Zdeněk Šindlauer (článek zde) předal štafetový kolík do Jablonného v Podještědí, kde na vlakovém nádraží můžete narazit na paní Květu. Aktivní, vždy usměvavou ženu, která železnicí doslova žije.
Našel jsem si ve vašem starším rozhovoru, že jste k železnici nastoupila hlavně proto, abyste mohla cestovat. Kolik jste toho nakonec vlakem projela?
Vlastně ano, cestování mě hodně bavilo už v dětství a cestování vlakem je asi, teda pro mě určitě, nejluxusnější forma cestování. Čas cesty si můžete užívat, jak chcete – nejste připoutaný na sedačce, nemusíte sledovat provoz, máte prostě dost času i prostoru.
Když jsme v devadesátých letech (po otevření hranic) začínali jezdit do Itálie, tak se i stávalo, než jsme dojeli do cíle, že jsme se seznámili s polovinou cestujících ve vagóně. Teď už to nebývá tak vřelé, i Italové mají své mobily a tablety, ale přesto i v Čechách se dáváme se spolucestujícími do řeči a bývá to příjemné. Dokonce dvě má dlouholetá přátelství vznikla ve vlaku. To, že jsem „kočovný typ“, jsem zjistila až těsně před padesátkou, kdy jsem se rozvedla a měla tři děti na středních školách a nedostávala jsem na ně alimenty. Na takovou situaci je i výpravčovský plat malý, a tak jsem hledala brigádu a stala jsem se průvodcem lůžkových a lehátkových vozů. Tam jsem si poprvé uvědomila tu mimořádnost železnice, lidé (především z Latinské Ameriky) byli nadšeni, že celou noc je s nimi na vagoně „živý“ člověk. Zprvu jsem nechápala, proč za mnou chodí do kuchyňky, stojí v úzké chodbičce vozu a vypráví mi o svých životech a problémech. Nechápala jsem, proč mi to říkají, když se neznáme. Teď si myslím, že to nebylo důležité, důležité byla lidská potřeba mluvení s živým člověkem. Byla jsem tam, měla jsem čas A V TOM má železnice velkou převahu nad ostatními druhy dopravy: OSOBNÍ PŘÍSTUP ke svým cestujícím. Dopravu zrychlujeme, vlakové soupravy jsou moderní a krásné, nádraží se opravují. A když si železnice udrží osobní přístup (pochopitelně nejde to všude) bude dopravou bezkonkurenční!
A co jsem procestovala, tak vlakem to je téměř celá Evropa a Turecko, jela jsem i v čínském vlaku, ale tam jsem letěla. Jet vlakem do Číny je stále můj sen. Služebně jsem jezdila lůžkovým vozem hodně do Polska, Maďarska, Bulharska, Chorvatska a na Slovensko.
Letos jsme se chystali na Maltu (kvůli prehistorickým stavbám) a jeden kamarád řekl, že nechápe, jak mohu jet na dovolenou někam, kde nejsou koleje. To mě vyprovokovala k tomu, že jsem začala zjišťovat, jak to s maltskou železnicí bylo. Stala jsem se členkou skupiny The Malta Railway Foundation a noví maltští přátelé nás pak provedli po stopách jedenáctikilometrové železnice, která měla rozchod 1 m, provozovali první a třetí třídu, měli deset lokomotiv a zůstal jim jeden rozbitý vagon, který s velkou láskou opravují. Takže jak říká pan Šindlauer: „Železniční trať je možno zrušit, ale né vymazat...“ Poslední vlak jel na Maltě v roce 1931.
Pamatuji si ještě z dob studií, že moji spolužáci, kterým pracovali rodiče na dráze, měli prázdniny poměrně jasně nalajnované. Prostě někam vyrazili vlakem. Jak je to vlastně nyní? Stále mají zaměstnanci drah výhody jako třeba před třiceti lety?
Já jsem se narodila na Moravě a žila v severních Čechách – takže každé prázdniny jsme jezdili na Moravu vlakem a na dovolenou po Čechách a Slovensku taky vlakem. Tenkrát byly režijní jízdenky velmi levné. Na střední škole jsme hodně jezdívali vlakem do NDR, Bulharska a Polska, Tatry máme prochozené celé. Železniční výhody a ocenění přede mnou nějak ustupují. Ještě v době mých začátků na železnici byli oceňováni pracovníci za 10, 20, 30, 40 let služby – vždycky slavnostně u příležitosti Dne železničářů – dostali medaili a finanční obnos. Já jsem stihla v roce 1989 dostat medaili (ovšem už bez obnosu) za 10 let služby, a pak se to už necenilo. Už nemáme ani těch 12 jízd za rok v 1. vozové třídě (to jsme dostávali jako bonus po dvaceti letech služby). Třeba francouzský výpravčí má jedničku z pozice své funkce - samozřejmě jim to přeju! Ale asi nejvíc mi je líto, že Den železničářů zmizel z kalendářů. Myslím, že železnice je fenomén, který hodně ovlivnil život na naší planetě, a proto by se vyjetí úplně prvního vlaku mělo připomínat! JO, a pak jsme ještě mívali deputátní uhlí …
Vy jste původně pracovala v Rynolticích, později v Jablonném. Proč jste měnila působiště?
Rynoltice zavinily, že jsem tak uvízla ve spárech železnice. Já jsem na dráhu nastoupila v Kořenově (tam jsem s rodiči bydlela), ale v Kořenově byl výpravčí tzv. dirigujícím dispečerem, který řídil dopravu po celé trati, a na tuto funkci byla potřeba roční praxe. Na tu jsem byla přidělena do Křižan, a když se rok s rokem sešel a já se měla z Transverzálky vrátit na zubačku, uvolnil se na rynoltickém nádraží služební byt. Za ten rok jsem se se svými novými kolegy – výpravčími i výhybkáři – dost skamarádila, a když mi řekli: „Květo, zůstaň tady!“, o ten volný byt jsem si požádala a zůstala. Náčelník z Rynoltic požadoval, abych šla pracovat do Rynoltic, a tak jsem kromě Křižan a Karlova pod Ještědem začala ještě sloužit ve stanicích Zdislava a Rynoltice. Jak šel čas, Zdislavu zrušili úplně a v Rynolticích byla služba výpravčího zkrácena na necelých šest hodin denně, proto jsem kvůli turnusu (denní – noční) přešla do stanice Jablonné v Podještědí. Děti už byly větší a šikovné, takže to šlo.
Je povolání výpravčí nebo výpravčího žádané?
Nevím – všechno se mění, automatizuje. Mě trochu děsí stanice bez výpravčích, vlaky bez strojvedoucích, ale pokrok nezastavíte. Já jsem životu vděčná za to, že jsem ještě chytla tuhle dobu.
A jak je to vlastně s náročností povolání? My jako obyčejní cestujícího to vidíme samozřejmě tak, že jednou za dvě hodiny vylezete z budovy a zamáváte mašinfírovi. Jak je to doopravdy, co celý den děláte?
Pokud vlaky jezdí podle grafikonu, tak vlastně ano. Hodně práce nám ubrali – dřív výpravčí prodával jízdenky, měl na starosti vykládku a nakládku vozů, jezdily dlouhé nákladní vlaky. Teď je na naší trati převážně taková osobní doprava, ve dvouhodinových taktech se vše opakuje. Ovšem pokud nefouká, neprší, nesněží. Tyto mimořádnosti moc ráda nemám, ale po té kreativní práci se mi trochu stýská.
Jakou máte zodpovědnost?
O zodpovědnosti je ta naše práce stále. Na naší trati toho může způsobit právě lidský faktor hodně – tak se soustředíme. Před čtyřmi lety mohlo v naší stanici dojít právě díky nepozornosti výpravčí k nehodě (srážce vlaků). Ovšem zachránila to rychlá reakce výhybkářky. Ta pak dostala odměnu od generálního ředitele, takže dobré skutky ještě oceňujeme.
Železnice je nejen vaše práce, ale i koníček. Jak se to třeba projevuje v soukromí? Hrajete si doma s vláčky?
Víte, že s vláčky jsem si doma nikdy nehrála? Ale nádražáckému životu jsem propadla, to ano. Dřív jsme se scházívali v hospodě a pořád „posunovali“. Teď, když se sejdeme (býváme naštvanější než dřív) si slíbíme, že se o dráze nebudeme bavit, ale stejně se to zvrhne. Je to náš život, naše téma. Vždycky mě bavila historie, takže i historie železniční – o tom čtu, na to koukám. A oslavy. Na těch železničních se vždycky vyřádíme. Teď už přemýšlíme, jak připravíme sto dvacetiny Transverzálky – budou v roce 2020 – kdy s jednou kolegyní budeme slavit své tělesné šedesátiny, což je dohromady (železnice je týmová) taky 120! Vidíte, já si vlastně teď uvědomuju, jak hodně paříme na oslavu železnice – a paříme rádi!
Vy se snažíte svá nádraží i zkrášlovat. Jak hodně se může výpravčí podílet na vylepšení prostředí nádraží?
Je to vztahová záležitost. Před lety jsme pozvali do Jablonného na nádraží salonní vůz prezidenta Masaryka a pana profesora Koháka. Bylo to 28. října. Hodně jsem četla Erazima Koháka (jeden známý lékař říká, že pochopil, proč jsou nádražáci tak sečtělí – nic nedělají, tak čtou) a pořád si pamatuji větu z jednoho Kohákova fejetonu: „Velkým hříchem minulého režimu bylo to, že nadělal z věcí, věci – sirotky“.
Dnes samozřejmě má všechno své majitele, dnes se vlastní, ale bohužel ne všude pečuje. Myslím, že vlastnictví a péče by měly souviset. Já jsem se v minulém režimu ocitla uprostřed lidí, kteří pečovali, kteří byli hrdi a vidíte jak mě (pařmenku, která přišla na dráhu z osobního kalkulu – aby mohla za pár korun cestovat) přetvořili. Nesu ten odkaz, aniž bych chtěla – v Jablonném máme dvakrát týdně firmu, která uklízí peron a čekárnu. Jablonné je velké nádraží a tam je potřeba uklízet prostory pro cestující denně – tak to děláme. A třeba v letošním vítězi soutěže „Nejkrásnější nádraží ČR“, v Blíževedlích, pečují o stanici pouze kolegyně výpravčí a jejich výzdoby a květinová aranžmá mívají téměř profesionální úroveň. Takže odpověď je ANO, výpravčí se podílet může.
Čí byl nápad udělat v Jablonném malé železniční muzeum? Jak jste sháněli exponáty?
To byl nápad mých kolegů, kteří shromažďovali různé nádražácké rekvizity. Měly skončit na smetištích. Ani nevíte, kolikrát jsem já za svůj život přihlížela zničení věcí, na které bychom teď v expozici byli pyšní. Naštěstí ne všichni byli tací, a já to teď „odčiňuji“, protože jsem už jediná, kdo té expozici zbyl. Základ expozice stvořili moji kolegové a další věci mi nosí kamarádi, kteří je tímto způsobem zachraňují. Původně to byla výstavka ke stému výročí trati, ale lidem se moc líbila, prostor na to byl, tak expozice zůstala. Dvakrát nám ji chtěl pan přednosta zavřít, dvakrát ji chtěli koupit němečtí železničáři, ale zatím jsme všechno ustáli.
Do našeho seriálu vás nominoval Zdeněk Šindlauer. Čtete jeho knihy? Jak se vám líbí?
Za setkání s panem Šindlauerem děkuji Universu. Když jsme v roce 2000 připravovali sté výročí Transverzálky (teda její poslední části z Mimoně do Liberce), byla jsem v archivu muzea v Liberci, v archivu muzea v České Lípě (právě kvůli té expozici, kde jsme chtěli hodně připomenout historii tratě) a pořád jsem toho nenašla dost. A najednou jsem dostala knihu „Už dlouho nejel žádnej vlak“ (první kniha pana Šindlauera) a tam jsem měla všechno, co jsem potřebovala v té chvíli vědět! Pro mě to byl zázrak a kniha se stala „povinnou četbou“ železničářů nejen v Jablonném. A pak už jsme mohli jen slavit! Takže, známe se 18 let, čtu od něj samozřejmě všechno, vážím si jeho přátelství, i toho, že si před deseti lety vybral právě Jablonné na uvítání (křest) knihy Severočeská Transverzálka. A letos, když se zjistilo, že v dosavadních dvanácti ročnících soutěže „Nejkrásnější nádraží České republiky“ bylo jedenáct finalistů z Transverzálky a z toho čtyři vítězové, byla právě tato kniha v Senátu ČR předávána jako poděkování všem, kteří podporují soutěž či jinak se starají, aby ta česká nádraží byla krásná. Takže já cítím osobní dluh ke knihám pana Šindlauera, který se snažím splácet tak, že jsem trochu prostředníkem mezi Zdeňkem Šindlauerem a jeho čtenáři. Že jich je hodně, je samozřejmě zásluha autorova, ale když autor si myslí, že je to zásluha prodejce, tak mu to nevymlouváme.
Byla práce u dráhy vaší rodinnou tradicí?
Maminka vařila v SOUŽ (střední odborné učiliště železniční), a tak jsme měli režijní výhody celá rodina. Ovšem, protože jsem byla vždycky premiantkou školy (mě to nějak všechno bavilo), tak můj nástup k železnici byl pro všechny hodně nepochopitelný. Chodila jsem na střední ekonomickou školu v Jablonci nad Nisou a moje třídní byla dvakrát u nás doma, aby mě přemluvili ke studiu na vysoké škole. Ovšem tenkrát nebyl rozdíl mezi platem vysokoškoláka a středoškoláka a vidina vlastních (tenkrát docela velkých) peněz a možnosti cestování mě přivedla k železnici. Podepsala jsem tenkrát smlouvu na tři roky ve funkci výpravčího a všem jsem tenkrát říkala, že za tři roky to budu řešit dál. Takže vnější podpora žádná a soucitné a nepochopitelné pohledy svých spolužáků ze střední zaznamenávám dodnes: „To jako žádný postup?!“ No, i třídní premiant, může být výpravčím celý život rád. A dobří inženýři ekonomie jsou moji spolužáci.
A co následníci? Vedete k lásce k železnici i vnoučata?
Samozřejmě jsem „nejoblíbenější babička“, protož jezdíme vláčkama. Ale jsou ještě malí, užívám si to s nimi. Když vás práce baví, je asi jedno, co děláte. Věřím, že železniční školy naše následníky vychovají, já se to snažím předávat „postaru“, trendy jsou jiné, ale oni si to srovnají. Nás taky nějak vytvořili.
Ať jsem si o vás prohlédl jakýkoliv dokument, vždy jste v něm byla nakažlivě optimistická. Opravdu jste nikdy netoužila po jiném povolání?
Za císaře Karla IV. se mohly psát jen pozitivní zprávy. Dnes si většina novinářů myslí, že přitahují pouze negace. Já to mám tak, že to negativní mě zraňuje, proto ho vytěsňuji a nešířím. Když mě něco štve, snažím se to vyřešit s těmi, kteří něco udělat mohou, a ne to vychrlit na všechny kolem. Zkuste pozorovat přírodu, tam se všichni radují, stromy, ptáci. Nerozumím jejich řeči, ale zdá se mi, že tam nikdo nekňourá. Otázka zní: „O čem píší ptačí novináři?“ A změna povolání by dřív znamenala i vystěhování se z bytu (byl služební – teď už to je jinak) a nám se tady hezky žije. Takže neuvažovala.
Mně přišlo, že snad ani neumíte být smutná. Brečíte vůbec někdy?
To víte, že brečím a umím prožít i bolest. Každý si životem něco vlečeme, a pokud si to můžeme vzájemně ulehčovat, spatřuji v tom smysl bytí. A to mě asi naplňuje optimismem a musím říci, že Universum to se mnou umí, když jsem hodně „vydeptaná“, stane se něco, co mě zase vynese na piedestal. A všechno špatné mizí. Teda na chvíli! Universum je hravé a můj optimismus pramení asi z toho, že jsem na tu hru přistoupila, protože, poučena Platonem, vím, že Universum je dobré. Vidíte, jak je dobré být sečtělým nádražákem.
Víte, že celá ta soutěž krásných nádraží vznikla z pokusu jít proti nešvarům pozitivní cestou? A funguje to, Platón to věděl.
Zkoušela jste se angažovat i v politice. Jak vaše angažmá dopadlo?
Dlouhá léta jsem v Rynolticích vedla SPOZ (Sbor pro občanské záležitosti) a byla předsedkyní sociální komise. Letos jsem se stala kronikářkou obce a nechala se napsat na poslední místo kandidátky, aby měli plný počet kandidátů. A slíbila jsem, že až budu v důchodu, budu se angažovat. Jinak jsem voličkou Strany odpovědné společnosti, která má motto: „Bůh má jen dvě ruce a to jsou ty naše.“ Moc bych si samozřejmě přála, aby politická volba v naší zemi nebyla výběrem ze dvou zel - toho menšího.
