Ne každý herec, který se uchytil u divadla či v televizi a v životopisu má jako rodiště Českou Lípu, musel projít Divadelním klubem mladých či DK Jirásek.
Ondřej Brett po studiu JAMU zakotvil na Moravě. Začínal v šumperském divadle, nyní je už devět let členem souboru Divadla Petra Bezruče.
Máte v životopisu jako místo narození Českou Lípu, ale asi správně předpokládám, že je to kvůli porodnici a za své rodiště považujete Jablonné v Podještědí.
Předpokládáte správně. V Lípě jsem se jen narodil a jinak mě neovlivnila. Vždycky jsem byl spíš “šmrnclý” Libercem. Ale domov jako takový je Jablonné. Dodnes tam žije skoro celá rodina a děsně rád se tam vracím.
Ono Jablonné vždy leželo mezi Lípou a Libercem. Pamatuju si, když se administrativně přesunulo z jednoho okresu do druhého. Dělalo to jen dopravní spojení nebo se obyvatelé Jablonného cítili i formálně více součástí Liberecka než Českolipska?
Nemůžu mluvit za cele Jablonné, ale naše rodina se určitě cítí více součástí Liberecka. Mamka se v něm narodila a dodnes tam žije část její rodiny.
Neskončil jste teda v péči gymnázia v České Lípě, kde jsem dvacet dva let učil, ale na JerGymu v Liberci. Tam mám s chemikáři velmi dobré vztahy. Patříte k těm hercům, kteří uvádějí, že šli studovat herectví, aby se vyhnuli matematice a chemii?
Kdepak. Mě konkrétně chemie moc bavila. Kvůli Michalu Canovovi. Jeho svérázné pokusy, známkování od nuly do desítky, či vtipná přirovnání, abychom toho co nejvíce pochytili. Musím ale říct, že teď mě v roli senátora baví ještě víc. Pro mě je politika jedna z nejdůležitějších věcí.
Jak to s tou politikou myslíte?
Ať se nám to líbí nebo ne, politika nás ve všem ovlivňuje. A proto by se o ni lidé měli zajímat. Už například jen z toho důvodu, že člověk platí daně a stát je pak někam investuje. Jsem moc rád, že působím v divadle, které se nebojí vyjádřit své politické postoje a aktivně se zapojuje do dění.
Ono to má dvě strany mince. Herci určitě jednu skupinu plátců daně mohou ovlivnit pozitivně, ale určitě existuje dost plátců, kteří říkají, že herci mají hrát a nemluvit do toho, čemu nerozumí. Máte už zkušenost s obojím?
Samozřejmě. Ale z mé zkušenosti právě ti lidé, co tvrdí, že máme hrát a nemluvit o něčem, čemu nerozumíme, vědí o politice úplné minimum a opírají se o naivní názory. Ovšem krása demokracie je v tom, že spolu můžeme vést více i méně plodné debaty.
Chápu to dobře, že vaše divadlo stojí v protizemanovské a protibabišovské frontě? Anebo je to na Ostravsku postavené jinak?
Chápete to dobře. A stojíme v ní hrdě.
Chtěl jsem pokračovat kontinuálně přes vaše další studia, ale tohle mě zajímá. My ve školství moc jednotní na pracovišti nejsme. I když na mém současném pracovišti aspoň v mé generaci ano, ale jak je možné, že většina herců, kromě těch různě vyznamenávaných, jednotně působí?
Myslím si, že i v herecké branži najdete oba tábory. Jen ten náš je víc slyšet a vidět. Na druhou stranu se voliči Babiše moc nechlubí, což o něčem vypovídá.
Někdo ho ale volit musí, jestli nemá už několik let cinklé volby. Nedělá to zlo v hereckém kolektivu, když o někom víte, že volí jinak? Ve škole to může být do určité míry jedno, ve třídě jsem stejně většinou sám ...
Jak říkám, pokud ho konkrétně u nás v divadle někdo volí, nechlubí se tím.
Ok, tak raději zpět k vaší kariéře. Jak ve vás zrálo rozhodnutí stát se hercem?
Když nad tím přemýšlím, ve mně žádné rozhodnutí nezrálo. Od vždy jsem věděl, že jednou herec budu. Takže se to stalo nějak samo přirozeně.
A to rozhodnutí vzniklo jak? Ještě na základce, v nějakém dramatickém kroužku?
Rozhodnutí vzniklo ještě před základkou. S mojí sestřenicí jsme si řekli, že ona bude baletka a já herec. A stalo se. Ona tančí, já hraju.
No nazdar, půlka naší šestky chtějí být youtubeři. A co jste pro to celou školní docházku dělal?
Vlastně nic. Až na gymplu dva roky dramaťák jako přípravu na přijímačky.
Žádné ochotničení?
Kdepak.
Kamarádím se od dětství s Martinem Myšičkou. Dnes je to pan herec, ale pokud si dobře vzpomínám, tak se přes ochotnickou minulost na první pokus na DAMu nedostal. Vy jste byl přijat na JAMU hned na první pokus?
Naštěstí ano. A v roce 2006 se mi otevřel úplně nový svět.
A byla JAMU jediná volba, nebo jste zkoušel i DAMU, případně měl ještě nějaká zadní vrátka?
Na DAMU jsem se hlásil taky, ale bohužel (bohudík?) to nevyšlo. Brno jsem si zamiloval. Dodneška tam jezdím jako domů.
Je mezi JAMU a DAMU nějaký zásadní rozdíl?
JAMU je v Brně. (smích)
Předpokládám, že jste začal v některém divadle hostovat už během studia. Prozradíte, v jakém a jak takové hostování začíná? Chodí si režiséři vybírat na JAMU nebo musí začínající herci aktivně obcházet štace?
Kdepak. Ale upřímně, já bych v té době ani velkou roli nezvládl. Tréma by mi to nedovolila. Takže s každou další čurdou jsem se učil víc a víc.
A tréma vám zůstala nebo se jí dá postupně zbavit? Dá se s ní nějak bojovat?
Zůstala. Mám jediný recept - hrát, hrát, hrát.
Do Šumperka jste šel rovnou ze školy?
Ano. Měl jsem nabídku ještě z Chebu, ale já chtěl zůstat na Moravě.
Je to jako ve školství? Na plný úvazek podle platových tabulek?
Kdepak. Jsem OSVČ. Takže podnikám v herectví.
A je to obvyklé ve všech divadlech? Vlastně jste teda najat na konkrétní role?
Je to stále obvyklejší.
Jaká byla vaše první role, kterou jste už nepovažoval za čurdu?
Eskymo Welzl v režii Martina Františáka. A za čurdu ji nepovažovalo ani celé příbuzenstvo, protože na premiéru do Šumperka přijelo asi sedm aut.
Přestup ze Šumperka do Ostravy jste udělal kvůli pokroku v kariéře?
Právě si mě po Eskymovi stáhl do Bezručů Martin Františák, který jim v té době šéfoval. Byl to pro mě postup jak blázen.
Takže jste v Šumperku odehrál jen jeden zápas v úvodní sestavě, v řeči fotbalových komentátorů, a hned dostal laso do první ligy?
Zápasy byly čtyři, ale během jara se odehrál přestup.
Ale to už jste nešel hrát čurdy.
Někdy taky jo. Větší a menší role se spravedlivě střídají.
Kolik představení měsíčně odehrajete?
Deset až dvacet.
Českolipané vás mají šanci zahlédnout spíše v televizi než na jevišti …
V televizi se občas mihnu. Ale kdo mrkne, propásne. Teď se rozjíždí větší role, ale koronavirus to zatím poslal k ledu. A k tomu vašemu regionu - Bezruči jednou za rok hrají štaci Děčín, Ústí, tak srdečně zvu.
Chodíte na castingy nebo si vás už nacházejí tvůrci sami?
Neznám člověka, který by měl rád casting. A já se navíc ještě trošku vymlouvám na vzdálenost z Ostravy do Prahy. Takže ano, všechno, co jsem točil, bylo bez castingu.
Existuje nějaký katalog lidí, ze kterého si lidi, co to mají na starosti, vybírají?
Kdepak. Musí vás někdo z lidí, co mají na starost obsazování, znát.
A jaké máte ambice? Doufáte v nějakou velkou roli? Ať už v divadle nebo v televizi či filmu?
Nemám. Hraju, co přijde. A co přijde, stejně málokdy ovlivníte. Takže jsem rád za cokoliv. A co bude časem, je ve hvězdách.
Umím si představit, jak to musí být psychicky náročné vylézat dvacetkrát měsíčně na jeviště. Navíc jste psal, že jste bojoval s trémou. Jak se vám daří vypínat?
Nedaří. Dá se jen zmírnit praxí a pravidelností. Je to koníček na celý život, ale vypínám u knih, sportu, se psem a s rodinou.
