Současný místostarosta Martin Brož (Štafeta zde) možná ani netušil, jak zajímavou osobnost mi do dalšího dílu seriálu Štafeta nabídl. Historie její rodiny by vydala na samostatnou knihu a já jsem moc rád, že mi nakonec dovolila vydat intimnější verzi rozhovoru.
Podle vašeho životopisu odhaduji, že vaším rodným městem je Jičín. Cítíte se už Českolipandou nebo vám naše město až tak nepřirostlo?
Ano, mým rodným městem je město Jičín. Má pro mě obrovský význam a v mém životě je hluboko zaryté pod kůží, přestože vzpomínky spojené s ním jsou kontroverzní. Stejně silný vztah mám i k malé vesničce Brodek, který patří k obci Dětenice. Odtud pochází větev mého otce. Donedávna jsem vlastně žila na třech místech: v České Lípě, Jičíně a Brodku. V České Lípě jsem od roku 1984. Pracoval tady můj muž a tehdy zde dostal i náš první byt. Nechtělo se mu za mnou dojíždět do Teplic, kde jsem pracovala v divadle a měla jsem jen byt polosuterénní, na rozdíl od Lípy, kde byl byt ve dvanáctém patře. Žít v České Lípě natrvalo jsem začala až po narození našeho syna Jakuba. Po přestěhování do České Lípy jsem zažila kulturní šok a strašně dlouho jsem si zvykala. Z mého úhlu pohledu tu tehdy byla generace lidí odevšad s rozdílnou mentalitou, kterou s sebou přinesli ze svých původních rodišť. Moc jsem jejich povahám nerozuměla. Pak hrůzy jako špatně udržované centrum, bourání historických budov a zvláštní nová výstavba. Já, zvyklá na náměstí, které je kolem dokola lemované podloubím, na Jičínskou bránu, na každý pohled, ze kterého čouhá historie. Bylo těžké tady zůstat a přivyknout, ale Česká Lípa s Teplicemi mi moc pomohly. Mohla jsem dělat vysněnou práci v divadle, mohla jsem znovu začít studovat a vyhnout se persekucím socialistické společnosti, před kterými jsem se vlastně tak nějak neúmyslně v severních Čechách schovala.
Se synem Jakubem
Zajímají mě ty kontroverzní vzpomínky na Jičín. Souvisí s komunisty?
Doba pro naši rodinu byla složitá. To se ale musím vrátit až do dětství, aby byly jasné souvislosti. Nevím, který den to přesně bylo. Vzbudil mě šílený hřmot. Zvuk, který jsem do té doby nikdy neslyšela. Mamka mě vzala do náručí a bolestivě tiskla k sobě. Byla hluboká noc a onen rámus doprovázely obludné světelné obrazy, které se míhaly na stěnách. Celá rodina stála potmě u okna, a mlčky hleděla přes záclony ven. Proti našim oknům do ložnice mířila světla a laufy tanků. Tanky sjížděly ulicí k našemu domu. Odbočovaly přímo před okny. Pásy se točily každý na jinou stranu, tak se každý tank otáčel zcela na místě v těsné blízkosti domu. Všechny hlavně děl se pohybovaly za zdí a oknem pár centimetrů od nás. Bála jsem se, že se každý ten kolos včas nezastaví a vjede nám do domu. Z pohledu dítěte to trvalo hodiny a tanků byly snad stovky. Za celou dobu nikdo nepromluvil. Taťka mi držel ruce na uších. Prababička si utírala oči a nos, dědovi padal popel z cigarety, aniž by potáhl, teta se strejdou si strnule drželi deku, do které se balili. Když to skončilo, bylo naprosté ticho a tma, nikdo se stále ani nepohnul. Byly mi tři. Zvláštní atmosféra, která u nás zavládla, jsem věkem dítěte vnímala jako strach. O pár týdnů později, když se rodina na oko uklidnila, jsem v polospánku slyšela rány, jako když někdo hraje kulečník. Probudila jsem se v jiné posteli, nad mou postýlkou na zdi bylo několik dolíčků a dírky v oknech. Od samopalu. Jedná se o tragickou událost ze sedmého září 1968, kdy u nás pobývala polská okupační vojska řízená z Moskvy a podílející se na intervenci v srpnu 1968. Náš dům byl v trajektorii střelby. Byly to kulky zbloudilé, které přeletěly rybník a končily nad mou postýlkou. O nějaký čas později, v zimě plné sněhu, mi děti z okolí začali říkat, že jim je líto, že mi umřela maminka. Vůbec jsem nechápala, mamka pracovala v nemocnici a někdy jezdila za taťkou a babičkou do Brodku, bylo normální, že jsem ji pár dní neviděla. Dům byl plný lidí a na stýskání a nudu nebyl čas. Rodinou mi bylo vysvětleno, že mamku přejel obrněný transportér. Poněvadž padla do hlubokého sněhu, zázrakem přežila se šesti zlomenými obratli. Více než rok jsem ji neviděla. Léčba těchto zranění byla v plenkách. Pak se vrátila, sice špatně se pohybující a s nadváhou, ale odhodlaná se se „spřátelenými vojsky“ soudit. O několik málo let později nám můj rodný dům začali bourat, třebaže byl v našem vlastnictví. V domě bydlela naše rodina, rodina mé tety se třemi dětmi a prababička s dědou. Z města přišli s nabídkou odkupu, prostě se jim líbilo místo a velikost pozemku. Dům a pozemky měly pět majitelů. Dědu a čtyři jeho dcery: moji mamku a její tři sestry. Nikdo z nich s prodejem domu nesouhlasil, tak přišla hrubá síla. Z ničeho nic nám odstřihli elektřinu, sestřenice Jana byla tehdy ještě v peřince. Přijely buldozery a začaly náš dům od garáže postupně bourat, kácet stromy. Byl to takový nátlak, že postupně a ze strachu, kam až to dojde, začali všichni dodatečně podepisovat, krom mé matky, která to prý nikdy nepodepsala, a její podpis byl zfalšován. V našem domě jsme bydleli, dokud to šlo. Pamatuji, jak jsem přicházela ze školy, a dům byl kratší o koupelnu, ze střechy koukaly obnažené trámy a na půdě se objevil pohled na babičky řezbovanou kredenc s růžovými záclonkami. Ze školy jsem se chodila k domu dívat a hodiny u něj brečela. O dům a zahradu jsme nenávratně přišli, ale žili jsme. Soudy s ruským vojskem trvaly přes dvacet let, kdy bylo vše ukončeno až za pomoci Michala Kocába. Představte si tedy jak já, s touto rodinnou historií, navíc z katolické rodiny, mohla v klidu studovat. Od počátku jsem byla na škole, kde mi do očí bylo řečeno, že tam dlouho nepobudu. Navíc vzdor adolescenta udělal taky své. Tak jako moje matka toužila po dalším vzdělání a nebylo jí to umožněno, tak já dostala taky stopku a ze střední školy byla „odejitá“.
Na zahradě
Ale v České Lípě jste se nakonec začala realizovat i pracovně, ne?
V sedmnácti jsem začala hledat práci, napsala do tří divadel, udělala konkurzy, dostala tři nabídky. Jak jsem říkala, už jsem se znala se svým budoucím manželem, který byl sice Pražák, ale pracoval v České Lípě. Teplice byly nejblíže České Lípě, nebylo co řešit. Po nástupu do divadla jsem si žila svůj sen. Bylo to naprosto úžasný! Veliké divadlo, velké osobnosti, splněná očekávání… Tehdy byl šéf baletu charismatický skvělý choreograf Václav Štádler, jemu jsem za mnohé vděčná.
Po pár letech jsem se vdala a narodil se nám syn. Jenže s velkou radostí přišlo i hodně mých zdravotních komplikací. Po čtyřech měsících po porodu jsem teprve přišla domů. Jako troska s výhledem na pár let života a invalidní důchod. O návratu do divadla už nebylo možné ani přemýšlet. Když se začal můj zdravotní stav stabilizovat a lepšit, šla jsem rovnou za ředitelkou Lidové školy umění paní Danuší Šukovou, byla jsem přijata téměř okamžitě, ale s podmínkou studia. Po čase mi napsala k přihlášce na střední školu skvělá doporučení a světe div se, byla jsem přijatá. Maturovala jsem krátce po revoluci. Pomohla změna příjmení a změna kraje, kde bylo trochu volněji, takže se o mě nikdo až tak nezajímal. Po revoluci jsem studovala, co to šlo, asi taky proto, že to tehdy tak nešlo.
Já říkám, že jedu domů i když jedu do svého rodného města, i když jedu do Lípy. A občas to říkám i o dalších místech. Stačí mi v nich chvíli pobývat. Kde všude se po tom všem, co jste zažila, cítíte doma vy?
Doma jsem určitě jak v Jičíně, tak v České Lípě. Brodku jsem se v říjnu vzdala, ale stále mi to trhá srdce a vhání slzy do očí, prostě patřím i tam. Náš rod tam žil po staletí a v té půdě kolem je krev a pot mých předků. Můj otec nemohl žít nikde jinde na světě, třebaže se o to pokoušel o pár kilometrů dál v Jičíně s mojí matkou, nešlo to. Zrovna tak jako můj pradědeček, který přišel z První války domů pěšky, třebaže když válka skončila, byl v Řecku. Ta zem je nepustila, až do posledních chvil. Tak jsem od dětství měla dva domovy, mezi nimiž jsem se pohybovala dle mé libosti. S dospělostí přibyl i domov třetí.
Předpokládám, že umělecké základy jste dostala v jičínské Lidové škole umění. Pamatuje si na první hodinu? Toužila jste po návštěvách lidušky nebo vás museli rodiče trochu, případně více lámat? Vzpomínám si na své syny, ty jsme lámali hodně.
Vlastně mě nikdo nelámal, nějak si mě umění našlo samo. V naší rodině z matčiny strany byly asi od jaktěživa umělecké sklony. Mamky bratranec byl herec Josef Vinklář, teta Zdeňka Menšíková je již nemalující malířka, dokonce několik jejích obrazů vzniklo v České Lípě a byly zde i vystavovány, má sestřenice Ilona Kučerová je violoncellistka v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě. V první třídě jsme dělali celá třída talentové zkoušky na hudební obor LŠU, pár nás přijali do přípravky, ale o nástroji nebylo rozhodnuto. Přípravku jsem navštěvovala hrozně ráda, ani mi nevadilo, že zatím na nic nehrajeme, ale poznáváme a zkoumáme nástroje zevnitř. Odstrojené pianino se mi tedy líbilo moc, na zlatém pozadí těch strun a paliček, ale asi mi bylo jedno, na co budu hrát. Byla jsem docela hyperaktivní dítě. Náš dům v Jičíně byl nedaleko centra a přitom tak veliký. Moje teta dokonce jezdila na motorce osmičku mezi komíny, to víte, dcera motocyklového závodníka se nezapře. Já byla ale nejšťastnější v zahradě. Ta byla obrovská s velkým množstvím vzrostlých ovocných stromů. Pod zahradou byla jen malá pěšinka a rybník Kníže. Na té zahradě jsem byla celoročně. Od jara do podzimu jsem si se sestřenicemi, bratranci i dětmi z okolí hrála na zahradě, přes zákaz jsem lezla po stromech a visela na bidle, v létě se utíkala koupat do rybníka, v zimě lyžovala, poněvadž zahrada byla z kopce, nebo na rybníce bruslila. Za špatného počasí bylo žehlicí prkno kladinou a nové lino v kuchyni zamrzlým rybníkem, jen se po něm dost blbě bruslilo… v bruslích, to byl výprask. Prostě divoženka. V první třídě jsme o polední přestávce šli se spolužačkami z ulice z oběda na „odpoledku“ a šláply jsme do rozteklého asfaltu. Upatlané jsme se vrátily k našemu domu, který byl nejblíž, že se očistíme, ale prababička, která byla v jiné části domu, zvonění neslyšela. Proto jsme přelezly vysoká zamčená vrata na zahradu, tam se očistily a místo toho, abychom prošly domem, vracely jsme se opět cestou příchodu přes vrata. Já lezla poslední, a jak jsem byla nahoře na plotu, tak jsem seskočila. Jenže jsem se napíchla na drátěné zakončení plotu a dost vážně jsem si ruku od zápěstí přes dlaň roztrhla. Pulzující pramínek mě vyděsil, tak jsem ječela tak, že jsem vzbudila sousedku po noční směně, paní Němcovou. V tu chvíli už prababička klečela na silnici, vyděšená lomila rukama a prosila o pomoc. Dodnes mám v uších její zoufalé volání: „Lidí dobří, pomozte!“ Sousedka mi chytla tepnu, stopla černou šestsettrojku a rozkázala směr nemocnice, já jen sledovala své kapky krve vpíjející se do vzácného čalounění. Část dlaně byla natolik zdevastovaná, že ani po rehabilitacích se palec moc nehýbal. Ani nevím, koho napadlo, že dobrá rehabilitace bude právě klavír. Nedovedete si představit to štěstí dostat se k paní profesorce Zdeňce Smítkové, která vystudovala francouzské školy - obor balet a klavír. Paní profesorka tedy vyučovala i taneční obor. Se svým manželem zcestovala spoustu exotických zemí, o kterých dokázala poutavě vyprávět, a tak nás motivovat do různých charakterů. Začala jsem u ní klavírem. A jistě si dovedete představit její zděšení, když uviděla můj handicap. Tanečnice chodily do sálu ihned po mém klavíru a já snila být jako ony. To se mi povedlo a byla to do té doby ta nejvíc úžasná věc spojení mé duše a pohybu. Klavír byl ze začátku boj. Můj boj. Chtěla jsem mít vlastní pianino. Měla jsem pianino z půjčovny Petrofu a mamka řekla: „Jestli nechceš hrát, tak ho vrátíme.“ No, a pianino jsem odkupovala za zbytkovou cenu už tady v České Lípě.
"Zahrada, kabelka a já"
Takže otázka, jestli zvítězil klavír nebo tanec je už zbytečná?
Klavír byl fajn, ale jen cvičit nestačí. Od prvního okamžiku mého setkání s tancem se celý můj svět změnil. Nikdy jsem neměla pocit takové svobody ve vyjadřování jako v tanci. Všechno dobré i špatné, co mě a naši rodinu potkalo, jsem mohla vtělesnit do tance. Kde chyběla slova, vyjádřením byl tanec. Kde byla slova zakázaná, byla možnost vyříkat si to tancem. Kde byla bolest na duši, zas mě zachránil tanec. Fungovala jakási transformace ze všech negativních pocitů do pocitu štěstí a euforie. Ten svět tanečního pohybu je vlastně slast, euforie, zahlcení endorfiny. Prostě vášeň.
Zkušenosti sbíráte i v zahraničí. Jde o klasické studium?
V zahraničí jsem nestudovala, jen jsem si každý rok, většinou o dovolené, dopřála delší seminář nějakého zahraničního lektora. Zprvu to byly dovolené s tancem, stepem, dnes už upřednostňuji herce, loutkáře, dramatiky, básníky, improvizátory. Letos jsem si dopřála hned dvakrát. S herečkou a improvizátorkou Simonou Babčákovou, která vedla seminář divadelní improvizace spolu se zpěvačkou a tanečnicí Antonií Nyass. Obě byly tak skvělé! Kurz byl jen pro divadelníky, herce a studenty DAMU. Měla jsem štěstí, že mě do tohoto uzavřeného kurzu přijala, a vlastně všichni, jako bychom se znali léta. Prostředí osmistěnného sálu v jičínské Lodgii – oktogonu, má magickou atmosféru a vznikala zde moc krásná improvizovaná představení. Na konci léta jsem si ještě užila v rámci dílny „Dramatická výchova ve škole“ seminář s Tomem Willemsem, který je kreativní producent, univerzitní pedagog a kouč na University of Arts v Amsterdamu. Práce Toma Willemse byla jiná, vnášela jiné struktury i výstupy improvizační práce.
Zkusila jste si i studium na DAMU. Co si mám představit pod pojmem kreativní pedagogika?
Na DAMU na katedře autorské tvorby a pedagogiky jsem končila v roce 2013 autorským představením „Hukurutu huntynéš“. Katedra je to mladá. Založil ji v roce 1992 profesor Ivan Vyskočil. Klade důraz na psychosomatiku autorství a hráčství, tedy na propojování těla a duše. Velmi důležitá je motivace a povědomí o cestě, kterou jste již urazili a kam chcete směřovat. Hlavními předměty jsou Dialogické jednání, Autorské čtení, Řečové jednání, Autorské směřování, Hlasová výchova, Výchova k pohybu, Feldenkraisova metoda. Vyučuje zde plejáda excelentních osobností. Já měla veliké štěstí potkat se na hodně blízko s prof. Ivanem Vyskočilem, Vítězslavou Ádou Fryntovou, doc. Libuší Válkovou, prof. Přemyslem Ruthem, Ph.D Petrou Oswaldovou, doc. Michalem Čunderlem a mnohými dalšími, kteří se podíleli na mém vzdělávání a jeho nasměrování. Přímo Kreativní pedagogika je čtyřsemestrální studijní program, který jekoncipován jako doplňující a rozvíjející studium, které se dá studovat při zaměstnání. Absolvováním získává student znalosti a dovednosti v oblasti pedagogických věd, které jsou součástí odborné kvalifikace pro učitele uměleckých odborných předmětů v ZUŠ, SOŠ a konzervatoří.
Tetřev
Zkusila jste si během své praxe učit i na "normální" škole?
Na klasické základní škole jsem nikdy neučila, ale několik let jsem pracovala na Speciálních školách Radost v České Lípě, která před mnoha lety zanikla. Školu, když jsem nastoupila, vedl Mgr. Václav Špetlík, což byl fajn ředitel, a myslím si, že i nadále je, jen na jiné škole. K práci na ZŠ aprobaci sice mám, ale nikdy jsem ji nedělala. Svého času mě i hodně lákala, ale na prvním stupni nelze prakticky pracovat na částečný úvazek, a práce v ZUŠ pro mě byla vždycky prioritní.
Našel jsem si, že jste se mihla i ve dvou filmech. Aničku s lískovými oříšky znám, ale neznám ten druhý. Povíte mi o něm něco?
Anička je moje srdeční záležitost, režii dělal kolega z teplického divadla MgA. Aleš Horal. Z KDT odešel krátce po mně, tehdy taky ještě bez střední školy, a taky začal vytrvale studovat. Podařilo se mu dokončit filmovou režii u pana Vorlíčka a chtěl, aby v jeho prvním filmu byli všichni, kdo mu v životě nějak pomohli, kdo mu věřil, že to dokáže, ač denní studium bez zázemí rodičů nebylo nijak jednoduché. Natáčení jeho druhého dvoudílného filmu Marie Růžička jsem odmítla, natáčelo se v době, když jsem byla mimo ČR. Třetím filmem měl být Kat Mydlář. Chtěl, abych hrála Dorotku. S panem Štorkánem dokončili scénář, když náhle v 38 letech zemřel. Ve francouzském televizním filmu Merlin jsem byla trochu omylem, ale příjemným omylem. Mí žáci z LDO byli v komparzu a já tam s nimi měla být jako dozor, tak jsem hrála taky. Natáčelo se na Panské skále. V Čechách to nikdy nešlo, byla to fantasy, ale potkat se s Gérardem Jugnotem, Marilou Berry, Michelem Vuillermozem bylo fajn.
Anička
Jste stále aktivní členkou Divadelního klubu Jirásek? V posledních představeních jsem vás neviděl.
Nikdy jsem členkou Divadelního klubu Jirásek vlastně ani nebyla. Jen jsem u nich hostovala. Vystupovala jsem s nimi ráda, je to dobrá parta lidí, nicméně musím přiznat, že kloubit kolektivní výuku v ZUŠ a divadlo je problém, každý všední den učím do večerních hodin. Představení mimo Českou Lípu vyžadují čas. Dohrála jsem prostě ta představení, která jsem nastudovala. Pak Jirásek začal dělat komornější věci a nebylo mě třeba. Navíc jsem studovala dvě VŠ v kombinované formě, to jsou hlavně pátky, soboty a neděle. Dnes už raději stojím na té druhé straně a lidi vedu. Taky se tak nějak stalo, že jsem byla jedním ze zakládajících členů improvizační skupiny Progresky, ač o generaci někde jinde. Ale ten čas! Dopoledne se mnou moc lidí zkoušet nebude, i když už mám víkendy volnější a víkendové akce bych zvládala. Zbývá mi založit něco nového s lidmi, kteří mohou tvořit v dopoledních hodinách.
Progreska
Společně s knihovnou považuji českolipskou ZUŠku za nejlepší městské instituce. Jak jste spokojení vy, kteří to vidíte zevnitř? Je po pár turbulencích dobrá atmosféra?
Atmosféra je stále tvůrčí. Podívejte se na program, ten se nám někdy ani nevejde do výtahu, co je akcí. ZUŠka je velké soukolí a bez solidního vedení by dlouho nefungovalo. Já za svým ředitelem stojím. Znám ho jako přímého a empatického člověka, na kterého se můžu kdykoli obrátit. Naše role přeci vedou ke společným cílům.
V literárně – dramatickém oboru hrajete divadlo nebo i tvoříte texty? Vychovává ZUŠka vůbec budoucí spisovatele nebo textaře?
Tak trochu obojí. Předměty v literárně-dramatickém oboru jsou celkem pestré. Dramatická průprava, herectví a dramatika, sólový projev a přednes, scénografie, tvůrčí psaní a divadelní tvorba. Penzum předmětů je široké a jejich skladba se v průběhu studia obměňuje. Měli jsme rok, který byl ponejvíce zaměřen na tvorbu poezie a byl třeba rok zaměřen na výrobu a práci s loutkou.
V prvním pololetí zpravidla pracujeme na učení zkušeností, přičemž základ tvoří kolektivní hry. Hrou děti poznávají sociální vztahy a děje, které přesahují jejich aktuální reálnou zkušenost, proto hledají a nalézají vlastní řešení. Tak se nenásilnou formou dostávají nejen k herecké technice. V druhém pololetí se zaměřujeme na vlastní představení. To většinou vyplyne z témat nebo řešení, která vznikala v prvním pololetí. Na tématech většinou pracujeme autorsky, tedy vzniká nové jevištní dílo, které má přejatý pouze motiv nebo jen myšlenku. Jednotlivě tvořené postavy pak mají již pevný charakterový základ a je mnohem jednodušší fabulovat jejich jednání a napsat výborný text. V neposlední řadě je pak také jednodušší hrát roli přirozeným způsobem. Někdy přicházejí žáci se zkreslenou představou, co budou ve výuce dělat. Jejich očekávání „dostanu text, naučím se ho zpaměti, na jevišti roli odchodím a odříkám s patřičným výrazem a gesty…“ pak není naplněno. Když žák postavu vymyslí, nemělo by mu být jedno, co a jakým způsobem postava v příběhu koná. Když se postava opírá o dobrý základ, v průběhu děje se nerozsype a nerozsype se ani interpret, poněvadž si za svou dlouhou cestou k roli a interpretací stojí. Má postavu do posledního detailu vymodelovanou a je vcelku jedno, zda je postava kladná nebo záporná, jde o celek, kterého je daná postava součástí.
DAMU
Takže s hotovými texty nepracujete?
V některých předmětech samozřejmě ano. To se týká především přednesů poezie, drobných prozaických textů, monologů a dialogů. Pro ně je asi i nejvíce soutěží, kde se dostávají žáci až k ocenění v kolech nejvyšších.
Drobné texty, které vznikají v LDO, se snažíme prosadit na jeviště jako přednesovou disciplínu, případně jako drobný autorský výstup. Texty to bývají nádherné. Krásná bývají i jejich vlastní autorská vystoupení, kdy je na jevišti pouze autor v roli. Zda jednou z žáků vyrostou profesionálové, to se nechám překvapit.
Skupina dětí, které vedete od prvního ročníku, si projdou společnou cestou k divadlu, velmi dobře se znají a už dokáží odhadnout, co od ostatních mohou očekávat. Žáci se mi před očima mění v dospělé, někteří zůstávají, jak nejdéle mohou. Dojíždějí i z Prahy a Liberce, aby si užili s kolektivem a divadlem, které mají tak rádi. Chovají se k sobě shovívavě, empaticky, loajálně a jsou ochotní podat pomocnou ruku nejen na jevišti. Co víc si přát. Snad jen, aby se dařilo všem mým bývalým žákům, a ti kteří pokračují na konzervatořích a DAMU, třeba jednou pomýšleli o povolání pedagoga v uměleckém školství.
K rozhovoru ještě přikládám odkaz na osud tety Lenky Adamcové, jak ho zpracovali externí pracovníci Paměti národa. Najdete ho zde.
