Čtenáři o mně vědí, že jsem milovníkem Balkánu. Pavel Cihlář je ale daleko, daleko přede mnou. Studoval tam, učil. Rozhovor čtenářům přiblíží zejména realitu státního útvaru zvaného Bosna a Hercegovina. Mimochodem právě tam je plánovaná 22. gymnaziální Expedice.
Já asi na úvod shrnu, jak se vlastně známe. Když se ještě dalo v i-novinách diskutovat bez nutnosti registrace, patřil jsi k velmi aktivním diskutérům, dokonce pod svým pravým jménem. Teď mě napadá: Jsi vlastně Českolipan?
Tak tomu říkám zásadní otázka na úvod! Kdybych ti tvrdil, že už Českolipanem nejsem, tak bych možná nelhal, ale určitě bych urazil mé příbuzenstvo, které tu stále mám početné. Osudy mých obou rodů jsou spjaty s Českolipskem a jeho historií od roku 1945, v případě otcova rodu i trochu déle. Ale samozřejmě nejen Českou Lípu jsme nosili v krvi, tím jsem se právě začal zabývat a skončil někde celkem daleko.
Nicméně, občas jsem ve světě dost krajanů překvapil, když jsem tvrdil, že jsem na Českolipsku vyrůstal a snad ho i dobře znám. Když přijíždím někam přednášet, tak mě většinou představí, že jsem z toho města či oblasti, odkud jsem právě přijel. A kdybych se přihlásil do televizní soutěže, nevím...Představil bych se, že jsem z České Lípy?
V České Lípě jsem prožil první dětské i pubertální roky, i když už s ní mám čtvrt století spíše vztah jako občasný návštěvník, tak jsem tu stále trvale hlášen, chodím tu k doktorům apod., přesto se na ni a na náš vztah dívám trochu jinak – s odstupem. Českou Lípu a její okolí mám stále v srdci a údaje o ní mám teď v obou občanských průkazech – v tom o rezidenci z Bosny a Hercegoviny mám zmínku, že trvalé bydliště v EU mám právě v České Lípě. Vidíš, teď mi to přijde zvláštní – „reprezentuji“ Českou Lípu a zároveň EU.
Jsem rád, že neumíš být stručný. Obzvlášť, když se tě zeptám, jak ses ocitl v Bosně a Hercegovině. To bude ještě delší povídání, ne?
I když se to stále někomu může zdát jako fantastický příběh, já už k tomu měl nakročeno několik let – tedy nakročeno k pracovní příležitosti někde, kde se mluví srbsky – příp. srbochorvatsky – jak se to dříve označovalo.
V roce 2005 jsem konečně přijel do Srbska na studijní pobyt v rámci CEEPUSU, už jsem tu sice byl dvakrát v Bělehradě – v tom nešťastném roce 1999, a potom v roce 2003, tentokrát to už byl potvrzený a stipendiem podpořený pobyt, který jsem si na poslední chvíli změnil na Nový Sad- neboli srbské Athény, jak se často označuje toto multietnické město na Dunaji.
Byl jsem tu první student z České republiky, jak mi řekla místní koordinátorka, ale potom zjistila, že i já jsem tu vlastně více za slovenské školy a katedry maďarštiny jako ostatní, i když jsem se pak při sestavování rozvrhu více zajímal o srbskou literaturu na místní filozofické fakultě i o historii vojvodinských Slováků a Rusínů. Kdo třeba ze Slováků, potažmo Čechů, tuší, že tu Pavel Jozef Šafárik před odchodem do Prahy působil jako gymnaziální profesor a vlastně se tu zrodila jeho slavistická a vědecká orientace? Také tu byl prvním Nesrbem a nepravoslavným křesťanem, který se stal ředitelem gymnázia. A kdo ví, že tu žil i bratr Milana Rastislava Štefánika, který tu působil jako evangelický farář, později i biskup, a dožil se všech těch politických změn v letech padesátých i šedesátých minulého století.
Zažil jsem tu nejkrásnější rok života a dostal takové přijetí ve slovenských rodinách i dědinách, které jsem doposud nezažil, a dalo mi to nějakou sounáležitost a příslušnost s tímto krajem, kterou k Českolipsku také pociťuji, ale tady to šlo více do hloubky, ke kořenům, zvláště když jsem začal zkoumat – kolik tu mám potencionálních „příbuzných“ – jak jsou tu podoby jmen Cihlár, Cihlar,Cehlar Csihlár, Cehlarik časté u lidí různých národností.
"Sarajevo.Já při přípravě na oslavy 99. výročí vzniku ČSR, Sarajevo, Skenderija 2017"
Co následovalo po studijním pobytu?
Návrat do České republiky v polovině roku 2006 byl pro mě ve znamení zmatku a rozčarování. Nemohl jsem dlouho v Brně sehnat práci, už to bylo domluvené, ale pak někdo přišel s tím, že vlastně mluvím srbsky, a to jsou barbaři, případně že při nejbližší příležitosti jim zdrhnu a nebude to k ničemu. Marně jsem jim vysvětloval, že ty příležitosti nejsou, a tak se pro mě ten jazyk a kultura staly koníčkem. Kam budu jezdit na dovolenou či svátky je nemusí trápit.
Navíc se mi v průběhu teplého a slunečního října roku 2006 přihlásily náhlé a vážné zdravotní problémy, které se pak složitě léčily a řešily i na onkologii. Jednalo se o netypické umístění nezhoubného nádoru na tenkém střevu, dosud ojedinělý případ v českém zdravotnictví. Tak jsme byli nuceni si informace hledat i na Balkáně, kde jsme podobných případu našli trochu více. Také padla otázka – zda moje problémy nesouvisejí s pobytem na území „humanitárního bombardování“. Nový Sad na čele s protimiloševickou opozicí to pěkně schytal, víme, že se používal ochuzený uran. Ale tuto hypotézu a souvislost s působením uranu nemohu ani potvrdit, ale ani vyvrátit.
V této situaci za vzorné péče brněnských lékařů z více nemocnic jsem si říkal, že tu po vyléčení nenajdu místo a přihlásil jsem se na Lektorát českého jazyka na Univerzitě v městě Szegedu/Segedínu, kde konkurs vypsal dnešní Dům zahraničních služeb při MŠMT ČR. To je také magické místo, a říká se, že když si chceš pokecat srbsky a slovensky, tak sedneš v Subotici do motoráku a jedeš tam. Ale platí to i obráceně, když zatoužíš po maďarské konverzaci, sedneš na vláček směr „srbská“ Subotica/tedy maďarsky Szabádka a česky-slovensky Sobotka/ a pokocháš se.
To také nevyšlo?
Jsem rád, že mě tehdy nevybrali, ale byl jsem celkem na vysoké pozici z kandidátů, a paní vedoucí příslušného oboru mi řekla, že mám velkou šanci se při nejbližší příležitosti již úspěšně ucházet o místo lektora či spolupracovníka českého ministerstva tam, kde se mluví srbsky.
No, a tou nejbližší příležitosti bylo výběrové řízení v únoru 2007 na místo lektora na tehdejší Filozofické fakultě Univerzity v Banja Luce, druhém největším městě Bosny a Hercegoviny, tehdy se tvořícím administrativním centrem její entity Republiky srbské, a de facto hlavním městem. Byť ústava entity Republiky srbské tvrdí něco jiného. Strávil jsem tu tucet akademických sezón a teď tu trávím třinácté Vánoce – ty „katolické“, tedy ty, co mají Boží hod vánoční stanoven na 25. prosince. Z toho by mě trefil šlak, protože ani naši čeští katolíci vlastně netuší, že mají svoje Vánoce, natož ty chudáci oslavující a v Boha nevěřící také drží „katolički Božić“?
Jak bys Banja Luku charakterizoval?
Ze všech těch charakteristik současného života společnosti v Banja Luce mi je nejbližší ta, že se jedná o „nejjižnější středoevropské město“, které není a donedávna nebylo skoro vůbec tak balkánské, orientální či poturčené jako ostatní města bosenská. I dnes už se tomu balkánskému botelu začíná blížit, neboť i zde se vidí, že zde žijí lidé, kteří nemají k městu hlubší vztah a žijí zde jen proto, že to tak „dopadlo“ v rámci poválečného vývoje všech tří konstitutivních národů Bosny a Hercegoviny – tedy Bošńáků/Muslimů/, Srbů a Chorvatů.
"Listopad 2012, rozhovor s komisaři Rady Evropy nad textem Evropské charty regionálních a menšinových jazyků, připadám si tam jak na druhé maturitě vzhledem k těm vlajkám a potítku, Banja Luka, Klubovna Svazu nár. menšin."
K situaci v Bosně a Hercegovině, Kosovu, Srbsku, Černé hoře se vyjadřuje kde kdo. I ti, co tam nikdy nebyli. Heslo „humanitární bombardování“ je použito takřka vždy, když se někdo potřebuje otřít o bývalého prezidenta Havla. Ty jsi byl a stále jsi v jádru dění. Má Bosna a Hercegovina vůbec šanci stát se regulérním státem nebo se dá očekávat další dělení, či dokonce další válka?
Na začátku bych řekl, že nejpřesněji se v českém prostředí k bombardování zbytkové Jugoslávie vyjádřil Jiří Dienstbier, kterého považuji za největší osobnost polistopadového vývoje. Vážím si ho proto, že dokázal reagovat na domácí i zahraniční podněty a zažil to, co k politice patří - především volební neúspěchy.
V nekrologu z ledna roku 2011 časopis Týden vzpomínal, jak na jednu ministryni jedné velmoci řval, co jste to za velmoc, když řešíte krizi bombardováním. Jen připomínám, že tou ministryní byla pražská rodačka. Sám situaci popsal ve svém vrcholném díle asi takto: „Ano, mohla se situace řešit tak, že se výstražně v krátkém momentu mohly vybombardovat bělehradské mosty přes Dunaj a Sávu, ale proč se tu neudělalo? No, protože od doby svého otevření v roce 1937 byly pojištěny u britsko-americké firmy Lyon!!! A proto se zbytek země nešetřil, a paradoxně nejvíc postihl oblasti, kde již vládla opozice, a lidé, kteří šli tvrdě a nesmlouvavě proti Miloševićovi.
Za Havlistu tě teda považovat nemůžu?
Václava Havla jsem si v té době přestal vážit, nebyly to jeho výroky jen o bombardování, ale i k Bosně a Hercegovině a podpoře jen jednoho jejího vůdce, jeho výletů na Kosovo, kdy ho místní považovali za Američana. Jaké paradoxy, že zásahy Prezidentské kanceláře o tom, že se u soudních jednání pro jistou skupinu obyvatelstva musí používat oxymóron „Občan bývalé Jugoslávie“, atd. Zkrátka, že si neověřoval informace a věřil jen jednomu názorovému proudu, pokud ho nenazveme přímo mocenským, a to se dnes vyčítá, a to zcela správně a věcně, dalším prezidentským následovníkům, byť z jiné světové strany.
Docela mi přijde zvláštní, že se nikdo z umělců nezaměřil na vztah a konec přátelství mezi Jiřím Dienstbierem a Václavem Havlem v posledních měsících jejich životů, to musel být silný příběh.
Milošević si byl jistý svou pozicí, přece nedávno se Západu hodil jako mírotvorce a garant míru v Bosně a Hercegovině, proč byl najednou jen on jediný zloduch. Chci říct, že byl zločinec, ale měl být souzen v Srbsku a Černé Hoře místními soudy, protože jeho první a největší oběti byli Srbové a občané srbsko-černohorské Jugoslávie.
"Setkání krajanů v Praze 2015, tato fotka je ze dne mých narozenin /pátek 11. září/, kdy jsme měli program v Dolních Chabrech a kolem prošel Láďa Vízek, kterého jsem seznámil s legendou banjalucké hudby Kostou Jankovićem."
A co teda ta původní otázka týkající se budoucnosti Bosny a Hercegoviny?
Přes Miloševiće se pomalu dostávám k otázce o fungování států, jakým je dnes v Evropě Bosna a Hercegovina se svým způsobem dvojí (či možná i trojí) nadvlády. Ovšem, i o současných vládcích tří konstitutivních národů už většinou nemluvíme jako o čirých nacionalistech, ale právě podobně jako o těch, co si nacionalismus osedlali (jako kdysi Milošević) a teď ho provázejí se špetkou populismu a stále se vymlouvají, že dělají pouze to, co od nich chtějí voliči. Ano, teď trochu zdůrazňuji to, co se vidí i v českém prostředí či tam, kde je obyvatelstvo národnostně stmelenější.
Nechci jít do podrobností, radši ten způsob nefungování připomenu na aktuálních případech, pouze zmíním, že uspořádání vychází z Daytonské mírové smlouvy podepsané dne 21. listopadu 1995 Alijou Izetbegovićem jako představitelem BaH, Slobodanem Miloševićem za Jugoslávii a Franjo Tuđmanem za Chorvatsko. Dnes ani jeden z nich nežije a myslím si, že v tom nepozemském světě celou trojku čekalo jen opovržení. Ovšem, zatímco svět a většinový bosňácký národ (podle sčítání 50,11procent), si oddychl, že zbraně nebudou řinčet a jejich země bude uznávána jako celistvá, tak ostatní dva konstitutivní národy v ní vidí své uznání a práva. A Srbové ji vnímají jako legitimní uznání Republiky srbské. Republika srbská zaujímá 49 procent veškeré rozlohy Bosny a Hercegoviny.
Národnostní prvek tak byl nadřazen nad prvkem občanským, který se tak sice v době různých krizí (především hospodářských) hlásí o slovo, ale vždy je přehlasován tímto elementem národnostním, který se opírá o hlasy nacionálně orientovaného obyvatelstva. Není tu strana, která by stmelovala všechny složky obyvatelstva, pokud by tu byla, tak by získala maximálně tři procenta ve volbách, ostatně taková situace tu trvá od roku 1991, kdy jasný favorit voleb Svaz reformistů Ante Markoviće vedl jasně ve výzkumech, voliči si pak řekli něco v tom smyslu, proč volit reformisty, když můj soused bude volit kandidáty stejné národnosti, tak se z voleb stalo něco jako sčítání lidu. Dnes ty síly jasně nacionalisticko-šovinistické nejsou tak výrazné u voličů, ale na 51-52 procent to stačí. Teď to vypadá, že to politiky žene do situace, kterou bych nazval politickou schizofrenií.
Teď k tomu příkladu ze současnosti, k událostem starým několik dní. Absolutním vládcem Republiky srbské je dnes Milorad Dodik, politik, který v roce 1998 oslovil celý Západ, jenž si od něj a od jeho Svazu sociálních demokratů sliboval reformy na celém území postdaytonské BaH. Je hodně zvláštní, že vůbec nevíme, co pan Dodik dělal za války, oficiálně byl důstojníkem Vojenské policie VRS, ale tušíme, že byl i zdatným obchodníkem s ropou a dalším nedostatkovým zbožím. Z Dodika se postupně stal ten politik sedlající si nacionalismus a dnes brání Republiku srbskou proti všem z pozice srbského člena Předsednictva Bosny a Hercegoviny, kam se nechal zvolit za Republiku srbskou, když dřív byl ve dvou mandátech jejím prezidentem a předsedou Vlády RS v se sídlem v Banja Luce.
Předsednictvo zvolilo dokument o vojenských reformách a vztahu k NATO, kdy se ani slovem nezmiňuje, že představitelé srbského národa požadují vojenskou neutralitu BaH, případně Republiky srbské. Dodik se hned rozjel za svou „rajou“ do Banja Luky a před Národní radou Republiky srbské projevem typu „motýle“ vysvětloval, že nic nepodepsal, a Srbové v BaH budou vždy proti NATO paktu.
Opozice ho hned obvinila ze lži a ukázala dva dokumenty s argumentem, že Dodik donesl materiál nepravý, zatímco na schůzi předsednictva se rozebíral materiál druhý. Představitel opozice, Draško Stanivuković, nejmladší politik a poslanec s největším počtem preferenčních hlasů, mával Dodikovi před hlavou vlaječkami NATO, což nevydržel ministr vnitra RS Dragan Lukač a poslance Stanivukoviće zfackoval. Do 24 hodin se v parku Mladena Stojanoviće v Banja Luce konaly dva mítinky, jeden za podporu Milorada Dodika a Republiky srbské, a druhý na podporu opozice, kterou podporují lidé, kteří by za vstup do NATO byli, teď však podporují někoho, kdo asi proti vstupu bude, zatímco veteránské organizace vojsk Republiky srbské provolávají slávu a nesmrtelnost člověku, který podle právníků i politiků vstup Bosny a Hercegoviny do NATO aliance potvrdil a posvětil. Tak je to tady se vším, a osobně si myslím, že si ani srbští politici nepřejí rozpad státu s jménem BaH, protože co by si počali bez zosobněného nepřítele-politického Sarajeva.
A co Chorvaté?
Členem Předsednictva Bosny a Hercegoviny za chorvatský národ je Željko Komšić, typ salónního politika, sociálně-demokratické a liberální politiky, který sociální demokracii opustil a založil svou Demokratickou frontu. On sám např. tvrdí, že je pro něj Kosovo už dávno samostatnou zemí, ačkoliv BaH nikdy samostatnost Kosova neuznala a lze si jen těžko představit, že by ji uznala. Tento pán tak měl nejvíc hlasů ve volbách do předsednictva, ale jeho volili především Bosňáci a stoupenci centrální Bosny, nikoliv Chorvaté – ačkoliv je má zastupovat. Chorvatští politici se proti tomu ohrazují, se Srby si stěžují na majorizaci svých práv, což je jedním z témat i probíhajících prezidentských voleb v Chorvatsku, neboť etničtí Chorvaté s dvojím občanstvím (Bah i Chorvatsko) vždy budou volit stávající prezidentku, případně někoho, kdo se bude brát za jejich práva ze šovinistických pozic.
Ale i já se musím zeptat? Proč ta BaH takto funguje a jestli legitimita práv dvou národů znamená, že do funkcí musí být zvolen ten, který pak se uchází o přízeň voličů negací zákonu a ústavních pořádků, které má podle slibu zachovávat?
Nová generace není nadějí?
Často se setkávám s mladými lidmi všech národnosti, kterým se tento svět nelíbí a hledají jeho nápravu, oni jsou často paradoxně zastánci jednotné a unitární Bosny a Hercegoviny, neboť zřejmě vidí, že tento trojí systém moci vyhovuje všem, jen ne těm, kteří chtějí normálně žít a pracovat, což se často nedá bez stranické knížky té správné etnické strany. Teď si o tom mohou povídat ve frontách před slovinskou, německou či rakouskou ambasádou, kam se nejčastěji stěhují za práci.
Právě nezaměstnanost či spíše zaměstnávání na černo, nevytváření pracovních míst, pokud nepočítám práci jako odměnu za stranickou činnost, patří k největším problémům této země, kterou ještě prohlubuje to stěhování mozků – snad největší v Evropě. A politici se zase hašteří, že Republika srbská je ta lepší část Bosny, neboť ty lidé před ambasádami v Banja Luce nejsou z tohoto města, nýbrž z okolních nesrbských okresů Federace BaH!!! Nevíme, kolik lidí ekonomicky činných žije v BaH a jejich částech. Dlouho očekávané a první poválečné Sčítání lidu z roku 2013 v režii tří statistických úřadů bylo zpackané, zase se všichni hádají o metody zjišťování počtu příslušníků jednotlivých národů a národností, a vůbec se nikdo nestará o ty důležité údaje z ekonomického a sociologického pohledu. Mezitím i ty političtí souputníci z různých národů jsou pak v životě partnery v podnikání, takže se jim těžko ta věc s národní kartou dá věřit jako upřímná hra. V byznysu něco jiného než při získávání voličské podpory!!!
Já bych tuto část uzavřel příspěvkem, proč přesto vše negativní člověk může být hrdý, že žije v Bosně a Hercegovině. Inspiroval mě k tomu projev pana velvyslance České republiky při společné česko-slovenské recepci u příležitosti 101 let od vzniku ČSR a 30 let od Sametové revoluce. Zatímco slovenský velvyslanec Kačo si v projevu všímal společných momentů života obou našich národů v době osmičkových a devítkových letopočtů, český velvyslanec Jakub Skalník tuto příležitost pojal jako rozloučení s mandátem v zemi, která zanechá v jeho duši hlubokou stopu, neboť kde by potkal tolik přívětivých a pohostinných lidí, tolik přírodních krás a dalších nikde jinde nevídaných věcí. Z druhé strany zároveň „přiznal“, že mu nebude chybět ta laxnost a nesvědomitost místních politiků, kteří nepracují na rozvoji své země a svého společenství. Zrovna jsem tu některé pasáže z projevů redigoval pro potřeby českého krajanského tisku, a přišlo mi to jako dobrý argument, snad se nebude pan velvyslanec na mě zlobit.
"A můj poslední počin, shrnutí mé spolupráce s krajany na konferenci Národní rady české národnostní menšině v Srbsku, Bělěhrad, říjen 2019. Titulky vystihují můj celkem chmurný komentář - navzdory stavu obličeje zachyceného na tomto snímku."
Mohli bychom čtenářům prozradit, že jsme spolu pracovali na jedné knížce. Ty jsi ji překládal, já dělal odborné korektury. Je to typická práce, která tě nyní živí?
Tak občasné překládání můj život na lektorátu obohacovalo, ať už se jednalo o překlady či tlumočení z komerčního světa, z oblasti vědy, kultury a umění a v neposlední řadě i práce pro krajany při překladech jejich bulletinů a dalších tiskovin. Ovšem UŽIVIT- ta platební morálka je tu tak slabá, a někdy si připadám, že si lidé myslí, že udělám překlad hned na místě a zadarmo. To platí i pro ty odborné práce, i když někdy mě překvapilo, tak dvakrát či třikrát, že ten honorář byl opravdu vyšší, než říkají tabulky, ale to je opravdu výjimka. Spíše se stává, že někdy dostanu jen jeden autorský výtisk, což není ani na pochlubení se v kruhu rodinném.
Připomněl bych v této souvislosti můj přínos při vytváření publikací o náboženských objektech národnostních menšin v Republice srbské, neboť se tu nachází dva ryze české objekty našich krajanů katolíků a dvě slovenské stavby – vedle katolické kaple i luteránský kostel v městě Bijelina, kdy mě opravdu bavilo překládat stavební plány. Dále jsem překládal dílo o zásluhách českých architektů při budování nové architektonické tváře Bosny a Hercegoviny v době jejího připojování k Rakousko -Uhersku.
Vedle několika básnických sbírek místních básníků jsem se vloni podílel i na publikaci a filmu ke 120 letům příchodu Čechů do města Prijedor (55 km od Banja Luky) a 100 let založení jejich spolku. Překvapilo mě, že o tom spolku mluvili jako o Československé besedě, ačkoliv názvy se jménem nového státu se udílely tam, kde byl konzulát. Tady je skutečnost trochu jiná, neboť ti „Češi“ byli z moravského Slovácka, první přistěhovalec Tomáš Jordán z Polešovic u Uherského Hradiště, tak tu založili Besedu „českoslováckou“. Oni na to koukali a nevěřili, že by snad nebyli Čechy, ale nějakými moravskými Slováky. To je jedna z mnoha veselých příhod, které zažívám při natáčení. Také si myslím, že z tohoto města pochází jeden českolipský podnikatel s křestním jménem Tomislav.
Spíše mě mrzí, že se mi tu nepodařilo proniknout do uzavřeného systému soudních tlumočníků, protože úroveň překladu v této části je tristní, což mě nepřekvapuje, když Češi a jejich potomci česky nemluví, a ani se často nesnaží. A tak místní agentury nacházejí překladatele elektronicky na vzdálených koncích, a tady osoba hovořící česky a slovensky s razítkem soudního tlumočníka chybí velmi výrazně. To není dobré znamení, když se vztahy Banja Luky k českým zemím považují za vynikající a mnoho lidí se tu hlásí k českému původu. Ale důvodem mého odmítnutí bylo to, že mám více občanství či trvalých pobytů!!!!! To, co jsem si přečetl za české perly, případně jaké zkušenosti mám s korekturami v tiskárnách, kde nikdo už češtinu či slovenštinu neovládá, přesto se pouští do korektur (např. u římských čísel, kde se v srbštině nepíšou tečky, či mnoho osobních jmen a názvů se dává do uvozovek), dělení slov atd., to by taky vydalo na seriál veselých příhod z překládání.
Ale před půl rokem se mi splnil jeden sen jako fanouškovi Spartaku Trnava a člověku, který chtěl být sportovním komentátorem. Poprvé v životě jsem komentoval a na stadiónu „po slovensky“ hlásil změny na hřišti pro potřeby rozhodčích a delegáta (a samozřejmě fanoušků slovenského teamu) při předkole Evropské ligy mezi Radnikem Bijelina a právě Spartakem Trnava, které se hrálo v Banja Luce. S Trnavou jsem projel půl Evropy, a teď mi hráli za rohem! A já to viděl z komentátorského místa!!!
"Též D. Chabry 2015" (Fotografie jsou z archivu Pavla Cihláře)