Petr Cmunt (Štafeta zde) se při našem rozhovoru netajil obdivem k dalším sportovcům, a tak není divu, že štafetový kolík předal Ondřeji Petrovi, mistrovi světa v terénním triatlonu.
Jste mistrem světa v terénním triatlonu v kategorii mužů, amatérů ve věku 20 - 24 let. Můžete nejprve čtenářům ujasnit, kolik a jakých kategorií vlastně v triatlonu je?
V úvodu bych rád podotkl, že v terénním triatlonu jsou dvě nejznámější závodní série a to XTERRA Offroad Triathlon a později vzniklý seriál Světové triatlonové organizace Cross Triathlon Series. Troufám si říct, že XTERRA je více oblíbená díky extrémnějšímu pojetí tratí. V terénním triatlonu se začíná od žáků. Dále jsou dorostenecké a juniorské kategorie. Od 20 let se přestupuje do dospělých kategorií, ty se dělí po čtyřech letech. Od 30 let výš jsou kategorie po deseti letech. Na mezinárodních soutěžích existuje kategorie Elite, kde startují profesionální sportovci. Během pár let bych se do této kategorie rád dostal.
A asi by to chtělo vysvětlit i to, co to znamená terénní triatlon, případně jaké různé triatlony jsou.
Největší rozdíl oproti jiným triatlonovým disciplínám je, že se nejede na silničním kole po asfaltu, ale na horském kole. Celý závod je v přírodě, a tak člověk bojuje nejen s ostatními závodníky, ale také s přírodou, a ta je opravdu nepředvídatelná. Plave se v rybnících, jezerech či moři. Cyklistická část se jede v lesním kopcovitém terénu a běžecká část tímto prostředím vede také. Obecně se dá říci, že v terénním triatlonu musí závodník dobře zvládat především techniku jízdy na kole v terénu a v běhu být rychlý a zároveň dobrý vrchař vzhledem k náročnějšímu výškovému profilu tratí a různým přírodním nástrahám. Každý závod je úplně jiný a je spousta věcí, které můžou závod velmi ovlivnit.
Existuje nějaký žebříček všech triatlonistů, aby si laik dokázal představit, jak vlastně jste dobrý?
Tuto sezónu budu figurovat v žebříčku českého poháru v terénním triatlonu. Zúčastním se těch bližších závodů z evropské tour, především Mistrovství Evropy v Německu. Na konci sezóny se pokusím obhájit loňský titul Mistra světa na ostrově Maui. Je to jeden z kouzelných Havajských ostrovů a nejen místní lidé o něm říkají, že je také nejromantičtějším. Na druhé straně účast na Hawaii byla pro mne opravdovou prověrkou mých fyzických i psychických schopností.
V jakém smyslu? Náročností terénu anebo vůbec tím, že se závod konal na druhém konci světa?
Asi takhle, sice se jelo na Hawaii, ale havaj to rozhodně nebyla. Už jenom ta dlouhá cesta letadlem na druhou část zeměkoule vám dá pěkně zabrat. Dva přestupy, čekání ne letištích, ale když konečně vystoupíte na ostrově a rozkoukáváte se, máte pocit, že jste se ocitli v ráji. Pak se snažíte nějak poprat s časovým posunem….
Samotný závod je těžký i díky vedru a velké vlhkosti vzduchu. Několik dní před závodem byl déšť a vítr, takže když nás konečně pustili na prohlídku trati, tak ta byla jedny velké bahenní lázně. Což by mi vůbec nevadilo, já mám techniku na kole rád. Jenže po pár metrech se mi vždy zabrzdila kola a já začínal docela panikařit. Měl jsem obuté široké pláště a bahno ucpávalo kolo tak, že prostě nešlo jet, jen jsem klacíkem vydloubával nalepené bláto, a když jsem se chtěl rozjet, tak se to zase ucpalo, zatímco ostatní závodníci si to kolem mě svištěli jakoby nic. Zjišťovali jsme, jaké bude v den závodu počasí a jestli stihne trať proschnout. Byly to nervy docela. Druhý den, když stále ještě drobně pršelo, jsem začal shánět jiné pláště v tamním obchodě. Pláště, které jsem potřeboval, byly vyprodané. Prodavač byl velmi přátelský a snažil se mi pomoct. Obvolal kolegy v jiných městech na Maui. Takže jsem se vydal do vedlejšího města. Tam mi plášť vyměnili a ještě poradili nějaké vychytávky na špatně prostupný rám kola. Další den už zase svítilo sluníčko, já měl vyměněný pláště, takže panika a stres opadly. Den „D“ se blížil. Pacifik nám nachystal o něco větší vlny, než na které jsem zvyklý z našich rybníků, ale to už mě nemohlo nijak rozhodit. Navíc v té mlýnici, která ve vodě začala po odstartování, jsem stejně neměl čas, ty vlny vnímat. Biková trať je tam hodně fyzicky náročná a číhají tam na vás nástrahy v podobě klouzavých kořenů, bláta, kamenitých trailů i ostrých trnů. Střídá se tam různý terén. Ať to je ananasové pole, třtinové plantáže, kde do vás bodá slunce svoje paprsky, z vás leje a máte pocit, že jste na Sahaře. Nebo jedete v deštném pralese, kde nesmíte ani na chvilku vypustit a musíte se maximálně soustředit na techniku v „namotaných“ sjezdech. Běh byl také hodně těžký a vedl převážně lesními pěšinami s prudkými výběhy a seběhy a já nejsem úplně dobrý běžec – vrchař. Ale kopce do XTERRY patří a já jsem do toho šel fakt po hlavě. Do třetí míle to bylo na mě dost pomalé, ale pak jsem roztočil nohy a ještě jsem spoustu závodníků předběhl. Závěr běhu byl v hlubokém písku po pláži, kde jsem nechal poslední zbytky sil. Ale když vás dopředu ženou ti, co vás z domova sledují a podporují, ty poslední zbytky prostě seberete a bojujete až do cíle.
Pamatuji si na svůj první okamžik, kdy jsem se o triatlonu dozvěděl. Ještě jste dávno nebyl na světě, seděli jsme u Vltavy a v rámci pionýrského tábora nás navštívil chlápek, který měl titul železného muže. Kdy jste se o triatlonu dozvěděl vy?
O triatlonu jsem se poprvé dozvěděl od mého strejdy Bódi (Bohumil Loubek), trenéra triatlonu a tatínka dvou našich dalších úspěšných triatlonistek Ivanky a Kačky Loubkových. Nebýt jeho, asi bych zůstal jen u jízdy pro zábavu na horském kole.
Ujal se vás? Poznal ve vás talent? Stal se vaším prvním trenérem?
Asi už tehdy poznal, že triatlon bude pro mne to pravé, že se na kole nebojím terénu. Viděl, že na kole mi to jede. Ale začátky byly celkově hrozně chaotické. Jezdil jsem většinou závody na horském kole, bez jakéhokoliv tréninku a do toho nějaký ten triatlon a to v plavkách, žádný dres jsem tehdy ani neměl. Můj trénink byl takový, že jsem si sám jezdil na kole po lese kolem Nového Boru. Bóďa mě pak pod podmínkou, že budu pokračovat dál v triatlonu a že odjedu Český pohár XTERRA, vzal do svého týmu Cyklorenova Cvikov. Tam jsem byl nejmladším členem a zůstal tam tuším čtyři sezóny.
Kolikrát už jste železným mužem?
Ani jednou. Na dlouhý triatlon mám ještě čas.
Je triatlon hodně finančně náročný sport? Koukal jsem, že vaše účast na Mistrovství světa byla částečně financovaná pomocí sbírky na Startovači...
Ano triatlon je finančně velmi náročný. Je škoda, že terénní triatlon není finančně podpořen Českou triatlonovou asociací v takové výši jako silniční (olympijský) triatlon. Silniční triatlon jsem si také zkusil, byl jsem i v juniorské reprezentaci, ale mě prostě baví terén, příroda a hlavně ukázat sám sobě, že zvládnu technické a těžké pasáže v terénním závodě. Jsem finančně závislý především na své mamince. Které tímto moc děkuji. Když jsem se minulý rok kvalifikoval na MS, řekli jsme si s mamkou, že takovou šanci už nemusím dostat, a tak od té chvíle mi celá moje rodina a přátelé začali pomáhat, abych sehnal dostatek financí pro můj start na Hawaii. Práce to nebyla vůbec lehká, sehnat podporu formou financí je opravdu náročné. Ale nakonec se vše povedlo díky drobným sponzorům i díky „Startovači“ a mé letní brigádě.
Rozhodující náskok během závodů získáváte během cyklistického úseku. Začínal jste jako cyklista?
Tohle pravidlo u mě už tolik neplatí. Zapracoval jsem dost na plavání i běhu a disciplíny mám oproti ostatním terénním triatlonistům celkem vyrovnané. Ale ano, začínal jsem nejdříve s horskou cyklistikou. Tréninky však pro mne byly dost monotónní, a tak jsem zkusil ve třinácti letech svůj první závod v triatlonu. Pamatuju si to jako dnes, byl to triatlon ve Varnsdorfu před 7 lety a pršelo. A bylo rozhodnuto, prostě triatlon je to pravé pro mne. Člověk se tak nějak „protáhne“ celkově. Mamka mě i staršího bráchu už od dětství vedla ke sportům. Takže jsem si zkusil rekreačně všechny možný sporty. Snad ve dvou nebo třech letech mě postavila na lyže…., později přišel snowboard, tenis, kolo, florbal a jiné sporty. Mě to všechno bavilo, rád jsem sportoval. Od šesti let jsem hrál za FC Nový Bor fotbal, ale zjistil jsem, že ten mě tak nějak nenaplňoval, a přidal jsem k tomu závody na horském kole. Ale později už bylo těžší a těžší tyto dva sporty skloubit dohromady, překrývaly se mi závody na kole s fotbalovými zápasy. Tak jsem s fotbalem skončil a místo toho přišel triatlon. Tady jsem se našel.
A jak jste ve svém prvním triatlonu dopadl?
Byl jsem z cca 55 mužů šestnáctý, a ve své kategorii druhý, i to byl možná impuls zkusit další triatlon a hlavně s hojnější účastí a to bylo MČR XTERRA v Děčíně. Ve své kategorii (starší žáci) jsem byl první a ten rok jsem ve své kategorii vyhrál i celý Český pohár. Do té doby jsem neměl žádný plavecký ani běžecký trénink. Jen kolo. Takže ty první triatlony opravdu byly jen o tom, že jsem to „strhnul“ na kole. Pořádně jsem plavat ani neuměl. Po pár triatlonech mi Bóďa řekl, že by to chtělo se naučit techniku plavání a plavčo aspoň jednou týdně potrénovat. Tak mi sehnal trenéra v České Lípě. Začal jsem dojíždět do českolipského bazénu Sever, kde jsem trénoval u pana Semráda s jeho skupinou. No a k běhu jsem se dostal tehdy na základní škole, kdy jsem chodil do sportovní třídy ve škole U Lesa v Novém Boru. Tam jsme měli na tělocvik Jaroslava Hochmuta. Ten mně přivedl k atletickým závodům.
Jak vypadá váš trénink?
Záleží především na tom, v jakém tréninkovém období se nacházím. Jak říkám, triatlon je velmi pestrý. Zkusím to zestručnit. Ráno před školou mám první trénink - plavání jeden a půl hodiny. Pak jdu do školy a odpoledne další jedna až dvě fáze podle intenzity a objemu tréninkové jednotky. Například cyklistika základní dlouhodobá vytrvalost 2,5 hodiny s přechodem na běh 15 minut v závodním tempu na 10 kilometrů.
Věnujete se ještě jednotlivým sportům zvlášť? Zejména cyklistice a atletice.
Ano. Rád si zazávodím čistě v cyklistických nebo běžeckých závodech. Třeba letos na jaře jsem se stal Akademickým vícemistrem ČR v silničním běhu na 10 kilometrů. Před pár dny jsem na Akademických hrách v běhu na 5 kilometrů na dráze získal bronz. Mnoho úspěchů jsem zaznamenal i na cyklistických závodech republikové úrovně.
Studujete na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Jaký obor?
Po střední škole jsem měl jasno, že chci studovat pouze to, co mně vyloženě baví a čemu se rád věnuji i ve volném čase, a tak byla volba jasná. Studuji obor Tělovýchova a sport.
Jde sport na vaší úrovni skloubit se studiem?
Zatím to jde, zvláště proto, že nejsem vázán na žádnou tréninkovou skupinu a trenéra. Tréninkový plán si můžu sestavovat sám podle studia ve škole. Ale každý den mám nalajnovaný od rána do večera. Mezery mezi přednáškami a cvičeními mám vyplněné tréninky.
Co byste považoval za vrchol své triatlonové kariéry?
Za vrchol bych považoval prosadit se mezi profesionály v terénním triatlonu a zajet pěkný výsledek na „Svěťáku“. I přes to, že bych se dlouhému triatlonu nerozhodl ve své kariéře věnovat, je mým snem vyzkoušet Ironmana. Myslím, že je to tajné přání každého triatlonisty.
Ale především chci zůstat zdravý, abych mohl sportovat, stále na sobě pracovat a dostat ze sebe vždy nejvíc, co to jde. Díky dlouhodobé léčbě nemoci, která mě před dvěma lety potkala, a která mě na celý rok vyřadila ze sportu, jsem si uvědomil, že bez pohybu nemohu být, a od té doby se triatlon stal mým životním stylem.
