Dr. Kristina Henckel, českoamerická klavíristka, profesorka, muzikoložka a hudební teoretička ... a ona je z České Lípy. Do Štafety mi ji doporučil Lukáš Pelech (jeho představení najdete zde).
Však se Kristina za svobodna jmenovala Pelechová. Také mi došlo, že jsem několik let pracoval s její maminkou. Náš rozhovor probíhal na dálku několik týdnů, možná i měsíců, vy však nyní můžete být pyšní na rodačku, pro kterou začátky v Americe byly spíše bojem o život než plněním snu.
Když mi na vás dal Lukáš Pelech tip, tvrdil, že jste začala hrát na klavír až ve svých dvaceti letech. To mi, samozřejmě, přišlo u klavírní virtuosky zajímavé. Ale po přečtení vašeho životopisu jsem trochu zklamaný. Jak to tedy bylo? Začala jste klasicky jako malá holka v českolipské ZUŠce, nebo spíše Lidové škole umění?
Na klavír jsem začala brnkat jako malá v pěti letech v Lidové škole umění ve třídě paní učitelky Danuše Šukové. Byla to velmi přísná paní, která mi několikrát omlátila noty o hlavu a vyžadovala tvrdý trénink. Ale tím mě vlastně dostala na veřejné vystupování. Podium byla pro mne tak silná motivace, že jsem byla schopna překonat svůj odpor ke cvičení a záhy jsem vyhrávala soutěž za soutěží. Vyvrcholením bylo vítězství v krajském kole soutěže lidových škol umění v sólovém klavíru a postup do ústředního kola, ve dvanácti letech. Tam se zpečetil můj osud, co se týče studia klavíru. Začala jsem jezdit do Teplic na přípravu k přijetí na konzervatoř.
Na střední školu jste teda zamířila do Teplic. Rovnou na uměleckou školu?
Dojížděla jsem k bývalému studentovi mé učitelky, vynikajícímu interpretovi a pedagogovi docentu Petru Slavíkovi, který mne svým ojedinělým způsobem přibližoval krásu klavírního zvuku. Dopomohl mi vypracovat si téměř neomezenou klavírní techniku a virtuozitu, a současně mě zasvětil do nepřeberného množství klavírní literatury.
Kdy jste se na pevno rozhodla, že vás bude živit hudba?
V tomto období mým oblíbeným způsobem studia bylo analyzovat nahrávky stejné skladby od různých interpretů. K údivu svých rodičů jsem běžně kupovala desky stejné skladby, ale každou s jiným špičkovým interpretem. Klavír byl na prvním místě a předešlý odpor ke cvičení se proměnil v radost z hraní. Mým snem bylo stát se interpretkou klavírních děl hudebních velikánů, jako je Mozart, Beethoven, Chopin, a Liszt a díky mému absolutnímu nasazení to vypadalo, že se mi to bez problémů podaří.
Rozhodnutí stát se profesionálním hudebníkem tedy padlo relativně brzy, ale cesta k němu nebyla tak přímá, jak se zpočátku zdálo. Vlastně teprve nástupem na denní doktorské studium (ve 36 letech a se dvěma malými dětmi) jsem pochopila, že je pro mne klasická hudba, klavír, a hlavně také pedagogika jedinou možnou a uspokojující kariérou.
Předpokládám, že jste se i později účastnila nějakých hudebních soutěží. Můžete čtenářům prozradit jakých?
Od svých šestnácti let jsem se účastnila všech českých prestižních klavírních soutěžích a téměř ze všech jsem si přivezla ceny: včetně třetího místa ze Chopinovské soutěže v Mariánských Lázních 1991, a ve stejném roce pak vůbec pro mne nejcennějšího vítězství v soutěži konzervatoří. V této soutěži jsem také získala zvláštní cenu za interpretaci díla Antonína Dvořáka. Na základě těchto soutěžních úspěchů a úspěšných přijímacích zkoušek jsem byla přijata na hudební fakultu Akademie Múzických Umění obor klavír již v osmnácti letech (převážná řada posluchačů AMU bývá přijata až po dokončení šestiletého studia na konzervatoři). I na AMU jsem se snažila pokračovat v soutěžním klání, ale vzhledem k tomu, že se mělo jednat o soutěže mezinárodní a moje finance byly omezené, zúčastnila jsem se pouze jediné soutěže ve švýcarském Bernu. Opravdový úspěch mezinárodního kalibru se dostavil až při mém doktorském studiu v americké Oklahomě, kde jsem obdržela jednu druhou a dvě první ceny v soutěžích Donna Turner Piano Competition (2010, 2011) a Concerto Competition (2012).
Jak jste se dostala do zahraničí? Asi ještě neexistoval program Erasmus …
Po dokončení studií v Praze (1997) přišlo rozčarování. Chtěla jsem v Praze zůstat. Bohužel se ale nehrnuly nabídky na hraní koncertů a o čerstvou absolventku AMU nebyl zájem ani na Zuškách, natož vyšších hudebních školách. Nakonec jsem byla přijata jako korepetitorka na částečný úvazek na Pražskou konzervatoř hudební a ve stejném období i konzervatoř baletní, což sice bylo přechodně uspokojující, nicméně s mou představou koncertní klavíristky se tato práce neslučovala. Také proto jsem nakonec podlehla tlaku mého přítele, že se podíváme do Ameriky. Náš pobyt měl být časově omezený, ale nakonec to dopadlo všechno jinak. Program Erasmus opravdu tehdy neexistoval. Místo toho jsme naletěli na českou cestovní agenturu, která nabízela zajištění práce na dobu určitou v USA + poloviční letenky. Zde nás čekalo nemilé překvapení. Byly nám odebrány pasy a moje práce spočívala v obsluze myčky aut, prý až do doby, kdy splatíme všechny dluhy – celou cenu letenky (přestože agentura v Čechách již od nás půlku ceny vyinkasovala, což agenturu v USA vůbec nezajímalo), ubytování, a stravu. Podařilo se nám utéct bez pasů, které jsme pak složitě díky přátelům česko-americkým usedlíkům znovu obdrželi.
Přes tuto prvotní nepříjemnou zkušenost jste se později musela rozhodnout, ve které zemi budete ve své kariéře pokračovat. Sehrály v rozhodování hlavní roli osobní důvody nebo spíše ty profesní?
Rozhodnutí pokračovat ve své původní kariéře nebylo odvislé od toho kde, spíše to bylo jen logické vyústění mých životních peripetií v nové zemi. V USA se mi naskytla příležitost přihlásit se do konkurzu armádního bandu. Konkurz jsem vyhrála a stala se tak klavíristkou hudebního souboru armády Spojených států amerických se sídlem v německém Mannheimu. Zde jsem také poznala svého manžela. Za svého sedmiletého působení v tomto tělesu jsem zcestovala (s koncertním turné) velkou část západní Evropy, včetně celé Spolkové republiky Německo, Francie, Belgie, a nevyhnul se mi ani Dálný východ. V roce 2005 byl band nejprve pozván na koncertní turné v České republice, v rámci oslav 60. výročí osvobození Československa. Na tomto turné jsem vystoupila s Gershwinovou Rapsodií in blue jako sólistka s orchestrem nejprve na koncertě v plzeňské opeře a poté i v pražském Rudolfinu. To bylo mé poslední vystoupení v Čechách. Ve 2006 pak následovalo převelení Bandu na roční misi v Iráku. V rámci této mise jsme vystupovali na koncertech v Iráku, Íránu, Kuvajtu a Kataru. Zde jsme měli příležitost hrát i českým, slovenským a polským vojákům, mimo jiných. To byly hezké chvíle. A na ty ošklivé, přece jen jsme byli ve válečné zóně, už ani nechci vzpomínat.
Asi každý klavírista nebo interpret obecně má své oblíbené skladatele. Kdo uchvátil vás?
Již od mých studijních počátků byla mou oblíbenou hudbou klavírní díla skladatelů 19. století. Ať už to byl rebel klasicismu Beethoven, nebo velcí světoví klavírní romantici Chopin a Liszt. Na AMU jsem se pak také zamilovala do skladeb pozdního romantika Johannesa Brahmse. A odtud byl již jen krůček k úžasným komorním skladbám Antonína Dvořáka anebo českou lidovostí protknutým skladbám Bedřicha Smetany nebo Vítězslava Nováka. Speciální místo v mém repertoáru má klavírní dílo Leoše Janáčka. Interpretace jeho hudby mne sice fyzicky i duševně absolutně vyčerpává svou intenzitou, ale pouze v dobrém slova smyslu.
I v Americe představujete české autory. My si v Čechách samozřejmě myslíme, že jsme pupek světa. Ale vy máte osobní zkušenost. Jak americké publikum vnímá Smetanu, Dvořáka, případně někoho dalšího?
A máme být na co pyšní! Myslím, že se mi podařilo a stále daří objevovat pro americké publikum opravdovou krásu a kvalitu hudby českých skladatelů. Především pak hudbu Smetanovu, jehož klavírní dílo je stále na okraji světového klavírního repertoáru. Ve stejné rovině se pak nachází také hudba Vítězslava Nováka, a do jisté míry i klavírní dílo Leoše Janáčka nebo Antonína Dvořáka. Byla to právě skladba Bedřicha Smetany, která při mém prvním koncertě na oklahomské univerzitě vzbudila neuvěřitelný ohlas. Od té doby zařazuji skladby Smetanovy, Novákovy, Dvořákovy a Janáčkovy pravidelně do svých programů, ať sólových nebo komorních a pokaždé se setkávám s nadšenými posluchači. Také mé pedagogické prezentace na téma klavírních děl českých skladatelů ve státech Washington, Oklahoma, Severní Karolína a Georgia měly velký úspěch. Ráda vzpomínám na účinkování v přímém přenosu v rádiu King FM 91 v pořadu Northwest Focus v Seattlu, kam jsme byli pozváni s klavírním triem Turnía právě na provedení Smetanova tria g moll op. 15. Absolutně mě šokoval americký moderátor tohoto pořadu svými znalostmi nejen o hudbě Smetanově, ale hlavně také o historii z oboru naší architektury a obrozenecké literatury. Ukazoval mi nepřeberné množství fotografických detailů pražských architektonických skvostů a s obrovskou pokorou také zavzpomínal na nocleh v domě Jana Nerudy.
Jste známá nejen jako interpretka, ale i jako pedagožka. Můžete prozradit nějaké informace z této části vaší kariéry? A třeba i to, jací jsou Američané studenti?
Svůj pedagogický styl jsem si vytříbila při studiu v Oklahomě. Na klavírních seminářích jsem dostávala možnost nejen komentovat výkony svých kolegu, ale zároveň jsem jim mohla poradit, jak se vyrovnat s interpretačními nebo technickými problémy. Zprvu jsem vycházela ze svých zkušeností, z pedagogického stylu docenta Slavíka, který tak úspěšně fungoval při mých vlastních studiích. Studiem pedagogiky na oklahomské univerzitě jsem poznala americký způsob výuky, který je velmi rozdílný od toho českého. Poznání obou stylů (amerického i českého) mi umožnilo vybrat si a aplikovat to nejlepší, co oba styly mohou nabídnout.
Dalším důležitým faktorem mé pedagogické kariéry je, že se stěhujeme na různá místa ve Spojených státech, neboť můj manžel je stále členem armádního bandu a každé tři roky bývá převelen. Jedním takovým převelením jsme se dostali z Oklahomy na západní pobřeží do státu Washington k Seattlu. V tomto státě se opravdu daří hudebnímu talentu. Během relativně krátké doby jsem vybudovala silné klavírní studio jak soukromé tak i na univerzitě.
Přímo v Seattlu se mi také dostalo privilegia spolupracovat s učitelskou elitou Spojených států. Díky mé prezentaci klavírního cyklu Bedřicha Smetany na pedagogické konferenci ve městě Spokane jsem dostala příležitost připravit studenty předního amerického klavírního pedagoga na soutěž F. Chopina. V současné době pokračuji v pedagogické práci na univerzitě i soukromě v Severní Karolíně. Moji studenti vyhrávají soutěže, hrají sólově i s orchestrem, nebo v komorních souborech. Radost mám, že mnozí z nich pokračují ve studiu hudby na prestižních univerzitách v USA.
Jak vypadá americký systém hudební výchovy? Předpokládám, že bude výrazně jiný, než ten náš postsocialistický?
Mnozí američtí studenti hudby doplácejí na soukromé vyučování, které nemá vždy nejlepší kvalitu. Veřejné základní hudební školy neexistují. Pouze soukromí učitele a sem tam nějaká soukromá hudební studia. Je to většinou otázka náhody, jak dobrý učitel se vyskytuje v blízkosti bydliště. Ti více zapálení studenti (nebo rodiče) poté vystřídají několikero učitelů ve svém raném vývoji a tím pádem ztrácejí kontinuitu. Každý nový učitel má jiné nároky, jiný styl. Tím samozřejmě trpí disciplína. Disciplíně se takoví studenti vlastně učí až na vysokých školách a univerzitách, a to je většinou pozdě. Nedostatek hudebních institucí základního stupně v USA nahrazuje učitelské sdružení. Toto federální učitelské sdružení se rozděluje na státní organizace a ty posléze na místní. Ač je tato organizace opravdu funkční a nápomocná svým členům, členství není povinné, a tím pádem nemá tedy opravdovou kontrolu nad výukou v jednotlivých regionech. V českých základních uměleckých školách mají žáci možnost obdržet ucelené základní hudební vzdělání včetně hudební nauky. Toto je ve státech v podstatě nemožné. Studenti navštěvují soukromé hodiny klavíru (nebo jiných nástrojů), bez příležitosti si prohloubit znalosti hudby jako takové. Opravdu záleží na schopnosti a ochotě každého jednotlivého pedagoga tohoto soukromého sektoru připravit pro své studenty ucelenou hudební osnovu. Toto vše se mění až po maturitě. V čem ale mají američtí studenti jednoznačnou výhodu, je kvalita nástrojů na vyšších hudebních školách a univerzitách. I relativně malý hudební program na vyšší škole zajistí studentům nádherné nástroje a koncertní sály. Také rodiče, kteří si mohou dovolit soukromé hodiny, mají pro svého pianistu kvalitní nástroj.
Mohou vás v budoucnosti na živo slyšet i milovníci vážné hudby v Česku?
Zatím ne, ale soustavně na tom pracuji.
Jak často se vůbec objevujete v České Lípě? Vzpomínáte na své rodné město ráda?
Od mého odjezdu z Německé spolkové republiky v roce 2008 jsem se do svého rodného nedostala dalších 10 let. Teprve v létě 2017 se mi podařilo strávit v Čechách tři týdny i s rodinou. Bylo pro mne obrovským zážitkem vrátit se do míst, v nichž znám takzvaně každý kout, a ukázat své rodiště svým dětem. Velmi na mne také zapůsobilo, jakým kulturně hudebním městem se Česká Lípa stala. A to především zásluhou mého spolužáka Martina Prokeše a jeho prestižního festivalu Lípa Musica. Ráda vzpomínám na koncerty, které jsem odehrála v Jiráskově divadle, sále Zušky, nebo v českolipském klášteře za mých pozdějších studií. A toto bych si zase někdy s chutí zopakovala.
Ve vašem životopise není vlastně nic o vašem soukromém životě. Snad jen to, že máte manžela a dvě děti. Jak od hudby odpočíváte?
Má práce je zároveň mým koníčkem a tak si od hudby ani nepotřebuji odpočívat. Pokud je čas ráda vařím pro svou rodinu, s oblibou se dívám na české televizní pořady. Americkou televizi, kromě umělecké stanice Medici, vůbec nesleduji. Již odmalička také ráda lyžuji. Mé časté změny bydliště mi ale brání se tomuto sportu věnovat intenzivněji.
Zkusila jste si někdy i jiný žánr než vážnou hudbu?
Za sedm let v armádním souboru jsem si rozšířila svůj klasicky zaměřený repertoár o další hudební styly, jako je jazz a rocková hudba. V jazzu především vnímám přímou linku ke klasické hudbě. Pochopení jeho harmonické logiky a improvizace mi pomohlo zkrátit proces nastudování nové klasické skladby nejméně o polovinu.
A jste jen interpret nebo jste si zkusila něco i složit?
Mimo jazzových improvizací jsem nikdy neměla potřebu skládat hudbu. To nechávám na odbornících.
