Otevřel jsem si v rámci Štafety jednu linii, v níž chci představovat zejména své studenty, u kterých je velká pravděpodobnost, že jim bude Česká Lípa malá. Tip na Lucii mi dala Stela Hoskovcová, o níž byla Štafeta zde.
Tak to vezmeme od začátku. Malovala jsi už ve školce?
Maluju a kreslím tak dlouho, že si začátky sama ani nepamatuju. Doma mám spoustu krabic a desek s výkresy ze školky, ale tvoření je běžné ve všech školkách, takže to není nic nezvyklého. Ale protože jsem prý dost zapáleně čmárala i doma, rodiče mě v pěti letech přihlásili do výtvarného kroužku v ZUŠ k panu učiteli Černému, kam chodím každou středu dodnes. Většina mých raných obrázků obsahovala barevné kočičky.
Když koukám na tvou současnou tvorbu, tak mě napadá, jestli nebyly kočičky také nějaké "divné". Byly to normální kočičky?
Byly to barevné, roztomilé kočičky. A ano, od mé současné tvorby se to dost liší. Ale kočku stále nakreslit zvládnu.
Tak jak bys popsala svou současnou tvorbu?
Na to je těžké odpovědět, protože moje tvorba není jednotná. Kromě klasických kreseb a maleb vyrábím i trička, samolepky, plakáty, maluju na tělo... Také je velký rozdíl mezi věcmi dělanými na zakázku, těmi, které zveřejňuji, a těmi, které si matlám "jen tak pro sebe".
Dobře. Taky píšu hromadu článků, ale některé jsou jen na kšeft, jiné dělám s radostí na kšeft a jiné jen s opravdovou radostí a do šuplíku. Tak to vezmeme odzadu. Co děláš jen pro sebe?
Poslední půlrok to byly hlavně studijní práce (portréty, figury, zátiší, automatická kresba...) jako příprava na přijímací zkoušky na VŠ. Umění taky beru jako jistou formu terapie. Někdo se například potřebuje "vypsat" do deníku, já se ze špatné nálady "vykreslím", funguje to poměrně dobře.
Jakou techniku používáš, když se potřebuješ jen "vykreslit"? A jaké jsou motivy?
Našla jsem se v lavírování (rozmývání tuše nebo jiné barvy vodou), perokresbě a akvarelových pastelkách. Lze tak dobře kombinovat kresbu a malbu. Ráda mám tedy "mokré" techniky s prvkem kreslené linky. Moje zatím nejoblíbenější dílo vzniklo s použitím řady technik jako koláž (přidávání novinových výstřižků, fotografií...), dekoláž (odlepování, rozmazávání, trhání, opalování...) a asambláž (přidávání trojrozměrných objektů do obrazu, slepování, svazování...).
A co se motivů týče, opět vás nepotěším konkrétní odpovědí. Obecně tíhnu k temné tématice, ironii a sarkasmu, dekadenci, existencialismu... Zkrátka témata, která se mnohým lidem zrovna dvakrát nezamlouvají. Také mám poněkud zvláštní smysl pro humor, který ne každý chápe...
A u Jirky Černého to probíhá jako v hudebním oddělení? Musíš kromě technik chodit i na něco jako je hudební nauka?
Výtvarné oddělení (bohužel) čistě teoretickou výuku nemá, základy se učíme v běžných hodinách "za pochodu", ale myslím, že ten, kdo se pohybuje delší dobu v uměleckém prostředí, většinou získá povědomí o technikách a určitých směrech tak nějak samovolně. A když danou technikou člověk tvoří nebo se mu líbí, zjistí si rád víc. To samé platí u uměleckých směrů.
A pokud jde o dějiny umění, ty se neprobírají téměř vůbec. Já se je musela učit na přijímačky na VŠ sama, což nedopadlo zrovna nejlépe...
A jak přijímačky dopadly?
Hlásila jsem se na dvě školy - Akademii výtvarných umění v Praze a Fakultu designu a umění Ladislava Sutnara v Plzni. Těmi svými nenaučenými dějinami jsem se ale ani neměla příležitost ztrapnit, jelikož na AVU jsem do druhého kola, kde se testy dělají, nepostoupila, a v Plzni zkouška z historie není, což mi zachránilo krk a přijali mě.
Kolik se na takovou školu hlásí lidí a kolik nakonec berou?
No, nevím jak letos, ale minulý rok se na AVU celkově hlásilo 252 lidí a brali 43, přičemž na jeden ateliér připadají 2 až 3 lidé. Na FDU už to takový masakr není, minulý rok se přímo na moji specializaci hlásilo 36 a dostalo se 15, přičemž letos nás měli brát 9.
Měla jsi plán B?
Měla. Dokonce jsem jich měla víc. V první řadě jsem uvažovala o bohemistice, lingvistice, dále studiu biologie nebo životního prostředí. Přemýšlela jsem i o roční pauze vyplněné cestováním či prací v zahraničí, což by pro mě byla asi nejpřijatelnější varianta. I když do českého jazyka bych se také ráda ponořila. Bylo by to těžké rozhodování, ale naštěstí už se tím nemusím zabývat.
Máte v rámci výtvarky v ZUŠce také nějaké soutěže, přehlídky? Prostě nějaké srovnání.
Každý ateliér má jednou za rok výstavu v prostorách ZUŠ, sem tam nás někdo nechá vystavovat mimo. O žádných soutěžích a přehlídkách povědomí nemám, nikdy jsem se na takové akce nehlásila.
Takže nemáš úplně srovnání s konkurencí. A už jsi někde vystavovala samostatně?
Moje zatím jediná potenciální konkurence se objevila na přijímacích zkouškách, které jsem odolala, a nevím, jak jinak bych se měla s někým srovnávat. Navíc v uměleckých oborech je náhled na jednotlivce hlavně subjektivní, takže i samotné přijímačky jsou v tomto ohledu dost "zrádné". Samozřejmě se dá hodnotit technika, provedení zadaného úkolu nebo originalita nápadu, ale zda se nám líbí například styl daného umělce, to už je na osobní preferenci každého z nás. Já sama ještě nikde nevystavovala, a ačkoliv se mě na to dost lidí ptá a možná by výstavu i uvítali, nijak se do toho nehrnu. Hlavně jsem ještě nenašla místo, kde bych výstavu ráda uspořádala. Sterilní galerie nebo čisťoučká kavárna není úplně můj styl. Potřebovala bych třeba opuštěný dům nebo nějaký tematický podnik... Něco, kde bych se mohla pořádně vyřádit a mělo to atmosféru, která by mojí tvorbě sedla.
A co jsi přesně musela na zkoušce předvést?
Dostali jsme pět úkolů rozprostřených do tří dnů, každý na čtyři hodiny, s přímo určenou technikou, barevností a formátem. Jelikož jsem se hlásila do ateliéru mediální a didaktické ilustrace, všechna zadání tomu odpovídala. První jsme měli udělat ilustraci nějakého děje, činnosti či aktivity a následovala ilustrace básně. První dva úkoly nebyly zas tak složité, ta správná legrace přišla až druhý den. Třetím úkolem byla knižní ilustrace věty „Císař na své pravidelné tiskové konferenci přiznal, že je bohem." A čtvrtým, „odpočinkovým", návrh velikonočního ubrousku. Když nám poslední den zadali zpracovat novinové ilustrace čtyř slov - prudký, ponížený, plačtivý a prostý - měla jsem sto chutí utéct a jít rovnou na tu bohemistiku. Nakonec to ale přeci jen dobře dopadlo.
Takže až příště nebude mít Atila čas, mám si tě vzít jako ilustrátora své knížky? Poradila by sis s chemickými pokusy?
Klidně! Když jsem si poradila s velikonočním ubrouskem, tak tohle by takový problém už nebyl.
Když už teď víš, co budeš studovat, tušíš i jak by ses po škole chtěla živit, nebo tak daleko ještě nekoukáš?
Ne že bych nad tím nepřemýšlela, ale myslím si, že není nutné plánovat si budoucnost do detailů, alespoň já na to nikdy nebyla. Určitě bych ráda pracovala v uměleckém oboru, ale co přesně, kde, co jiného k tomu bych dělala, to si naplánovat nedokážu. Ráda se nechám překvapit příležitostmi, které se mi nabídnou.
Asi nežiješ jen uměním, ne? Podle možností studia, které si zvažovala, máš i jiné zájmy. Co třeba?
Zájmů mám opravdu hodně, takže vyzdvihnu jen ty nejsrdcovější. Už deset let tančím v taneční škole Enliven Centre Česká Lípa a poslední roky i pomáhám s vedením dětské skupiny. Tančíme především latinskoamerické tance, ale máme i baletní průpravu, choreografie moderny, základy streetu atd. Naneštěstí jsem ale tancování poslední půlrok dost zanedbávala kvůli všemu tomu shonu kolem přijímaček a maturitního plesu... Mojí další velkou vášní je čeština, pro kterou jsem se nesmírně nadchla v deváté třídě, když jsem se poprvé dostala do ústředního kola Olympiády v českém jazyce. Od té doby se OČJ účastním pravidelně a jsem moc ráda, že jsem se mohla začlenit do tak skvělého kolektivu lidí. Také jsem dobrovolníkem celosvětové organizace Sea Shepherd, která se zabývá (nejen) ochranou mořského života a životního prostředí. Konečně už jen zmíním pár dalších aktivit: zbožňuju hudbu (proto je pro mě pravidelná návštěva koncertů a festivalů téměř nutností), ráda čtu (mezi mé oblíbence patří třeba Dan Brown nebo E. A. Poe), cestuju (ale ráda bych víc) a ve volných chvílích spím, jím, sem tam točím poiky a piju hodně čaje.
Nevím, co znamená točit poiky...
Pokud jste už někdy viděl ohňovou nebo světelnou show, poikaři tam s velkou pravděpodobností hráli hlavní roli. Je to žonglérská disciplína původem z Nového Zélandu. Poiky jsou takové ty svítící či hořící míčky na provázcích, kterými se točí a které tak vytváří různé obrazce a "mandaly".
Budeš se nějak i během studia zapojovat do kulturního života v Lípě, nebo tady svou budoucnost nevidíš?
Doufám, že to zvládnu! Jirka Gottlieber už se radoval, že budu tvořit Podzimní listy (Divadelní noviny) při Divadelním podzimu! Ale co se týče vzdálenější budoucnosti, tu opravdu předpovědět nedokážu...
A jste jako rodina původem z Lípy?
Jak se to vezme... Žijeme v Lípě, ale ani jeden z rodičů odtud původem není. Ale do detailů bych nezacházela, s tak velkou rodinou by to bylo opravdu na dlouho.
Poslední dobou mě to téma zajímá. Ať s ohledem na rodokmeny a změny obyvatelstva v minulých dobách, tak i kvůli budoucnosti. Jak bys Lípu charakterizovala někomu třeba z Plzně?
"Je to takový městečko v severních Čechách, je to trochu díra, ale není to zas tak úplně špatný. A kdyby ho komunisti nepřestavěli k obrazu svému, mohlo by být i dost pěkný. Ale centrum i tak docela ujde. Máme skvělou čajovnu, na začátku léta hudební festival, na podzim divadelní festival a v okolí lesy, takže si nemám na co stěžovat."
