Kateřinu Kapounovou (zde) v (ne)dalekém Bruselu zajímalo, jak se má její bývalý student, a tak jsem ho v rámci seriálu Štafeta vypátral v Berlíně. Dnes vám mohu nabídnout životní příběh dalšího člověka, jehož život je spjatý s Českolipskem.
Asi bych na úvod měl prozradit, že jsi i můj bývalý student. Spolupracovali jsme spolu ve školním časopise a několikrát jsi publikoval i v i-novinách. Naše cesty se rozešly, když ty jsi "ignoroval" přírodní vědy a dal ses na studium historie. Bylo to v tobě vždycky nebo tě zaujal někdo z mých kolegů?
Osobnost vyučujícího je vždy klíčová. Dobrý učitel totiž dokáže nadchnout pro jakýkoli předmět. V mém případě tomu nebylo jinak. Na tom, že se dnes věnuji dějinám a každý den pracuji s českým a německým jazykem, mají velkou zásluhu učitelé, kteří mě v mých zájmech podporovali a byli mi dobrými rádci. Aniž bych uváděl jejich jména, vím, že budou-li číst tyto řádky, poznají, že mluvím o nich. Nerad bych ale své rozhodnutí studovat historii přičítal jen jim. Podnětná pro mě byla též setkání s lidmi z českolipského archivu či muzea a opomenout nemůžu ani vliv svých rodičů. Při obědě často vyprávěli o svém mládí, a když jsme chodili na výlety, býval nezřídka nějaký hrad nebo zámek náš cíl. Jako malý kluk jsem od nich navíc dostal mnoho knížek, které mě uváděly do minulosti. To vše ve mně vzbuzovalo ohromnou zvědavost a touhu poznat více. Dodnes si velice vážím, že mi rodiče nebránili zvolit si historii jako studijní obor, ačkoli si jako lékaři mé budoucí profesní zaměření zajisté představovali úplně jinak.
Věnuješ se především dějinám předchozího století. Antika a středověk tě nelákaly?
Lákaly mě velice. Ještě než jsem začal studovat historii, uvažoval jsem, že bych se mohl zaměřit na starověké civilizace předního východu. Během studií jsem se zase intenzivně věnoval dějinám církve v době antiky a středověku. Nakonec jsem ale uvažoval pragmaticky: klíčem k porozumění pramenů z těchto období je znalost mrtvých jazyků. S češtinou a němčinou jsem se cítil lépe vybaven, možná i předurčen ke studiu novověkých středoevropských dějin. Přesto se k starším dějinám vracím rád. Ne jako odborník, ale jako člověk, kterého neopustila zvědavost.
Prošel jsem si tvou bibliografii, starší články se věnují památkám spojeným s Máchovým krajem, novější především nástupu Hitlera k moci. Žiješ v Německu. Prozraď, jak ses do Berlína dostal a jaké to je studovat materiály přímo u zdroje.
Na úvod bych jen upřesnil, že se regionálními dějinami zabývám nadále a že spíše jak nástup Hitlera k moci zkoumám společenská hnutí na přelomu 19. a 20. století, která nemusí být nutně dávána do souvislosti s etablováním nacionálněsocialistické ideologie. Od čtvrtého ročníku studia jsem se začal soustředit na téma německého tělocvičného hnutí a na jeho postupnou radikalizaci v nacionálním a antisemitském smyslu. Právě tato problematika mě za využití různých stipendijních programů přivedla zprvu do Vídně, poté do Berlína. V těchto dvou zemích jsem měl poprvé možnost procházet materiály, které se pro mou vědeckou práci ukázaly jako nepostradatelné. Přednosti pobytu v zahraničí však nespočívají jen v dostupnosti historických pramenů. Stejně velký význam pro mě má i odborná literatura v knihovnách a především setkání s lidmi, kteří mají podobné vědecké zaměření. Měl jsem štěstí poznat odborníky, jejichž úvahy mě obohatily více, než touto jednou větou dokážu vypovědět.
Jsi v Německu dočasně nebo se tam chystáš usadit?
Původně bylo mým velkým přáním v Německu zůstat, ale zrovna v mém oboru není snadné se prosadit. V budoucnu se vydám tam, kde se mi naskytne vhodná pracovní příležitost, jakkoli si momentálně nedokážu představit, že opustím lidi, kteří mě v Berlíně obklopují a kterých si nesmírně vážím.
Výhledy z Martinova berlínského bytu
A už máš nějakou představu? Nebudeš se třeba více angažovat ve školství?
Myslím, že ano. Na vysoké škole jsem získal aprobaci pro výuku na střední škole, ve skutečnosti jsem ale už učil všechny věkové kategorie – předškolní děti, děti ze základní školy, předmaturitní ročníky a na kurzech němčiny i dospělé. Na této práci se mi líbí, že nikdy není stejná. Každá skupina žáků má jinou dynamiku a vyžaduje také odlišné metody přístupu. Do přípravy na výuku jsem vždy investoval mnoho času, domů si ale z hodin odnášel důležité zkušenosti a pocit, že jsem alespoň v jednom člověku vzbudil zájem o probíranou látku nebo u něj vyvolal aha-efekt. Zároveň jsem zejména při učitelské praxi viděl i mnohé slabiny českého školství a ty mě velice mrzí. Vzpomínám si přitom stále na slova jedné vyučující z katedry psychologie: „Víte, do školství si umí kopnout každý, ale málokdo dělá něco, aby byly věci lepší.“ Byla to výzva nám všem, abychom své studium učitelství brali vážně a v budoucnu pomáhali české škole, jak jen nejlépe dovedeme. Od té doby veškeré své kroky směřuji k tomu, abych jednou své znalosti a zkušenosti mohl předávat dále.
Co je tedy v současnosti náplní tvé práce? Jak vypadá tvůj pracovní den?
Tuto otázku slýchávám často. Někteří ještě dodají: „Když jsi historik, to si jako celý den čteš?“ A já někdy odpovídám kladně, i když v takovém případě říkám, že je rozdíl mezi „číst si“ a „číst“. V současné době píšu svou dizertační práci. To je velké staveniště, které se vyvíjí postupně v mnoha fázích. Nejdříve musím procházet prameny a vyhledat informace, které jsou pro mě podstatné. Pak musím nalezené údaje vyhodnotit a uvažovat, jak je převedu do vlastního textu. Následuje proces samotného psaní a nakonec „si čtu“ to, co sám napíšu, abych zjistil, zda vše dává smysl. Každá část mého staveniště se nachází v jiné fázi, to znamená, že dopoledne třeba píšu jednu kapitolu a odpoledne zpracovávám prameny pro druhou kapitolu. Takovýchto stavenišť, byť menších, mám ale několik, protože kromě dizertační práce píšu ještě různé jiné odborné texty. Dále často provádím korektury článků nebo knih a několikrát jsem měl rovněž příležitost věnovat se překladatelské činnosti. Jednou do měsíce vedu zeměpisné projekty v česko-německé škole a dvakrát týdně pracuji jako archivář v berlínském Muzeu sportu. Můj den začíná před sedmou hodinou ráno a končí po půlnoci. Někdy se mi celý týden slévá do jednoho dne, ale když si nyní o mém pracovním programu povídáme, uvědomuji si, že každý den je ve skutečnosti úplně jiný a jedinečný.
Opravdu jen pracuješ? Na sport, holky, nějaké koníčky není čas?
Ale samozřejmě, že jen nepracuji. V programu každého dne se nalezne skulina vyplněná některou z oněch tří věcí, které jste právě jmenoval.
Jako biologa či spíše učitele biologie mnou projede vždy takové zvláštní mravenčení, když v přírodě narazím na nějakého zajímavého živočicha, majku obecnou, medúzku sladkovodní. U kterého objevu jsi podobné mravenčení v poslední době zažil ty?
Poslední dobou intenzivně zkoumám sokolský světonázor. Při pročítání některých osvětových publikací nebo památníků ze Všesokolských sletů se mi začaly vyjevovat velmi úzké paralely mezi Sokolem a radikálně nacionálními německými tělocvičnými spolky, které horovaly pro rasovou nauku. Mravenčení, nebo spíše mrazení mnou procházelo ve chvíli, kdy jsem v sokolských spisech narážel na úvahy, podle nichž lze Tyršovým tělocvikem zušlechtit české plémě. Jako by některým Sokolům byl jejich tělocvičný systém nástrojem rasové hygieny.
Něco zajímavého jsi objevil i na Českolipsku, abychom se drželi faktu, že i-noviny jsou regionálním médiem?
Před několika lety jsem se svým královehradeckým spolupracovníkem Vojtěchem Kesslerem studoval vývoj hákového kříže a různé jeho formy. Některé německé tělocvičné spolky měly ve svém znaku již od počátku 20. století hákový kříž v podobě zaoblené svastiky s osmi háky. Jednu takovou svastiku se nám podařilo nalézt nedaleko Dubé. Je vyrytá do pískovcové skály a zvětrává tak rychle, že za několik let už nepůjde vůbec rozeznat. Není mi známo, že by se někde jinde podobný symbol ve veřejném prostoru vyskytoval. Jedná se o velice unikátní stopu německého tělocvičného hnutí ve středoevropské krajině.
Nemáš fotografii či nákres? Přesné místo schválně tajíš?
Není to nic tajného. Výsledky našeho bádání jsme představili ve studii uveřejněné v českolipském sborníku Bezděz. V ní jsme lokalitu konkretizovali, uveřejnili fotografie svastiky a vyprávěli příběh, který se za ní skrývá.
Jedno téma máme přece jen společné. Já jsem psal diplomovou práci na téma eugeniky (částečně eutanázie) a samozřejmě jsem narazil na různé dokumenty z Německa třicátých let minulého století. Jak ty se díváš na tuto problematiku? Nespěje Evropa k degeneraci, když v tolika směrech ignorujeme přírodní zákony a místo, abychom podporovali silné, investujeme obrovské sumy do slabých? Ber tuto otázku jako hodně zkratkovitou, ale jsem zvědav, jak se s ní popereš.
S tématem eugeniky jsem během svého bádání velmi často konfrontován. Bylo běžným argumentem německých nacionálních tělocvičných spolků – a jak jsem uvedl výše, částečně také Sokola, že se tělocvikem národu zabezpečuje nové, zdravé a silné pokolení. V případě rasové hygieny, diskutované v tělocvičných spolcích, i v případě eutanazie, masově prováděné v době nacistického Německa, stojí na pozadí úvahy opírající se o přírodní zákony, dle nichž silnější druh vítězí nad slabším, zdravý tvor nad nemocným. Považuji za velmi nebezpečné, když se takovéto „zákony“ přenášejí na lidskou společnost, protože se pomocí nich dá podle libosti diskriminovat jakákoli skupina – jednou staří a nemocní, neboť prý společnosti ničím neprospívají, podruhé ženy, neboť jsou údajně od přírody slabší, jindy zase homosexuálové a neplodní lidé, neboť nejsou sto zajistit biologické pokrčování lidského rodu, někdy dokonce celé národy, neboť jsou nahlíženy jako podřadné. Domnívám se však, že křesťanské, humanitní a demokratické ideály, které z evropské historie nejsou odmyslitelné, povznášejí společnost nad přírodní zákony a každému jedinci umožňují zaujmout v lidské pospolitosti plnohodnotné a respektované místo. Neobávám se toho, že by Evropa degenerovala fyzicky, spíše se obávám, že bude degenerovat ideově, začne-li být lidství považováno za přežitek a příroda za jakousi normu, jíž je třeba se poddat.
V časopise Dějiny a současnost jsi v článku s názvem "I balíček od kondomů a dildo patří do muzea" upozorňoval na projekt Homosexualität_en. V jiném článku ses věnoval historii homosexuálních her (Gay games). Je historie homosexuality nějakým dalším tvým tématem?
Ve své úvodní otázce jste zmínil, že jsem studiem historie ignoroval přírodní vědy, ale zmíněná eugenika a nyní otázka homosexuality podle mého názoru dokazují, že jsem se k Vašemu předmětu neotočil úplně zády. K problematice stejnopohlavnosti a obecně ke genderovým studiím mě přivedlo bádání v oblasti tělocviku. V pramenech z 20. let minulého století mě totiž zaujaly dvě věci. Zaprvé byly z některých německých tělocvičných spolků vylučovány ženy za to, že se nechaly sestříhat na tehdy módní mikádo. Jejich mužským kolegům se zdálo, že se tímto příliš vzdalují ideálu německé ženy a nebezpečně se připodobňují mužům. Jinými slovy, cvičenka s mikádem byla v podezření, že je lesba. Zadruhé ale nikomu nepřipadlo divné, že periodika těchto spolků uveřejňují silně homoerotické fotografie polonahých nebo zcela nahých cvičenců v pózách antických hrdinů. Dnes je vše naopak – mikádo je běžné a sportovci v novinách oblečení. Tyto poznatky mě podnítily zabývat se podrobněji proměnou náhledů na to, co je typicky maskulinní a femininní, co je „normální“ a co „odchylné“. Rád bych v budoucnu tento výzkum ještě prohloubil, protože současná společnost je přes proklamovanou toleranci v otázce sexuality a genderu stále subtilně diskriminující. Zůstaneme-li se u sportu, stačí připomenout kategorizaci disciplín na mužské a ženské. Společnost ale není takto jednoduše černobílá. V jaké kategorii má třeba startovat muž, který podstoupil operaci a stal se ženou? Nebo lidé, jejichž pohlaví je neurčité?
A jaký je tvůj názor? V jaké kategorii by měl nastupovat muž, který se stal ženou?
Opravdu netuším a to je právě ten problém. Mužské a ženské kategorie ve sportovních disciplínách již neodpovídají duhové barevnosti, tolik charakteristické pro současnou západní společnost. Zdá se mi, že je načase uvažovat, zda by nebylo vhodné ve sportu tyto rigidní kategorie rozlomit a nahradit je něčím jiným, co by vycházelo vstříc i lidem, kteří jsou vzhledem ke své „nenormálnosti“ ze závodů a priori vyloučeni nebo na které je při závodech nahlíženo skrz prsty, jako se to například stalo běžkyni Caster Semenyaové.
A pak mě ještě zaujal tvůj zájem o turnerské hnutí. Mohl bys našim čtenářům ve stručnosti vysvětlit, o co se jedná a jestli jsou nějaké zajímavé vazby na Českolipsko?
Jako turnerské hnutí se označuje německé tělocvičné hnutí, jehož českou obdobou byl například Sokol nebo Orel. V českých zemích mělo od 19. století velmi silnou pozici a místní německé tělocvičné spolky se aktivně angažovaly v národnostních sporech s českým etnikem. Zejména v pohraničních oblastech, pro které se později vžil pojem „Sudety“, mělo turnerské hnutí centrální vliv na nacionalizaci některých kruhů německého obyvatelstva. Na severu Čech zanechalo turnerské hnutí několik stop, například zmiňovanou svastiku u Dubé, a konkrétně Česká Lípa byla dějištěm významných turnerských událostí. Například roku 1905 se zde konala první slavnost německého tělocvičného svazu zvaného Turnerský kraj Německé Rakousko. Tento svaz se konstituoval o rok dříve a důležité bylo, že měl ve svých stanovách zakotven takzvaný árijský paragraf, podle něhož členem spolku mohli být jen Němci árijského původu, tedy nikdo, kdo hovořil německy, ale původem byl třeba Žid nebo Čech. Svazové slavnosti měly pro turnerské organizace velký význam, protože sloužily jako místo, kde členové svazu mohli spolu osobně komunikovat a navenek demonstrovat své nacionální přesvědčení. Celosvazová slavnost Turnerského kraje Německé Rakousko roku 1905 v České Lípě tak nebyla jen obyčejným odpoledním cvičením, nýbrž mohutnou nacionální a antisemitskou proklamací, při níž se rok starý svaz poprvé představil veřejnosti a v podstatě i sám sobě.
Pojďme od minulosti k současnosti. Jak vnímáš současnou migrantskou krizi? A jak ji podle tebe bude vnímat historie?
Domnívám se, že události minulých měsíců nastavily evropské společnosti zrcadlo a vynesly na světlo postoje, které jsou v rozporu s nejzákladnější zásadou lidství o pomoci bližnímu člověku. Pozoruhodný je již samotný fakt, jak v poslední době termíny „uprchlík“ či „migrant“ získaly pejorativní zabarvení a jak jsou dávány do spojení se slovy „vlna“, „příliv“, „krize“, jako by tito lidé byli jakousi nebezpečnou amorfní masou, v níž se Evropa utopí. Jistěže jsou s příchodem lidí z krizových oblastí spojeny dosud nevídané potíže – jak je integrovat? Jak celou pomoc financovat? Jak mezi příchozími rozpoznat ty, kteří západní společnosti skutečně chtějí uškodit? Jsem však přesvědčen, že při dobré vůli lze nalézt řešení, jakkoli bude komplikované a jakkoli bude vyžadovat mnoho trpělivosti. Zabouchnutí dveří a postavení zdi však podle mě takovýmto řešením není. Evropa a její státy již nesmí zatahovat nové opony, stavět hranice, zátarasy a příkopy; naopak musí stavět mosty. Velmi mě v mém náhledu poznamenal zážitek ze sportovního soustředění, na němž jsme bydleli v jedné braniborské ubytovně společně s uprchlíky z Afriky a Asie. Poté, co jsem se s nimi každý den setkával na chodbě, na hřišti, v koupelně i v jídelně, přestali být v mých očích „uprchlíky“, onou zlověstnou lavinou, a začali být obyčejnými lidmi jako já. A to mě přivádělo a stále přivádí k otázce, jaké by to asi bylo, kdybych se ocitnul v jejich situaci. Určitě bych si nepřál, abych byl negativně vnímán jako součást nějaké zkázonosné vlny, ještě než bych vůbec dorazil k hranicím státu, kde bych hledal pomoc. Jak budou nynější události hodnoceny budoucími historiky, nedokážu předpovědět, neboť historii vždy píšou vítězové, a kdo bude v budoucnu vítězem, zůstává prozatím otevřené. Jen věřím, že Evropa v budoucnu nezačne ideově putovat zpět do 19. století, protože následky tehdejšího fyzického i pomyslného ohraničování národů jsou dodnes dobře známé.
