Tip na Martina Bendu mi dala Romana Šťovíčková (Štafeta zde), která byla v době našeho rozhovoru ještě plná dojmů z rodokmenu, který jí sestavil.
Sraz jsme si dali v pizzerii Genovese, ale přivítal nás, na restauraci netradiční, nápis „Přijdu hned“, takže jsme skončili na zahrádce hospůdky U Sršně. A nejprve jsme si ujasňovali, odkud se známe. Naposledy jsme se viděli na pubquizu, ale sešli jsme se už před zhruba dvaceti lety, kdy Martin Benda měl nakladatelství a já touhu vydat knížku povídek.
Jak se vůbec znáte s paní Šťovíčkovou?
Čtyři roky jsem s ní pracoval ve sportovní agentuře a pak jsme zůstali v kontaktu. Já si pak časem začal přivydělávat genealogiií a ona si u mě nedávno nechala zpracovat rodokmen.
Jak jste se k rodokmenům dostal?
Začalo to tím, když si tchánovi pořídili chalupu. Nebyli zrovna praktičtí, takže jsem se jí postupně začal zabývat taky. Dům byl zvláštní, choval se neobvykle, ale žádné informace k němu nebyly. A tak jsem začal pátrat ve starých dokumentech po jeho původu a poslání. Jsem původním povoláním typograf a součástí výuky bylo studium vývoje písma, také jsem se dobře naučil němčinu i základy latiny, takže mi čtení starých dokumentů nedělalo až tak velké problémy, když jsem pátral i po historii vlastníků domu.
Co si mám představit pod pojmem zvláštní chování domu? Strašilo tam?
Ne, to vůbec ne. Například mu neustále vlhly vnitřní stěny a hnila prkenná podlaha. Bylo zřetelné, že byl výrazně přestavěn, jelikož se změnil způsob užívání. Nakonec jsem zjistil, že v něm do půlky války byla hospoda a teď tam byl léta zazděný sklep se studánkou. V tom sklepě původně skladovali sudy.
Jak daleko jste se dostal v rodokmenech své vlastní rodiny?
Bohužel fara mé základní vsi vyhořela v roce 1785, takže kvůli díře v matrikách mám díru v rodině Bendů. Ale jinak mám rozpracovaných dalších sedm linií předků. Přitom u jednoho klienta jsem se dostal do roku 1570.
V čem měl tento člověk štěstí? Většinou se tak daleko dostat nedá.
Na Doupovské náhorní plošině patrně donutila osvícená vrchnost faráře, aby vedli dokumentaci pořádně. Už v této době, dávno a dávno před tím, než zavedli pořádek císařovnaMarie Terezie a Josef II.
Co říkáte na možnost používat při hledání předků i DNA?
Mater semper certa et pater semper incertus est. Matka jistá, otec nejistý. Ale jinak je to zajímavá pomůcka.
Trochu vás zneužiju.
Zneužijte.
Kdybych přišel s už rozpracovaným rodokmenem a potřeboval jen vyřešit nějakou záhadu, pomůžete mi taky?
Rád. Když někdo přijde s už rozpracovaným rodokmenem, stejně si vše prověřím, zkusím se dostat ke stejným výsledkům. Mám za sebou padesát rodokmenů, před očima jsem měl nějakých 400 tisíc matričních zápisů. Díky tomu už vládnu určitou zběhlostí, v zásobě nějaké skryté pomůcky. Zpravidla mě zastaví až to, když starší matrika užv obci prostě neexistuje. Takže proč ne?
Pojďme se chvíli bavit o tom, jak jste se stal vinařem.
Od roku 1993 měl na Škroupově náměstí vinotéku František Kmenta, ve které prodával víno z vinic v Karasích. Když vinohrad v roce 2001 vymrzl, chtěl se na pěstování vykašlat, ale my ho hecovali a on nakonec přistoupil na to, že ho obnoví, ale jen když mu s tím pomůžeme… a tak jsem se u něj od roku 2003 učil být vinařem a také výrobcem vína.
Kde se na Českolipsku vzal vinař?
František byl rodák z Mutěnic, pocházel z vinařské rodiny. Na vojně sloužil v Hradčanech, zamiloval se, oženil se a zůstal tady. V letech 1976–1977 založil pod hlavičkou Velkovýkrmny Zákupy nejsevernější českou vinici.
Vy jste ale nakonec měl tady vinotéku přímo nad Sršněm, ne?
Když jsem skončil s prací grafika, začal jsem se vínu věnovat víc a provozoval jsem vinotéku. Do roku 2011 jsem prodával i víno z Karas, dokonce jsme s ním vyhráli medaili na přehlídce v Mělníku. V roce 2011 ale vypustili Novozámecký rybník, u Karas vznikla ledová kotlina a vinohrad opět dvakrát vymrzl. Už se prakticky nedal obnovit. Nakonec se Zahrádky zřekly titulu vinařská obec.
Lidé chodili do vaší vinárny i kvůli tomu, že jste jim občas zahrál na kytaru. Kytara a zpěv jsou další prostředky, kterými si vyděláváte.
Když mi začala skomírat vinárna, postěžoval jsem si známému, co se zabýval muzikou. A ten mi řekl, proč nedělám něco, co mě baví a jde. „Vždyť ty dokážeš bavit lidi čtyři hodiny zpěvem a vyprávěním,“ prohlásil. Přesvědčil mě, abych si sestavil repertoár a já tedy teď už přes dva roky jezdím po Čechách jako připomínač Waldy Matušky. Poté jsem sestavil ještě jeden blok z písní šedesátých let.
Kolik koncertů ročně odzpíváte?
Loni třicet pět plus pět vánočních. Ty vánoční s paní Věrou Kláskovou, která mě manažersky vedla. Zrovna včera jsem matuškoval pro budějovické seniory. Publikum je většinou 55 plus, ale občas přijdou i mladší ročníky.
A proč to u vás vyhrál zrovna Matuška?
Lidi říkají, že máme podobný hlas, podobné rysy. Já jsem ročník 58 a Walda se zrovna začal objevovat, když mi byly tři roky. Já na něm jako dítě vyrůstal.
A máte vůbec nějaký koníček, který se vám nestal živností?
Budete se divit, ale jo. Je to botanika. Teď po devíti letech, kdy jsem byl hlavně vinař a vinárník, mám trochu času, a tak jsem obnovil svou činnost v České botanické společnosti. Už se zase chystám na terénní exkurze. A myslím, že se na mě těší i ostatní účastníci, budu na nich samozřejmě i hrát.
A jak jste se dostal k botanice?
Asi díky skautům a trampování. V devatenácti se ze mě stal ochranář. A pak jsem jednou vytáhl jednu buchtu na přírodovědnou vycházku, vytahoval jsem se přírodovědnými znalostmi, ale ona najednou našla v louce pár nádherných mně neznámých kytek… trochu mi nabourala ego. Ješitnost mě dotlačila k tomu, abych něco znal. Dnes už je to lepší a myslím si, že jsem docela machr na kytky na Českolipsku a hlavně v okolí Kravař.
Sešit se mi plní, ale ještě bych chtěl zmínit, že jste také zasáhl do sportovního hnutí.
Celý život jsem sportoval (basket, vodní slalom, atletika). Jako aktivní basketbalista jsem hrál krajský přebor. Slušně jsem přišel na kloub organizaci různých turnajů a soutěží a pak mne osud přihrál jako grafika do sportovně marketingové agentury se zaměřením na basket a volejbal…a já to najednou dostal přidáno do popisu práce. Protože agentura pracovala na nejvyšší celostátní úrovni, odpovídala tomu i úroveň akcí - podíleli jsme se v Česku (i s paní Šťovíčkovou) na organizaci evropských šampionátů, spousty mezinárodních turnajů, marketingovém vedení celostátních soutěží, akcí reprezentačních týmů… já např. mimo jiné spoluřídil tři roky i Mattoni NBL. Také jsem na pražském letišti vítal 2x basketbalové reprezentantky, když ze šampionátů přilétaly s medailemi, pořádali jsme vyhlášení Basketbalisty popř. Volejbalisty roku, vozili jsme po republice Stanley cup s Dominikem Haškem... K tomu jsem od roku 2001 do r. 2014 vytvářel pro basketbalovou federaci bulletin o Mattoni NBL.
Kdysi jsme se seznámili díky vašemu vydavatelství. Co považujete za největší úspěch na tomto poli?
Určitě objevení Zdeňka Šindlauera, autora textu a fantastických ilustrací knihy Už dlouho nejel žádnej vlak. On původně jen chtěl nějak zkopírovat hrst obrázků s trochou textu pro pár přátel, ale já se nadchnul a přesvědčil ho, že to musí dopsat a já mu to vydám jako řádnou knihu. On je železniční fanatik a talent od pánaboha. Maloval skvělé ilustrace, ale na každé muselo být nějaké drážní zařízení. Legrace byla, když kamarádi vydavatelé viděli ve studiu rozpracované „Vlaky“ a okamžitě chtěli, aby ilustroval jimi vydávané Dějiny světa, ale to už vám třeba poví sám - byl bych totiž rád, kdybyste Zdeňka ve Štafetě představil.
Jste Českolipák od narození?
Jsem a nejsem. Celý život žiju v Lípě, ale narozený jsem v Praze… jenže to bylo z důvodů zdravotních obtíží mé matky. Jsem Pražák asi jako Matuška byl Košičák. Ten se tam své matce taky narodil jen proto, že tam ve vrcholném stupni těhotenství vystupovala v divadle.