Štafeta: Radim Vácha

Markéta Váchalová Vojtíšková (Štafeta zde), milovnice lnu a ručních prací, mě odkázala na člověka, který se narodil ve Starých Splavech, ale výraznější stopu zanechává v Kamenickém Šenově. Radim Vácha je předsedou občanského spolku Sonow, který se stará o šenovské movité i nemovité památky.

Začněme nejprve vaším představením. Jak se z rodáka ze Starých Splavů stane patriot Kamenického Šenova?

Začnu trochu obšírně. V dospívání jsem si neuměl představit, že bych mohl žít jinde než ve Starých Splavech. Měly tehdy, na sklonku socialismu, kupodivu v sobě ještě odlesk ducha a elegance 1. republiky, kdy byly mondénním, ale i poklidným letoviskem. Když jsem na prahu dospělosti řešil samostatné bydlení, přestěhoval jsem se do Doks, s tím, že je to také u vody (Máchova jezera), jen z druhé strany. No a pak jsem se seznámil se svojí nynější ženou Pavlínou, která získala jako vystudovaná designérka místo v šenovské Preciose - příliš daleko na dojíždění. Tak jsme si od Preciosy koupili náš šenovský, „elegantní a mondénní“ dům – tehdy ale vlhký a plesnivý. A šenovského patriota pak ze mne udělal – Šenov.

A od malička jste inklinoval k umění? Kdo vás vedl?

Popravdě nevím. Balet jsem jako batole asi nedocenil, ale ve chvíli, kdy jsem si přečetl knížku Eliška a táta Král, jsem propadl literatuře. Ta knížečka byla o holčičce, která hledá nového tatínka, což mi bylo jako dítěti rozvedených rodičů blízké. Mé puzení kreslit tehdy stálo na literárních základech a všechny mé kresby byly vždy v podstatě ilustracemi. Sám sebe podezřívám, že když už nešlo si při vyučování na základní škole číst pod lavicí (a to většinou šlo, až na matematiku s. učitelky Černé), tak jsem si „aspoň“ na pijáky kreslil ty své koně, rytíře, princezny a indiány. Měl jsem štěstí, že jsem měl tetu Alenku (Pleskačovou), která dala svého času přednost rodině, a jen proto se z ní nestala slavná umělkyně. Hodně se mi věnovala, ale obávám se, že jsem nenaplnil její naděje. Nejsem ani umělcem, natož slavným. Bylo to marné!

Když jste šel studovat na rytce skla, uvažoval jste o tom, že se tímto oborem budete živit, nebo jste od začátku tušil, že budete studovat i dále?

Na základní škole jsem se učil průměrně. Byl jsem neustále duchem v prérii či pralese, tak to na střední školu nevypadalo - leda výtvarnou! Proto mě teta Alenka připravovala na talentové zkoušky na Hollarovu grafickou školu v Praze, kterou sama vystudovala. O „talentovkách“ jsem popelnici „z hlavy“ nakreslil excelentně, ale absolutně jsem nebyl připraven na to, že budu muset při zkouškách něco stříhat a lepit. Hrozně jsem to „zprasil“. Tak mi napsali, že mě pro velký počet zájemců do Prahy nepřijmou, ale že mohu studovat v Hořicích na kamenosochaře-restaurátora. Ale – mě, borce, přece „neopijou rohlíkem!“ Tak jsem byl, trochu uražen, ve své obvyklé letargii, až mi otec řekl, že se ptal v Doksech na zámku. Tam že ještě berou „na traktoristy“. To mě zase probudilo, a když za mnou přišla výchovná poradkyně s možností, jít „studovat“ do Nového Boru na rytce skla, řekl jsem ano, že to dobře zní. Nikdy jsem to řemeslo neviděl, myslel jsem si, že dostanu nějaké rydlo, možná i kladívko, a pak jsem se divil, že je to práce se strojem. Měl jsem ale štěstí na mistra, p. Vojtíška (otec Markéty Váchalové-Vojtíškové). Byl velmi svérázný, přísný, ale naučil. Po vyučení jsem nastoupil do tzv. Kombinátu, neboli Crystalexu, a ryl tam, spolu s ještě asi 30 dalšími rytci, jeleny a tetřevy pro sovětské zákazníky. A tehdy jsem považoval za samozřejmé, že na své židli budu sedět do důchodu, jako všichni okolo. Práce mě bavila, bylo to svého druhu ilustrování, a tak jsem už na jaře 1989 ryl sklo i doma jako živnostník - byla Perestrojka.  Po večerním maturitním studiu a krátké vojně (kde jsem jako „intelektuál s maturitou“ dělal knihovníka a půjčoval pornokazety), jsem se na rytebně v Crystalexu potkal se studentkami designu skla z Ústí nad Labem. Ty mi řekly, že tam „berou každého“, ať to zkusím. Tak jsem to, po dvou či třech předchozích nezdarech na UmPrum, zkusil - a uspěl.   

Já začínal studovat v Ústí, když tam byla jenom pedagogická fakulta, ale už tenkrát bylo na oboru výtvarná výchova řada osobností. Na jaké úrovni byla v době vašeho studia Fakulta umění a designu?

Fakulta umění a designu v roce 1994 ještě neexistovala, nastupoval jsem tehdy na Institut výtvarné kultury (IVK) při Pedagogické fakultě UJEP. Byl to teprve druhý rok jeho existence, tak to byly skromné začátky.  Dělali jsme si legraci, že dostaneme diplom za stěhování, protože se na „Zelené škole“ neustále něco stěhovalo.  Škola ale měla výbornou tvůrčí atmosféru, i díky kolegům, budoucím výtvarným pedagogům a jejich profesorům, s nimiž jsme sdíleli budovu. Hodně pro nás znamenal kontakt s profesory – umělci z „pajďáku“, panem Michálkem, Bartůňkem, Šalanským, Brožkem aj. Tehdejší úroveň IVK se dá hodnotit našimi studijními výsledky. Myslím, že na našich klauzurách a diplomkách se vždy našly i konkurenceschopné výtvory. A, jak řekl prof. Pavel Mizera: „Už nejste děti, jsme tady pro Vás. A je na Vás, jak to využijete.“

Jaký obor jste studoval?

No, oproti předpokladům jsem si řekl, že o skle toho vím už tolik, že se o něm stěží co nového ještě naučím (naivní mládí). A také, že jsem tak spoutaný svým řemeslem, že bude lepší studovat něco jiného než sklo. Miloval jsem design aut, tak jsem si představoval, že budu tvarovat porcelánové konvice jako karosérie. Nakonec na to nedošlo, ale design porcelánu a keramiky u prof. Pavla Jarkovského jsem vystudoval.   Pan profesor byl výborný, byli jsme v ročníku jen tři, a tak nás měl jako svoje děti. Měl mnoho kontaktů na tehdy ještě fungujících fabrikách, a tak s námi se svým wartburgem vyrážel na „mise“ a zanechával nás tu ve Znojmě, tu v Břasích, Loučkách, Lesově… Řada těch továren už je dnes zavřených. Jaká škoda! 

Markéta Váchalová mi prozradila, že se věnujete pletení košíků. Mě baví pátrat po svých předcích, část jich byla pletáků. To je taková vsuvka. Jak jste se k pletení dostal a jak je tento koníček ve vašem životopise důležitý?

Pletáků? Vtipný kamarád, jarmareční konferenciér, o mě mluví jako o proutníkovi, co tím tedy myslí? Košíkaření je časově náročný koníček, na který mám čím dál méně času. Když jsem na IVK začínal, byly tam tři ateliéry: Skla, Keramiky a porcelánu a Přírodních materiálů. Ten poslední vedl prof. Jarda Prášil, a ten se snažil naučit své studenty mj. i základy pletení košíků. Já se tam vetřel a nakonec jsem asi větší „pleták“ než většina jeho absolventů. Lákalo mě to, protože oproti práci v keramické dílně a na sádrovně to bylo něco naprosto odlišného. Sklizeň proutí v přírodě i práce sama, která je svého druhu meditací. 

Pořádáte workshopy zaměřené i na práci s jinými přírodními materiály?

Ne, Bože chraň! Vždy když se dají dohromady vesměs kamarádi, tak pro ně tak jednou za rok kurs s mojí ženou Pájou uděláme, ale jedná se vždy jen o košíkaření, a toho se hodláme držet.

Zaměstnán jste v libereckém Národním památkovém ústavu. Co přesně tam máte na starosti?

Věnuji se tzv. základní evidenci mobiliárních fondů. To znamená, že jsem správcem elektronické databáze sbírkových předmětů, které jsou na státních hradech a zámcích Libereckého kraje. Někdy si lidé myslí, že jich byla spousta rozkradena, ale „zbylo“ nám tady přes 100 000 položek. Práce mám tedy dost.

A rozkradeno nic nebylo?

Jistěže! Kdysi, kdesi, kdosi, cosi… Mnohem více věcí ale bylo v různých vlnách po válce či za socialismu komisionálně vyřazeno a zlikvidováno, převážně pro neupotřebitelnost a špatný stav. Další předměty byly za socialismu prodávány ve starožitnictví nebo do zahraničí (stát potřeboval devizy). To, co bylo na našich hradech a zámcích v květnu 1945, tam také v naprosté většině zůstalo. Včetně věcí, u kterých bych byl raději, kdyby tam nebyly – např. rodinné památky mě nutí nahlížet legálně (ale nelegitimně) do soukromí bývalých majitelů. I ty evidujeme – soukromé fotografie, přání Ježíškovi, korespondence…

Památkáři jsou veřejností často vnímáni negativně, zejména díky mediálním kauzám, kdy „nutí“ občany opravovat jejich privátní majetek podle svých představ. Jak podobné kauzy vnímáte?

I pro tyto kauzy jsem rád za svou práci „v závětří“ kanceláře a depozitářů. Řešit případy znehodnocených domů a jiných památek bych psychicky asi dlouho nevydržel. Systém jejich ochrany je nastaven tak, že když je majitel vstřícný, trpělivý a solventní, tak systém funguje dobře. Když ale majitel pravidla daná zákonem ignoruje, tak je systém neschopný to postihnout a zjednat nápravu (soudím podle situace v památkové zóně v Kamenickém Šenově). Respekt památkové péče oslabuje i to, že se veřejnost často neorientuje a netuší, že jsou dvojí památkáři: „městští a státní“. A ti mluví často dvojím hlasem. Výmluvný je i aktuální případ zbouraného domu v památkové rezervaci na Václavském náměstí. U něj selhává i prostý selský rozum: v rezervaci se přeci nekácí – a nebourá! Nebo se pletu? Ale, co naplat, je to odraz úrovně naší společnosti. No a to, že památkáři nutí nebohé majitele domů opravovat jejich majetek podle svých představ? Památková péče má pravidla daná zákonem, a jimi se památkáři řídí. A místa, kde pravidla majitelé respektují, bývají obvykle dobrou adresou.  (Ale to jsou jenom mé soukromé názory na památkovou péči.)

A není práce v závětří pro vaši náturu přece jen nudná?

Není. Mám tu práci rád, má smysl. A adrenalin si užiju ve spolku: před každou valnou hromadou nebo brigádou jsem napnutý, jestli někdo přijde (nevím proč, pokaždé se sejdeme). Když začíná mrznout po ránu a restaurování ještě není u konce, to jsou nervy! A než přijde vyrozumění o úspěšném vyúčtování dotace, to by jeden zešílel! J Kdyby se totiž něco „zvrtlo“, byl bych to já, kdo by se musel jako předseda s restaurátory nějak vypořádat.  

Přiznám se, že jsem měl kamenicko-šenovské památky spojené především s Václavem Frömmelem. Ale je to už řadu let, co jsme se sešli a on mě provedl po opravené křížové cestě. Kolik nyní v Šenově funguje sdružení pečující o zdejší památky?

Možná se na mě bude Václav Frömmel zlobit, ale momentálně je v Šenově „jen“ jeden spolek, který se památkám věnuje a je ve městě vidět - a to je SONOW. Ty uvozovky u slova „jen“ jsou proto, že jeden takový spolek nemusí být málo (leckde není ani jeden). Přesto je nám líto, že o Václavově spolku Na Výsluní momentálně nic nevíme a že Křížová cesta osiřela. A s ní i márnice Nového hřbitova, ledárna, jeho dům…

A znáte důvod?

Ten zná jen Václav, ale podle mne se takzvaně „utavil“. Mnoho aktivit najednou, nejisté existenční zázemí. Nakonec se odstěhoval a založil novou rodinu na druhém konci republiky. Odešel od nás proto, že chtěl být akčnější a radikálnější – a my fungujeme stále.

Jak jste se k SONOWu dostal vy?

V roce 2004 jsem se zúčastnil semináře o rozvoji občanské společnosti. Ten mě, Václava a Radka Musila inspiroval k založení sdružení. Radek se stal naším prvním a dlouholetým předsedou. Založení sdružení předcházela zcela spontánní brigáda nás tří u sochy sv. Jana Nepomuckého u tzv. Hotelu, kde jsme se rozhodli, že jen skrze sdružení se můžeme ucházet o veřejné prostředky - a že je to třeba, protože to nikdo jiný neudělá. Po letech se s námi v dobrém rozešel Václav a založil si spolek Na Výsluní. Nyní má SONOW přes 20 členů, z nichž bych ale rád vyzdvihl Musilovi, Hruškovi, Brzkovi, Hotařovi, Jardu Vrtišku a Karla Hrůzka - lidi ohromného charakteru, kamarády.

Jak vznikl název sdružení?

SONOW je jedno z nejstarších, středověkých, písemně dochovaných názvů Kamenického Šenova. Údajně pochází z lužické Srbštiny. Nápad vzešel od Václava, který nikdy neměl o dobré nápady nouzi.

Kolik máte za sebou projektů?

Projekt je slovo, kterému se programově vyhýbám, protože je dítětem dotačního ptydepe. Takže co jsme dosud v Šenově udělali? Bylo by toho od roku 2004 dost, i když mi stále připadá, že to není příliš vidět. Už 13 let udržujeme v Šenově unikátní Starý hřbitov a postupně, s pomocí Farnosti, Kraje, Česko-německého fondu budoucnosti a sponzorů opravujeme nejvíce poškozené náhrobky. Ve městě jsme dosud opravili s pomocí Města a Libereckého kraje čtyři křížky a schody před kostelem. Také první dvě z asi 20 jedinečných betonových „sklářských laviček“. Spolu s farností se také podílíme na restaurování oltářů šenovského kostela a rádi bychom dělali totéž na Práchni. K tomu pořádáme každý rok „Dušičky“ na Starém hřbitově, podílíme se na pořádání Noci kostelů a Adventních koncertů. Připadá mi, že toho není moc, možná proto, že Šenov má velké kostlivce ve skříni: „Eliášku“ – secesní továrnu na lustry; tzv. „Dolní“, prvorepublikovou Českou školu; tělocvičnu - Turnhalle; kino; ledárnu… a jejich záchrana je mimo reálné možnosti našeho spolku. To jsou velké „projekty“, kde musí spojit síly občanské iniciativy a veřejná správa, ale zatím k tomu atmosféra ve městě nedozrála.

Mluvíte o nutné spolupráci občanských aktivit a veřejné správy. Jak tato spolupráce v Šenově vypadá?

Z pohledu SONOWa nyní funguje spolupráce s městem uspokojivě, za což jsme rádi, protože tomu nebylo ve více než dvanáctileté historii spolku vždy. Dlouho jsme byli vnímáni jako kverulanti, kterým se nic z toho, co město dělá, nelíbí, a kteří „kritizují z principu“. Město nyní žádáme o finanční podporu vždy jen na opravu či restaurování památek, které jsou městským majetkem. Tak nejsme v roli prosebníka, ale toho, kdo městu něco nabízí. Na záchranu Starého hřbitova, který je sice veřejně přístupný, ale je v majetku farnosti, sháníme peníze zásadně mimo městský rozpočet. Tak si udržujeme alespoň pocit nezávislosti. I na Starém hřbitově nám ale město posledních několik let pomáhá, například se sekáním trávy a s odvozem listí, které shrabeme. To je velká pomoc! Do veřejné správy patří také Liberecký kraj. Ten je dlouhodobě největším investorem záchrany Starého hřbitova.

Do politiky vás zatím nikdo nelákal?

Už několikrát. A pokud mám osobní vztah k tomu, kdo mne osloví, a důvěřuji i volebnímu programu který reprezentuje, pak neodmítnu. S tímto přístupem je ze mě kandidátkový „turista“. Už jsem v Šenově do zastupitelstva kandidoval za Lidovce a za Jednotu (uskupení Václava Frömmela). Na kraj za Změnu, pro kterou mne zlákal Dr. Hudec. Ale protože jsem měl vždy podmínku, že budu na „nevolitelném“ místě, tak byl výsledek vždy stejný: zůstal jsem mimo. Mám svou roli manžela, táty, člena spolku, a to je až dost. Taky bych nechtěl, aby se rozhodování o podpoře SONOWa někdy stalo předmětem „politického hašteření“, k čemuž by asi došlo, pokud bych byl zastupitelem. 

Jak to se Starým hřbitovem aktuálně vypadá?

Koncem listopadu jsme na něm s restaurátory dokončili letošní práce. Ještě má ale celou řadu dalších náhrobků a soch, které se rozpadají. To je pro nás sonowany srdeční záležitost a proto věříme, že i v příštím roce uspějeme u Česko-německého fondu budoucnosti a opravíme další čtyři náhrobky. Ucházet se o podporu fondu znamená mít německého partnera. Tím je pro nás skvělý spolek Freunde und Partner von Steinschönau-Kamenický Šenov z partnerského města Rheinbachu. Jeho členové nám pomáhají výnosy z blešího trhu a loni i týdenní společnou brigádou. Skrze ní jsme se sblížili také se šenovským Spolkem přátel Rheinbachu. Synergie funguje!

Důležitý je pro nás pocit opory v šenovské kulturní veřejnosti. O Dušičkách, tradiční sonowské akci při níž osvítíme Starý hřbitov a nabídneme lidem pohoštění, přijde vždy pár stovek lidí. Další důležitou morální podporou jsou dary od našich mecenášů. Z hlavních bych zmínil Luboše Bártu, Miloše Macháčka a Pavla Duchoně.   

Více než „rozjetý“ Starý hřbitov nás asi nyní trápí havarijní stav mobiliáře prácheňského kostela a jeho ohradní zdi. Věřím, že se  příští rok podaří alespoň začít s nutnou opravou ohradní zdi, která se pod ukradenými krycími deskami rozpadá. Požádáme o pomoc Město, snad nás podpoří.

Vždy a vše děláme tak, abychom od toho mohli kdykoliv na konci roku odejít a s čistým svědomím se „rozpustit“. Snad se tak ale ještě dlouho nestane.

Restaurátorka Eva Míčková u rozebraného náhrobku Franze Zahna.

A co Eliáška? Sleduji sice aktivity své bývalé studentky Terezy Šváchové, ale zajímá mě pohled Šenováka.

Pohled na Eliášku „bolí“. Věřím, že i ti Šenované, kteří tvrdí, že by bylo lépe Eliášku zbourat, tak to tvrdí jen proto, že také je pohled na její ubohý stav bolí a skličuje. Já jsem ale stále optimista! Současný majitel, spolek Eliáška p. Procházky, dělá dílčí kroky k zajištění hlavní budovy. Je to málo a nerýsuje se, že by se do Eliášky za současného nastavení dostaly nějaké větší peníze, které by proces samovolné destrukce zvrátily. Naději ale Eliáška stále má! Pan Procházka dostal nabídku od altruisty a majitele stavební firmy opravující památky, který má všechny předpoklady tento (bývalý) šenovský architektonický skvost zachránit. Je to nyní jediné realistické řešení.

Velkým potenciálem pro budoucnost Eliášky je skupina lidí, kteří se v záchraně Eliášky angažují: právě ona energická a talentovaná architektka Tereza Šváchová, ředitelka UPM, paní Koenigsmarková - předsedkyně spolku Light&Glass, pan Rath z Vídně – šenovský patriot a buditel, pan Kopřiva – ředitel sklářské školy v Šenově a řada dalších.  Právě v prolnutí funkce paměťové instituce mapující vývoj lustrárenství a zároveň poskytující zázemí pro edukativní činnosti, navázané na sklářskou školu, vidím budoucnost celého areálu. Eliáška by se tak mohla stát významným turistickým cílem pro všechny, kteří při návštěvě naší země hledají něco tradičního, a přitom jedinečného – třeba secesní továrnu na lustry ozářenou nespočetnými nádhernými lustry, plnou mladých lidí, studentů, badatelů…, s restaurátorskou dílnou, kavárnou, knihovnou, restaurací… Už se těším! J

A abychom se vrátili zase na začátek. Jste teď už víc Šenovák nebo Splavák? Proboha, jak se to řekne správně? J

Jsem rozhodně Šenovan, protože Splavy už nejsou, co bývaly… I když, ty skály pod borovicemi, ty tam pořád jsou, a ta vůně pryskyřice na jaře! No, možná mi moje děti také jednou řeknou: „Táto, ten Šenov už není, co býval“. To je ale úděl všech, kteří přijdou o své „dětské oči“.

No, a lingvistická otázka na konec? Šenované o sobě mluví jako o Šenovácích. Tomu vzdoruji a mluvím a píšu o nás, jako o Šenovanech. Má snaha je převychovat, je ale zatím marná. Splavan se mi ale oproti tomu příčí a nejde mi z úst, takže asi přeci jen budu stále, aspoň částečně, i Splavák.

Radim Vácha, předseda o.s. SONOW, Winfried Kern, předseda partnerského spolku z Rheinbachu a restaurátorka Eva Míčková při přebírání daru.