotliny, kde máme v každé vesnici nějaké příbuzné, mě zvláštním způsobem rozechvíval, takže nevím.
Mně se teď kříží rodokmeny se spoustou jiných mých aktivit. Jeden můj prapraprabratranec se jmenuje František Cidlina a pochází z osady Veselice kousek od Bousova. Stejně jako moji předci. Nejsme nakonec příbuzní?
Tak to vítej do rodiny. Z Veselice pocházíme, v kovářské rodině se tam na samotném počátku 20. století narodilo 12 dětí, z toho 8 kluků. Ti všichni roznesli naše jméno a krev do obcí v okolí. Cidlinovi prý byli dobří řemeslníci, rovní a pracovití chlapi. Snad jsem alespoň zčásti takový.
Naše kariéry se letmo protnuly u projektu Českolipské satisfakce. Je už náklad knížky rozprodán?
Myslím, že jich Ruda ještě pár na skladě má, klidně se na něj obrať. Pokud bych měl odpovědět vážněji, tak bych řekl, že náklad 1000 ks byl na Českou Lípu slušný, možná mírně nadsazený vzhledem k tomu, že je to vlastně jenom knížka o lokálním big beatu. Celý se nerozprodal, ale jsem rád, že se vydavateli dostala jeho investice zpět.
Jak s odstupem více než roku tento projekt hodnotíš? Udělal bys něco jinak?
Já ho hodnotit nemůžu, když jsem v něm namočený, to je na lidech. Je na tom kus práce nás všech. Já jsem do toho dal to nejlepší, co jsem uměl. Pavel Kraus má na výsledku také velké zásluhy. Byla to pro nás zajímavá práce, která ale vydáním knížky skončila a já začal dělat něco jiného. Občas někde o knize od někoho zaslechnu a vesměs to je asi dobré, tak snad.
Díky tvé knížce, výstavě a vůbec práci v muzeu tě zná čím dál více Českolipanů, ale možná málokdo ví, že jsi napsal několik učebnic francouzštiny. Připravuješ v tomto oboru něco nového?
Tenhle vlak už mi dávno ujel. Učebnice jsme dělali s manželkou během studií, občas jsme někoho učili a doučovali. Dneska pořád francouzsky rozumím, čtu a asi bych uměl pořád mluvit, kdybych před to byl postaven. S psanou francouzštinou si už tak jistý jako dříve být nemohu, no a ta je pro psaní učebnic jaksi nezbytná.
Máš vůbec nyní čas svou francouzštinu využívat?
Jednou za uherský rok, je to škoda, ale třeba není všem dnům konec.
Ruda Živec má vždy v kapse nějaké další plány. Chystáte něco jako pokračování Satisfakce?
Určitě to chceme udělat, ale nevím, kdy na to přijde. Tenhle projekt trochu vytěsnila myšlenka na knihu, podobně strukturovanou jako satisfakce (tedy s biografickými vyprávěními pamětníků), která by se zabývala uranovou populací Českolipska a její stopou v 70. - 90. letech. Na tom budu intenzivněji dělat, jak se oklepu z výstavy 100 let.
Jaká je v současnosti tvá pozice v muzeu? Umím si představit, že přes starou gardu zdejších historiků není jednoduché se prosadit.
S historiky je to složité. Zrají jako víno, celoživotně bádají, nasávají informace a dávají věci do souvislostí. Po šedesátce jsou vlastně na vrcholu. Do toho přijde odkudsi mladý kluk, který sotva ví, že Reichstadt jsou Zákupy a Graber Kravaře, a jemu mají začít vyklízet plochu. Takže pro ně to také není jednoduché. Řekl bych ale, že se velmi respektujeme, nesmírně si vážím pana Smejkala, který mi byl dost nápomocen při tvorbě libreta výstavy 100 let. Strávili jsme spolu několik hodin konzultacemi nad jednotlivými tématy a řekl bych, doufám, že to pro nás oba byly příjemné momenty.
Tvým dalším koníčkem je hudba. Na jaké nástroje umíš hrát?
No já jsem skutečně jenom šumař, hudbu mám rád a zastávám filozofii, že radost začíná už na třech až čtyřech akordech. Ty tři až čtyři (možná o málo víc, počítají-li se mollové) zvládám na kytaru nebo piano, zahraju si písničku, která mě zrovna v hlavě pronásleduje, a mám klid. Na střední škole jsme měli punkovou kapelu s názvem Pokřivená pravda, kde jsem hrál na bicí a zpíval, a ve dvaceti jsem jezdil stopem po Evropě s klarinetem, se kterým jsem obtěžoval na ulicích. V dětství jsem hrál na violoncello a to jediné mi jde nad rámec těch tří až čtyř akordů (ale o moc víc také ne).
Vystupuješ v současnosti s nějakým seskupením?
Velice volně a nahodile hraju na cello v triu s Los Vochmelkos Hadros s kytaristou Martinem Neduhou a harmonikářem Borkem Dostálem. Ze všeho nejlépe nám jako scéna sedí ulice nebo hospoda. Občas si s jinou partou zahrajeme v létě takové akustické jamy u ohně, jsem rád, že toto období opět nastává.
