Zrovna přestupuji v Doha, nastupuji v Kuala Lumpur … náš rozhovor s fotografem Lukášem Pelechem se rodil několik týdnů. Seznámili jsme se v době, kdy jsem i-noviny táhnul sám a různě jsem na facebooku oslovoval kluky, co se snažili prosadit. Nabízel jsem jim lístky na koncerty za to, že udělají fotoreportáž. Lukáš Pelech to z nich dotáhl nejdál a jeho život je jeden splněný sen.
Asi už si nevzpomínáš, jak jsme se seznámili, co? Jak jsi s focením začínal?
Jako dítě jsem hodně cestoval s babičkou a dědou. Už v roce 1993 jsme byli v Egyptě, což v té době pro Čechy byla velká exotika. V následujících letech pak USA, Thajsko, Čína. Na cestách jsem samozřejmě fotil, bavilo mě to a celkem se ty fotky líbily. I když mi to asi říkali spíš proto, že jsem byl malej. Pak na střední škole jsem chtěl jít studovat fotografii, ale žádná vhodná škola poblíž nebyla a do Prahy se mi nechtělo. Tak jsem šel do Šenova, kde na sklářské byl i předmět, který vedl pan Fiala, a celou střední - místo učení se o sklu a lustrech - jsem se připravoval, abych byl přijat na vejšku na fotku. To se povedlo a dostal jsem se na FAMU.
Studium jsi normálně dokončil?
Ano, bylo to zajímavé, ale jsem rád, že je to za mnou.
A pamatuješ si, za které focení jsi dostal první honorář?
To bylo asi v Yellow pointu. Firemní eventy a různé sportovní akce. To bylo ještě na analog.
A teď jsi na volné noze nebo děláš pod nějakou agenturou?
Vždy jsem byl na volné noze. Nikdy pod žádnou agenturou, nemám rád, když mi někdo říká, co bych měl dělat.
Občas vídám na facebooku tvé fotky skoro z celého světa. Co teda nyní především fotíš?
Architekturu, produkty v architektuře a reklamní fotografie (i s lidmi). Konkrétní klienti jsou třeba Srílanské aerolinky, takže létáme na Srí Lanku fotit letadla a letiště. Dále pak Lasvit, který dělá speciální svítidla po celém světě, a já létám tyto realizace fotit. Každý výrobek je originál v originálním prostředí, takže to lze fotit jen na místě, kde je to finálně nainstalováno. Pro Lasvit fotím i produkty v ateliéru, děláme katalogy. V loňském roce jsme zrovna udělali nový katalog, který byl vyhlášen jako nejlepší v České republice a velice dobře se umístil i v Evropě. Mmcité, což je úžasná česká firma, která dělá městský mobiliář a vyváží ho do celého světa - teď jsem pro ně byl fotit v USA a příští týden odlétám do Dubaje. A mnoho dalších jako Robe lighting, TON, Janošík okna, Todus, UAX atd.
Jak je těžké se k takovým snovým zakázkám dostat? Je to o tom se někam vlamovat nebo už tě dnes zájemci oslovují sami?
Asi osm let jsem se vlamoval, stálo to hodně práce a bez viditelného výsledku. Získávání každého klienta bylo v podstatě na roky. Ted už je to naštěstí jinak. Český trh je malinký a všichni se tu znají, takže teď už o mně vědí ti, co potřebuji. Zrovna před dvěma týdny mě oslovila jedna opravdu velká česká firma, tak snad to dopadne. Byl jsem překvapený.
Máš hodně atraktivní fotky z Asie, z hotelů apod. Je to jen pozlátko na fotkách a ty ve skutečnosti bydlíš někde v hostelu, anebo si ten luxus jako fotograf i užiješ?
Jak kdy a jak kde. Fajn je to focení pro aerolinky, kdy létáme první třídou a bydlíme v těch nejlepších hotelech na Srí Lance.
Stíháš v takových destinacích i svůj program? Třeba focení pro radost?
Někdy stíhám, ale už to moc nevyužívám. Když už něco fotím, tak jen na mobil. Raději se soustředím na to, abych odvedl práci na 100 procent, nebo dodělávám různé pracovní resty. Na hotelech mám klid, nikdo mě neruší, všichni vědí, že jsem pryč. Rád ale chodím s místními na jídlo nebo na pivo. Jak s obchodníky, tak s opravdu místními.
A když už jedeš někam s rodinou, tak kam?
S rodinou na hory lyžovat do Alp nebo surfovat do Chorvatska. Občas letíme tady po Evropě. Ono s třemi malými dětmi je cestovaní dost komplikované.
Kdysi mě zaujalo tvé netradiční bydlení. Můžeš mi o něm něco napsat? Vím, že jsou to kontejnery s pěkným výhledem. Také to souvisí s tvou prací?
Náš dům ... to je na samostatný článek. Bydlíme ve Freedomcích, což jsou dřevostavby na principu kontejneru. Vyrobí se to celé v továrně a jeřáb to umístí na pozemek. A ten samý den už bydlíte. Okolo máme normální kontejnery kovové, v nich máme technická zázemí (sklady, kancelář apod.). Výhled máme také celkem hezký
Tak to rozveď, když je to na článek. Jak se taková stavba realizuje?
Dostali jsme se k tomu ze zoufalství. Chtěli jsme stavět barák, měli jsme zpracované dva projekty, ale ve chvíli, kdy jsme začali řešit, s kým a jak to postavit, jsme pochopili, že pokud to má být dle našich představ, tak se v příštích letech musíme stát odborníky na stavebnictví. To jsme ale nechtěli, já se chtěl naplno věnovat své práci a ne být každý den na stavbě. Tak nám kamarádka - architektka ukázala Freedomky, možná napůl ze srandy. Nás to hned chytlo. Nepotkáte žádného řemeslníka a zaplatíte přesně do koruny to, co se na začátku dohodne. K tomu je to designově perfektně vyřešené. Kombinaci s kovovými kontejnery jsme si už vymysleli sami. Strašně se nám líbily stavby z kontejnerů třeba v Kalifornii, ale u nás na to není podnebí, ale jako technické řešení je to ideální.
Nejprve jsme měli dva Freedomky, kontejner jako sklad a přístřešek na auta, pak jsme dodělali kancelář, letní jídelnu a hodně zvětšili terasu. V další fázi jsme přidali další Freedomek. Ta první fáze byla prostorově minimalistická. Je to ale určitý životní styl. Máme minimum věcí, nepořizujeme kraviny. Tím jsme se hodně inspirovali při cestování - děláme tzv. Houseexchange. Měníme si baráky s lidmi po celém světě (hlavně v USA a Evropě) a bydlíme u nich. Člověk pozná, jak se dá taky žít a že to naše postkomunistické konzumní hromadění věcí není úplně v pořádku. To jsme si uvědomili hlavně při výměnách do Belgie, Holandska a Německa.
Nejvíc mě baví ten náš nově připojený Freedomek, protože ten je hodně vymazlený, má bezrámová okna od Janošíka atd.
A neuvažoval jsi postavit si domek na Českolipsku? Máš na Lípu ještě nějaké vazby?
Doufám, že neurazím Lipáky, ale neuvažoval. Lípa je nestrategicky umístěná, všude je to daleko a pomalu. Značná část mých klientů je z Moravy. Jet z Lípy do Zlína na osmou ráno je šílenost. Na letiště to také není ideální a zvykl jsem si na služby většího města. Jsem velmi často v opravdu velkých městech. Praha je pro mě ideální městečko, všude je člověk hned, za dvacet pět minut je na druhé straně autem i metrem. Na to, jak je malá, tak má super služby, různé akce, sežene se tam vše a má skvělý zvuk, protože to je jedno z nejhezčích měst světa. V Lípě mám rodinu a občas tam jezdím něco fotit.
Ještě třeba fotíš pro Lípu Musicu nebo jiný festival?
Lípu Musicu letos poprvé nefotím, už to bohužel nebylo v mých silách. Spíš občas jezdím do skláren.
Klasická reportážní fotografie tě nelákala?
Klasickou reportáž pro noviny jsem nikdy nefotil. Ale dokumenty fotím hodně, ale trochu jiné. Hlavně různé z výroby firem, například, jak se vyrábí židle, nebo různých procesů – například servis letadla.
Jsi teď hodně zcestovalý. Co je tvou favorizovanou destinací? A naopak, kam bys už třeba vůbec nemusel?
Nevím, jestli bych někam nemusel. Občas je dobrý si připomenout, jak sakra dobře se u nás máme.Na takové poučné cesty je dobrá Indie nebo Čína. Zrovna si, naposledy před uveřejněnním, čtu tento článek a sedím v úplně neznámém městě uprostřed Indie v odletové hale vnitrostátních letů - to je přesně situace, kdy počítám minuty, abych byl už pryč.
Opravdu rád se vracím na západní pobřeží severní Ameriky, konkrétně mám rád oblast mezi Vancouverem, Seatlem, San Franciscem a Calgary. A pak různá konkrétní místa po Evropě. Ve Švýcarsku, Chorvatsku, Španělsku a Italii.
Jsi druhý ve Štafetě, který má z mého pohledu snové zaměstnání (prvním byl sokolník Tomáš Kunca). Podařilo se ti v životě vyhnout kompromisům, nebo jsi také musel nějaké udělat?
Tak pokud jde o celkový pohled, tak asi nijak zásadně nemusel. Z rodiny jsem měl vždy maximální podporu, jak dřív, tak hlavně teď od manželky. Tři děti v kombinaci s mým vytížením, hlavně cestováním, kdy často nejsem měsíc doma, to je hodně nekompromisní. To, co dělám, jsem chtěl v podstatě dělat už od základky a cca od čtrnácti jsem na tom pracoval. Na druhou stranu mám mnoho kamarádů, kteří mají úspěšný business a u těch “nedělat kompromisy” znamená dost něco jiného než u mě. Nenesu odpovědnost za stovky lidí, neoperuji s velkými penězi apod. Jen si hraju a dělám si víceméně, co chci, to se kompromisy nedělají poměrně lehce.
Zajímá mě manželka. Jde to bez výčitek?
Bez výčitek to překvapivě jde, je úžasná. Ono se třemi miminy se toho moc dělat nedá. Je to pro ni strašně těžké. Naštěstí teď už povyrostli a začíná to být lepší. Můj plán teď je, abych doma byl víc a abychom někam víc jezdili společně.
Použité fotografie jsou z archívu Lukáše Pelecha.
Štafetu Lukášovi předal Ondřej Víteček - rozhovor s ním byl zde.