Během povídaní s Filipem Šváchou (zde) jsme se k běhání vůbec nedostali. A to je běh Filipův velký koníček. Když ho nevidíte s foťákem, vidíte ho minimálně svižně jít. Zato v dnešním rozhovoru s Karlem Valentou se naopak dostaneme od všeho vždy k běhu.
Sportoval jsi odmalička?
Nikdy mi pohyb nevadil. Na rozdíl od většiny spolužáků jsem se těšil na přespoláky nebo závody na dráze. Nevěnoval jsem se však sportu ani v nejmenším tak aktivně, jako to dělám teď. Už jako hodně mladý jsem ale věděl, že pokud je vůle, tak člověk dokáže mnohé. Vždy jsem byl v běhu soutěživý a také si dával jasné cíle, koho dohonit a vyzkoušet předehnat. Ne vždy (spíše nikdy) se to podařilo, ale o to více jsem se snažil.
Jak ses dostal k extrémním běhům? Teda aspoň z mého pohledu extrémním.
Myslím, že k tomu musí člověk uzrát. Každý, kdo běhá, si hledá to své oblíbené, u mne to postupem času bylo spíš zážitkové, ale také čím dál delší běhání. Beru to tak, že když už si na sport vyčlením nějaký čas, převléknu se a vyrazím, je hloupost se za dvacet minut vracet domů J. A extrémní? To opravdu záleží na úhlu pohledu. Pro mne by to třeba v tuto chvíli znamenalo uběhnout např. 120 km v horách (a mám to v plánu). Ale sleduji sportovce, které mají hranice úplně jinde.
Kde jinde?
Loni jsem například narazil na Štěpána Dvořáka, který si v té době naplánoval a úspěšně dokončil přeběhnutí ČR od nejjižnějšího bodu k nejsevernějšímu a to nonstop. Dohodli jsme se s kamarády, že ho na posledním úseku cesty doprovodíme, a tak jsem si mohl 15 kilometrů povídat s člověkem, který měl v té chvíli v nohách něco přes 400 km, což si ani nedokážu představit. Od té doby už uplynul rok, Štěpán mezitím mimo jiné přeplaval celé Lipno (asi 34 km) a přejel republiku na kole ze západu na východ, 606 km za 23 hodin. To jsou hranice výzev, které jsou zcela jinde než ty současné moje. A takových příkladů je víc. https://dvorak-stepan.off-limits.cz/vyzvy/
Ty jo, a já si užívám, že chodím republikou po dvacetikilometrových úsecích a přijde mi to jako ta nejlepší duševní hygiena.
Provozuješ i caniscross. Můžeš našim čtenářům tento sport více představit?
Canicross – ideální trávení volného času sportem, a ještě se super společníkem – psem, který ti nikdy neřekne ne, dnes se mi ven nechce, zůstaneme doma. U mne je to teda spíše běhání se psem, moje Bellinka nikdy nebyla a nebude pes v postroji, který, napevno spojený s běžcem, tahem v běhu pomáhá. Jde o souhru člověka se zvířetem, odhadnutí jeho možností, samozřejmě tréninku, tak aby si například nevšímal ostatních psů na startu. Mohu doporučit navštívit nějaký canicrossový závod, je vážně úžasné, jak se vášeň pro vítězství na pejska z páníčka přenese. Těch závodů je v současnosti, díky oblibě canicrossu mnoho.
Co na to Bellinka? Co je to vůbec za rasu?
Běhá se mnou hrozně ráda, pokud se již zúčastníme nějakých závodů, snažím se aby to bylo vždy mimo pevné cesty, miluje louky, pěšiny. Na asfaltu ji to nebaví, a ani mne, popravdě. Jednou nebo dvakrát jsem ji viděl unavenou, ale vydrželo jí to jen pár minut J. O rase se mluvit nedá, maminka byla pudlík, otec neznámý, Bellinka vypadá jako labradoří bonsaj…
Prý běháš každý týden na Jedlovou. Odkud startuješ?
Ano, je to tak, aktuálně už 233 týdnů jsem ani jednou nevynechal a alespoň jednou na Jedlovou k rozhledně vyběhl. Začalo to s kamarádem, když jsme si řekli, že zkusíme nějakou řadu týdnů Jedlovou zdolávat. Jemu to vydrželo 11 týdnů, já mám výdrž o krapet větší.Místa startů jsou různá, podle času, počasí. Trasy přes vrchol mám od 7 do 35 km dlouhé. Nejvíc častým místem startu je asi kino v Dolním Podluží, odkud je to k vrcholu nejkratší cestou asi 3,5 km a zhruba 360 výškových metrů.
Běháš za každého počasí?
Počasí není překážkou, občas je trochu obtížnější vymyslet, jak se obléci na dlouhý běh v nepřízni počasí, nikdy mne to však nezastavilo, pokud tedy nebyla vyloženě nebezpečná vichřice. A to se stalo maximálně dvakrát. Pravda, je to trochu sebezapření při prvních metrech například v silném dešti, ale stačí pár minut a je to fuk J
Co na tuto zálibu říká tvé okolí?
Různé pohledy. Sportovci chápou, pro nesportovce jsem blázen J. Mají však pochopení a už mnohokrát se mi stalo, že i ten, kdo mne má za blázna, mé aktivity pozorně sleduje a samotného ho to motivuje zkusit pro sebe něco udělat. A to je skvělé! V nejbližším okolí mám podporu parádní. Tatínek vždy, když slyší, že se chystám na něco nového, chce být u toho, často mi dělá doprovod vozem a dělá „občerstvovačky“.
Běháš úplně sám nebo se k tobě někdo přidává?
Pokud to jen trochu vychází, jdu radši vždy s kamarády. Samotný však také občas vyrážím, a to zpravidla tehdy, když plánuji dát si pořádně do těla. Společné výběhy je však to, co mne baví nejvíc. Sám pořádám různé běžecké eventy a při nich se snažím účastníkům vždy ukázat krásy našich místních hor, anebo třeba národního parku. Máme tu totiž moc krásně a díky běhání jsem už něco málo těch krás objevil. A bylo by vážně škoda se o ně nepodělit.
Máš nějaký cíl? Kolikrát třeba chceš nahoru vyběhnout?
O tom jsem často přemýšlel, jaký cíl si na té Jedlové nastavit. Zda to bude nějaký kulaté číslo výběhu, nebo součet nastoupaných metrů, nebo nějaký zajímavý datum. Nepadlo však žádné rozhodnutí, takže zůstávám u toho původního plánu, každý týden alespoň jednou na vrchol, dokud nezasáhne nějaká vyšší moc a jeden týden vynechám J.
A co nějaké jiné challenge? Třeba vyběhnout na všechny české tisícovky, pětistovky …
Těch výzev, které se dají vymyslet, jsou desítky. Aktuálně plánuji dvě. První z nich je během letoška přeběhnout deset nejvyšších vrcholů v deseti pohořích ČR (v každém pohoří jen jeden nejvyšší), což bude trochu logisticky náročné, ale už to mám nahrubo naplánované a neuvěřitelně se na to těším. Další zatím nepokořenou výzvou je místní challenge, kterou vymyslel kamarád a která bude pro mne, pokud tedy dokončím, zcela zásadním posunutím hranic. Akce se jmenuje „Prominentní vrcholy Lužických hor“ a spočívá v tom, že účastník musí během 24 hodin přeběhnout 18 definovaných vrcholů v Lužických horách se startem a cílem na stejném místě. Trasu mám už nakreslenou, má 113 km s převýšením kolem 6000 m. Prominence je na tento event nastavena na 100 m a znamená to, že všechny definované vrcholy mají ze svého sedla k nejvyššímu bodu 100 m převýšení, což v podstatě znamená, že jsou pořádně špičaté J.
Já také několikrát zkoušel běhat, ale nějak to nedávám. Při běhu se nudím, asi to úplně neumím. Obdivuju ty, co se dokážou k pravidelnému běhání, obzvlášť na dlouhé vlastnosti přesvědčit. Jak přesvědčuješ sebe ty? Není to už trochu droga?
Bez přetvářek je to droga J. Nepopírám, že jsem na běhu a všem, co je s ním spojené, závislý. Částečně jsou to endorfiny, které se do těla vyplavují při každé pohybové aktivitě, trochu toho adrenalinu taky potřebuji, ale obecně se při běhu a i po něm cítím dobře a hlavně, jak jsem již popisoval, neběhám bezcílně, snažím se, aby každý běh byl něčím zajímavý. Ta závislost je nejvíc znát, když mne, třeba z důvodu služební cesty, nevyjde plánovaný výběh, to nejsem nikdy nadšený J.
Na cestách neběháš?
Běhám, i na dráhu jednou za čas zajdu, ale jsou to spíš výjimky u nějaké příležitosti. Já i pejsek jsme radši v lese. Například pokud si mohu vybrat mezi závodem na rovné asfaltové cyklostezce a řáděním po pěšinách v horách, je má volba naprosto jasná. Ne všichni moji běžečtí kamarádi to však mají stejně jak já a já rád ustoupím, když jde o společný výběh.
Co je vlastně tvé povolání?
Jsem zaměstnán ve firmě, která vyrábí díly pro automobilový průmysl. Od samého začátku na oddělení kvality, poslední léta jako projektový kvalitář, což znamená péči o zákazníky, řešení problémů, reklamací, náběhy nových variant dílů, školení zaměstnanců, velká část mé práce je administrativa, práce u počítače a i proto potřebuji po práci ven za nějakou sportovní aktivitou.
Jaký nejdelší závod si uběhl?
Jestli si dobře vybavuji, byl to „Čertovský Ultratrail“ z hradu Houska do Hamru na jezeře přes Bezděz a Ralsko – 67 km, které se mnou běžela i Bellinka. To byla celkem těžká sranda, na kterou jsem se však bez přemýšlení přihlásil letos znovu.
Co považuješ za svůj největší úspěch?
Když neberu v potaz Jedlovou (kterou už mé okolí bere jako samozřejmost, ale mne neuvěřitelně těší, že jsem zatím nenarazil na překážku přerušující mou šňůru), tak to bude asi to, že se mi snad podařilo někoho rozhýbat! Máme tady ve Varnsdorfu takové malé seskupení – Běžecký kroužek Varnsdorf – které jsem kdysi s kamarádem spoluzaložil a jež teď už pár let vedu s tím, že se pravidelně každý týden scházíme a vybíháme po okolí. Za největší úspěch považuji, když se k nám přidá někdo další, nový, kdo se chce zkusit proběhnout, nabere postupně zkušenosti a vrací se opakovaně, to mne vždy zahřeje. Popravdě, když se nějaký závod povede a vezu domů diplom a medaili, těší mne to, ale za největší úspěch považuji, když mne někdo následuje. Větší asi není.