Během pátrání po zajímavých osobnostech, které se narodily v České Lípě, jsem narazil na jméno Josef Bartoš. Říkal jsem si: To by přece mohl být vítěz Velké pardubické.
Při úvodní konverzaci jste zmínil, že jste první dítě narozené v nové českolipské porodnici. To je rodinná legenda anebo to jste opravdu tak „prominentní novorozenec“?
Byla to náhoda. 19. 2. 1981 jsem se narodil jako první novorozeně v nové porodnici v České Lípě a hned jsem byl v novinách. Je to takové moje první vítězství.
Lípa, to je dnes florbal, atletika, fotbal, mažoretky, různé tance, karate ... vlastně neznám nikoho, kdo by dělal dostihový sport. A to jsem v Lípě učil několik set, či dnes už spíše tisíc dětí. Vy jste z dostihové rodiny. Byla cesta do sedla jedinou volbou? Nevzpíral jste se?
Můj táta jezdil a trénoval koně v Mimoni, takže jsem se narodil v České Lípě a hned od té doby, co jsem začal chodit, mě posazovali rodiče na koně. Jako malého mě bavil ještě fotbal a cyklotrial, ale koně to nakonec vyhráli. Nejdříve jsem se bál jezdit na koni, ale pak jsem to nějak překonal a už jsem u toho zůstal.
Kde jste vlastně vyrůstal?
Vyrůstal jsem s rodiči a s mojí sestrou Kamilou, bydleli jsme v Mimoni, a když mi byly čtyři roky, tak jsme se odstěhovali do Hluboké nad Vltavou a potom v mých dvanácti letech jsme se znovu stěhovali. Tentokrát do středních Čech poblíž Mělníka, odkud pocházejí moji rodiče. No a tam jsem vydržel až do dospělosti, než jsem vyrazil se živit sám. Stěhovali jsme se především podle toho, kde mohl táta trénovat a dělat práci s koňmi. Stěhování k našemu sportu patří. I já jsem prošel spousty trenérů a stájí, než jsem se usadil.
A jak se původně vaše rodina ocitla v České Lípě?
Táta dostal nabídku pracovat ve stáji v Mimoni, kde měl taky největší úspěch kariéry a skončil s koněm Polly Express na 4. místě. Rodina se zde ocitla kvůli dobré pracovní nabídce.
Laické veřejnosti jste znám především jako vítěz tří Velkých pardubických. Považujete je i vy za svá největší vítězství, nebo ti, co tomuto sportu více rozumějí, oceňují jiná vítězství?
Určitě si nejvíce vážím těch vítězství ve Velké pardubické. To je u nás nejvíc, co může žokej vyhrát. Ale jinak si vážím všech dalších velkých vítězství u nás i v zahraničí. Největší to bylo vloni v Gran Premiu Meranu. Třikrát jsem byl u nás šampionem překážkových žokejů a pětkrát se mi to podařilo v Itálii. Ostatní teď oceňují, že jsem přesáhl metu 700 vítězství na překážkách. Tím držím rekord v historii českého překážkového sportu.
Jestli dobře počítám, tak svůj první dostih jste musel vyhrát v devíti, desíti letech. To ale asi ještě nebylo na velkém koni, ne?
První dostih jsem vyhrál 1. 5. 1990 v Lysé nad Labem s poničkou Káčou. To mi bylo devět let. Dostihy poníků byla pro mě velice důležitá škola, která mi pomohla v rozjezdu mé kariéry.
A je to tak standardní u všech žokejů?
Je to ta nejlepší možnost, jak se naučit jezdit už od dětských let, a tyhle zkušenosti pomůžou nejvíce. Dnes funguje Pony liga, kterou organizuje moje sestra Kamila, a myslím, že budoucí dostihový jezdci budou právě díky ježdění na ponících. Moje desetiletá dcera začala v loňském roce jezdit Pony ligu, takže se snažím ji vést touto cestou.
Můžete pro naše čtenáře, kteří z většiny nebudou fandové dostihových sportů, na vašem příkladu popsat, jak se kariéra špičkového jezdce odvíjí?
Kariéra žokeje je především o každodenním tréninku s koňmi a většinou o víkendech jsou dostihy. Takže přes týden práce a o víkendu závodím. Je to práce ve stáji, ježdění koní a potom vlastní fyzická příprava a neustálé hladovění a shazování kil. Špičkový žokej jezdí na více závodištích ve více zemích, takže je s tím spojené hodně cestování autem a letadlem. Moje kariéra se odvíjela postupně. Nejdříve jsem musel povyhrávat hodně malých dostihů s horšími koňmi, kdy jsem se díky tomu dostal do sedla těch lepších. Potom jsem v mladším věku kolem 16-20 let jezdil často na různé pracovní stáže do zahraničí. Pak jsem dostával lepší jezdecké příležitosti od těch nejlepších trenérů a majitelů, kteří mě chtěli na své nejlepší koně. Moje kariéra se vyvíjela postupně směrem vzhůru a trvalo několik let se tam dostat. A od té doby, co jsem se tam dostal, tak se tam svými výkony snažím držet co nejlépe a nejdéle.
Když jsem vás hledal na internetu, tak v případě obrázků mezi prvními vyskočily rentgenové snímky vaší páteře. Kolik vážných úrazů jste za svou kariéru prodělal?
Úrazů jsem bohužel zažil už hodně. To je ta negativní věc, která je spojena s překážkovým sportem. Mám operovanou krční a hrudní páteř, třikrát jsem měl těžký otřes mozku, mám několik zlomenin v obličeji a nosu. Vážné zranění byl také hemotorax plíce. Potom mám ještě několik menších zlomenin rukou, klíčních kostí a žeber.
Pojištění na to stačí normální nebo musíte být speciální?
Mám pojištění u Jockey Clubu, to musí mít každý jezdec, který má vydanou licenci. Já jsem si k tomu uzavřel ještě další pojištění, které by mi pomohlo nepřijít o barák, kdyby se mi stalo něco vážného.
Jak to vše před závodem můžete vyhnat z hlavy? Máte ještě vůbec pud sebezáchovy?
Musím říct, že jsem to vždycky nějak zvládnul a z hlavy to vyhnal co nejrychleji. Vždycky po zranění je několik dostihů těžkých, než získám znovu to důležité sebevědomí. Samozřejmě se o sebe bojím, ale v dostihu na to nemyslím a dokážu to v hlavě překonat.
Já na Českolipsku zažil dostihy jen v Mimoni. Málokterý sport mě tak rozpálil, ale musel jsem mít vsazeno, pak jsem byl jak šílený. Naprosto super zážitek pro někoho, kdo se o dostihy jinak nezajímá. Jezdil jste někdy v Mimoni?
V Mimoni jsem toho odjezdil hodně, vyhrál jsem tam několik rovinových i překážkových dostihů. Mimoň je provinční závodiště, kde se konají menší dostihy a já už se dnes soustředím především na Pardubice a dostihy v Itálii.
Vrátím se k těm sázkám. V jednom vašem rozhovoru jsem četl, že zatímco u nás dostihový sport žije hlavně ze sponzorů, v zahraničí ho živí sázky. Je to u nás nějaký dozvuk socialismu, jde o legislativu nebo se prostě sázkaři zaměřují na jiné sporty?
To nemá nic společného se socialismem. Je to o tom, kdo sázkovou společnost vlastní a jak moc chce a snaží se, aby ze sázek šly peníze zpět do dostihů. Zatím u nás není nikdo schopný s tím začít a zrealizovat to. Je s tím spojený asi problém se zákonem o sázkách, nevím, já téhle činnosti tolik nerozumím. Ale pokud by se to někomu podařilo, tak by to neskutečně dostihovému sportu pomohlo.
Udržujete s Českolipskem nějaké vazby?
S Českolipskem žádné vazby neudržuji. Mám několik přátel v Mimoni, takže se za nimi někdy jedu podívat.
Mezi prvním a posledním vítězstvím ve Velké pardubické jste si vydělával hlavně v Itálii. Nebyla možnost se usadit třeba tam?
Možnost tam byla, ale nabídka nebyla natolik lákavá, abych se tam odstěhoval. Měl jsem v té době už mojí manželku a děti, takže jsem chtěl zůstat v Čechách. Teď úzce spolupracuji s italským majitelem Josefem Aichnerem, který má koně u trenéra Váni na Karlovarsku, takže kvůli práci jsem často v autě.
Kam všude vás dostihový sport ještě zavedl?
Jezdil jsem dostihy v mnoha zemích (Slovensko, Polsko, Rakousko, Švýcarsko, Itálie, Německo, Francie, Belgie, Anglie, Švédsko). Každý víkend a někdy i v týdnu jsem někde na závodišti a díky tomu jsem viděl spoustu evropských měst.
Každý rok mám plné třídy zejména děvčat, pro které jsou koně vším. (Já mám z toho z puberty trauma, dvě holky za sebou raději čas trávili s koňmi než se mnou.) Proč se ve vrcholovém sportu spíše prosazují muži?
Děvčat je ve stájích více než mužů a s koňmi to vážně umí. V dostizích a především překážkových se ale prosazují především muži. Je to nebezpečný a fyzicky náročný sport, takže proto se spíše prosazují muži. Ale v dnešní době už i několik dívek dokáže mužům konkurovat.
Ty děti mě jako učitele samozřejmě zajímají. Pokud je to skutečně zajímá, a přitom nejsou z koňácké rodiny, jak by měly postupovat? Existuje třeba nějaké speciální učiliště?
Je učiliště i škola v Praze ve Velké Chuchli, nebo i v Kladrubech nad Labem. Než se rozhodnou rodiče, že pošlou své dítě do dostihové školy, tak by děti měly nejdříve navštěvovat nějakou dostihovou stáj poblíž svého bydliště, v níž by se děti naučily základy a zjistily by, jestli jsou schopni v tom pokračovat. Věnovat se koním a dostihům znamená obětovat tomu veškerý svůj volný čas a to je v dnešní době u dětí dost velký problém, takže pokud se tomu chce někdo od dětství věnovat, tak o tom musí být přesvědčený a dělat to srdcem.
Fotografie jsou z archivu Josefa Bartoše.