Jak je v seriálu Štafeta zvykem, běžci si předávají štafetový kolík mezi sebou. Ani Vasil Dogaru neporušil tradici a upozornil mě na autora extrémního přeběhu vrcholů Lužických hor. Martin Bláha se k nám na sever přistěhoval z Prahy, ale málokdo o zdejším kraji mluví s takovou láskou.
Vasil Dogaru vám předal Štafetu zejména proto, že chtěl vysvětlit, jak je to s tou prominentností běhu s názvem Prominentní vrcholy Lužických hor. Jak je myšleno to slovo prominentní?
Vasil je velmi bystrý hoch a je jasné, že sám moc dobře ví, jak to s tou prominencí je. Tajně navíc doufám, že okruh PVLH24 (jak zkratkou označujeme výzvu Prominentní vrcholy Lužických hor) má už ve svém běžeckém kalendáři na příští rok.
Jinak pro ostatní to krátce vysvětlím. Ta prominence byla pro mě vlastně taková berlička pro naspecifikování výzvy inspirované The Bob Graham Round u nás v Lužických horách. Je to výzva typu FKT (Fastest Known Time) volně přeloženo jako Nejrychlejší Známý Čas. Je to taky běžecký závod, jako jsou ostatní (dochází tu rovněž k soutěžení mezi běžci). Rozdílem je jen to, že při splnění základních pravidel závodu, si každý může určit svůj termín a trasu co nejvhodnější pro sebe.
Chtěl jsem prostě vytvořit běžeckou výzvu spojující ty krásné kopce v Lužických horách, nesmělo jich být málo (třeba jen ty, které přesahují 700 m. n. m. - navíc již na tento výběr existuje velmi krásný dvoudenní klasický běžecký závod 10 Lužických sedmistovek) nebo moc (třeba úplně všechny). Okruh po kopcích musel být dostatečně dlouhý, aby výzva nebyla jednoduše splnitelná. Zároveň jsem chtěl mít nějaké společné pojítko mezi vybranými kopci. Začal jsem hledat nějaký průnik a soubor kopců a objevil jsem prominenci.
Prominence hory, či česky lépe její význačnost, je tedy pojem označující relativní výšku hory. Počítá se jako převýšení (rozdíl výšek) mezi vrcholem a nejvyšším (tzv. klíčovým) sedlem s nějakou vyšší (tzv. mateřskou) horou.
Pak už stačilo určit míru prominence kopců (zvolil jsem 100 výškových metrů neb tak jsou specifikovány tzv. ultrakopce) a vypadlo z toho těch konečných osmnáct prominentních vrcholů Lužických hor.
Profil tratě LUT2018 v polovině závodu.
Inspiroval jste se výzvou The Bob Graham Round. Je ve světě a po Česku více takových výzev?
Po světě je takových výzev spousta. V Čechách o žádné takhle oficializované, jako je ta naše, nevím. Máme statistiky pokusů, rekordy, klub členů, setkání členů a jejich přátel jednou za rok. Jinak se v běžeckém a cyklistickém tréninku využívá porovnávání ve stejné trase díky tzv. segmentům. Za pomoci různých webových portálů a aplikací na základě GPS záznamu trasy, to je ale zase trochu něco jiného.
Jaké výzvy jste zatím přijal vy jako běžec?
Asi jako většina volnočasových amatérských běžců jsem se postupně v létech běhání posouval ve vzdálenosti a časech. Myslím si, že tím hledáním a posouváním limitů si projde každý. Nejdříve ty desítky, pak půlka, maraton, ultra… Pak došlo k osobnímu běžeckému zklidnění. Dokázal jsem si kdeco a díky přestěhování z Prahy do Lužických hor před deseti lety jsem si začal nejvíc užívat běhání v těch našich místních kopečkách. Ta možnost vyběhnout za domem na sedmistovkovej kopec je prostě nejvíc. Silniční běžecký boty už vlastně nemám doma roky…
Který závod byl z vašeho pohledu nejdrsnější?
Těžko říct, záleží na individuálních parametrech drsnosti. Asi nejdrsnější bylo letošní nalezení vlastního fyzického limitu a následné DNF na Lavaredo Ultra Trail. Je to závod označovaný jako jeden z nejkrásnějších na světě. 120 kilometrů s 5 800 výškovými metry těmi nejznámějšími částmi Dolomit v okolí Cortina d’Ampezzo. Na stém kilometru mě nějak přestalo fungovat jedno koleno a já musel vzdát. To bylo drsný, tedy nakonec hlavně psychicky. Dostával jsem se z toho dlouho, ale dneska už jsem přihlášen zase na příští rok. Takhle to přece nemůžu nechat.
Tak dobře – na který běh nejraději vzpomínáte?
Asi můj první závodní maraton. Chtěl jsem tehdy, aby to bylo něco, co si budu dobře pamatovat. Tak jsem si sám (kamarád, s kterým jsem byl domluven, se nakonec nějak nerozhoupal) v roce 2012 zajel na motorce do Itálie k jezeru Garda na tamní Lake Garda marathon. Nějak ho neslavně zaběhl a jel zpátky. Pak jsem tenhle formát několikrát opakoval různými výjezdy na motorce na maratóny a nakonec i s tím kamarádem, který to tehdy vzdal. Na ten první, o samotě, na motorce, vzpomínám asi nejraději.
No a nelze samozřejmě zapomenout i na můj vlastní úspěšný pokus o členství v klubu PVLH24. Potřeboval jsem se stát taky členem, když už jsem si to vymyslel…
Jaké jsou přesně podmínky vaší výzvy?
Je určeno 18 vrcholů Lužických hor, které mají prominenci větší jak 100 metrů. Jsou to současně všechny místní významné kopce. Osm z deseti sedmistovek, nejvyšší hora Lužických hor Luž. Principem je přeběhnout všech 18 kopců přes jejich vrcholy a z místa startu se dostat do stejného místa do 24 hodin. To je v podstatě všechno, dílčími pravidly pro uznání platného pokusu jsou ještě zveřejnění záměru takového pokusu dopředu, umístění fotografií z pokusu na FB stránky PVLH24 a zveřejnění GPS záznamu realizované trasy. Jinak si to může každý zkusit, kdy chce a kudy chce. Mám rád, když navíc ještě vyzyvatel takového pokusu sepíše nějakou zprávu o dojmech, pocitech, zkušenostech a zajímavých situacích. To pak uveřejňuji na stránce výzvy.
Kolik lidí je v současnosti členy klubu PVLH24?
Tu výzvu jsem zveřejnil v lednu 2017. První rok se to povedlo pěti borcům. Letos se to povedlo dalším dvanácti borcům. Takže k dnešku má klub celkem 17 členů včetně dvou žen!
Členské karty na vrcholku Hvozdu.
Říkáte, že pokus o zdolání se musí nahlásit dopředu. Kolik běžců bylo neúspěšných?
Máme za sebou celkově za ty dva roky osmnáct pokusů, z čehož pět bylo neúspěšných. Jediným dvěma úspěšným ženám Jindře Krobové a Štěpánce Vopatové první pokus nevyšel, a tak úspěšný byl až ten jejich druhý. Pavel Fenyk je v tomto zatím nepřekonatelným rekordmanem. Ten potřeboval na získání členství v klubu celkem tři pokusy. Na opačném břehu je pak Ondřej Jerhot, který jako jediný má za se sebou zase dva úspěšné pokusy.
Co ho vedlo k tomu, že šel tu strastiplnou cestu dvakrát?
Tak je tedy hlavně patologicky závislý na běhu. Asi úplně nejvíc ze všech běžců co znám. Je to můj kamarád a při svém druhém pokusu mi hlavně dělal parťáka a podporu na mém běhu PBLH24. Jinak ta krása Lužických hor přímo svádí k dalším pokusům. Někdo chce zrychlit, někdo to chce zkusit sám či naopak zase ve skupině, zkrátit... Skoro všechny členy klubu jsem zaslechl zvažovat další pokusy.
Takže jste nebyl prvním členem klubu?
Popravdě, chtěl jsem být. Domníval jsem se, že jako jediný jsem připraven (dlouho jsem nad tou výzvou přemýšlel, hledal trasu, varianty…). Nevydržel jsem ale a výzvu v lednu 2017 zveřejnil na FB, myslel jsem, že to nikoho nebude zajímat, nebo bude případně potřebovat čas na přípravu. Byl jsem v klidu a čekal na začátek léta, na ideální podmínky pro vlastní pokus. První kluci Dušan Koutník a Marek Šesták v červnu 2017 mě překvapili. Vyčítal jsem jim to z legrace hned při startu pokusu. Nakonec to úspěšně jako první zvládli poměrně těsně pod 24 hodin a dokázali, že ten okruh výzvy má smysl a je za stanovených pravidel reálný. Dnes jsem jim zpětně velmi vděčný a tu výčitku, že mi sebrali první členskou kartu, předkládám už jen jako vtip. Mimochodem hned druhý pokus o získání členství v klubu byl neúspěšný…
No, taky bych chtěl být členem? Dá se výzva zvládnout rychlou chůzí: Pitomá otázka, vím 
.
Teoreticky to při výpočtu průměrných potřebných kilometrů a času vychází. Prakticky to bez významné části v běhu možné není. Je tu poměrně velké převýšení, velká část vrcholů nemá žádné přístupové cesty, mnohde je terén neprostupný, je potřeba počítat s blouděním, odpočinkem a doplňováním energie. Zatím jediný pěší pokus Petra Ozogána byl neúspěšný. A to je borec, který má za sebou opakovaně a úspěšně závod 1000 Miles.
Chystáte do budoucna nějaké úpravy podmínek?
Zatím se mi jeví v jednoduchosti našich pravidel krása.Zvažuji jen zavedení vstupního poplatku před vlastním pokusem, který by alespoň částečně pokryl náklady na fungování té výzvy.
Kolik už bylo setkání?
Setkání klubu jsme zatím měli jedno, bylo dost spontánní a dle mého názoru jsem jej připravil nedostatečně. Do budoucna si členové klubu, myslím, zaslouží trochu více oficiality.
Z prvního zasedání klubu PVLH24 v pivovaru Cvikov, předávány jsou dřevěné členské karty a finišerské náramky.
Jak jste s běháním začal? Klasicky jako atlet?
Atlet rozhodně nejsem a nikdy jsem nebyl. Spíš naopak. V roce 1992 po prázdninách v USA přivezla moje žena tuhle posedlost běháním a i první vybavení odtamtud. Nakazila se tehdy od své tetičky, která pro zajímavost běhá dodnes a ve své kategorii nad 70 let vyhrává běžecké závody.
V poslední době jsem dělal rozhovory s více běžci a někteří jsou sportem tak posedlí, že bych si troufl hovořit o závislosti. Jak to máte vy?
Úplně stejně, to je jasný. Závislost, těžká. Když se někam chystám, první, co balím, jsou běžecké boty.
Sledoval jsem, že jste byl zraněný a na podzim toho moc nenaběhal. Měl jste velký absťák?
Velký. Až jsem byl sám překvapený. Pravda byl jsem na tom tentokrát tak špatně, že jsem téměř nezvládal ani běžné věci. Většinou se mi totiž v minulosti dařilo zdravotní problémy “přeběhat” no a tentokrát jsem nemohl ani chodit. Chvilku to trvalo, než jsem ten atak abstinenčních příznaků zvládl, uklidnil se a naordinoval si klid od běhu.
A můžete prozradit, co vám bylo? Souviselo to s tím pochroumaným kolenem?
Souvislost tam pravděpodobně bude. Asi kompenzací bolesti kolena jsem si potrhal úpony třísel druhé nohy. Do té doby jsem ani nevěděl, k čemu všemu jsou taky třísla dobrá. I přetočení těla ve spánku je například bez nich nemožné…
Šetřit do budoucna se nehodláte?
Hodlám, jasně, ubral jsem významně na objemu běhu a přidal si objem a intenzitu u jiných sportů. Plavu, jezdím víc na kole, na koni, cvičím. Až mě to svádí k úvahám o tom zkusit si taky triatlon. Sousedi navíc pořádají, dnes již ikonického Wintermana, který vede i okolo našeho domu a končí na Ještědu. To je výzva!
Jak tyhle výkony zvládá tělo? Já si dám dvacet kilometrů chůze a léčím se z toho tři dny.
Je zajímavé právě sledovat, co všechno je možné, co tělo zvládne. Tréninkem se navíc tyhle hranice zásadně posouvají. Všechno je o sbírání zkušeností. Když se jednou nějaký ten výkon podaří, do budoucna už víte, že to je zvládnutelné a hranice možností je definitivně posunuta. Zároveň i ze zkušeností negativních se čerpají velmi důležitá ponaučení.
Co kromě běhání ještě stíháte dělat? Ať už jako profesi nebo další koníčky?
Máme tu v Lužických horách pod kopcem takovou malou farmu. Chováme koně, kozy, ovce, slepice, včely, máme psa a kočky. Ta farma je těsně navázána na pronajímání našich dvou apartmánů vestavěných do objektu. To samo o sobě obnáší obrovské množství zejména fyzické práce okolo zvířat a udržením farmy a apartmánů v co nejlepším stavu. No a náš kluk Vojta je ještě velmi úspěšný mladý cyklista a to i v rámci světových klání, což zase přináší spoustu administrace, organizace a cestování. Štafetu předávám tímto jemu, myslím, že seznámení s ním a s jeho sportem, by mohlo být pro ostatní zajímavé. Běhám vlastně, až když vyšetřím úplný zbytek času a vše (nebo vlastně to zásadní) je hotové.
Nabízí se otázka, co jste byl původně a co vás do Lužických hor přivedlo?
Vyhořelý manažer velké mezinárodní společnosti s významnou odpovědností a spoustou podřízených. Do Lužických hor jsme jezdili jen na víkendy. No a jednou jsme už v neděli večer neodjeli zpátky do Prahy.
Ještě si udělejte malou reklamu na závěr. Kde vaši farmu Českolipané najdou a jaké možnosti nabízí?
Pod jedním z prominentních vrcholů Lužických hor. Na úpatí Sokola u Kněžic, u Jablonného v Podještědí, uprostřed luk a polí, pod lesem. Každý, kdo hledá klid a blízký kontakt s přírodou, to u nás najde. Myslím, že tu máme takovou zajímavou kombinaci okolní přírody chráněné krajinné oblasti s farmou domácích zvířat. Jinak mimochodem každý, kdo se v rámci pravidel pokusí o zdolání výzvy PVLH24, má u nás na pokus ubytování v apartmánu s padesátiprocentní slevou… Na stránkách booking.comnáš každý najde jako Guest House K74.
