Současný děkan Přírodovědecké fakulty Ostravské univerzity Jan Hradecký pochází z Nového Boru, kde navštěvoval základní školu U Lesa. S Českou Lípou ho spojuje absolvování zdejšího gymnázia. Pak už ho jeho zájmy a práce zavedly do různých částí světa.
Mám před sebou váš životopis. Slušný rozptyl. Začal jste základkou v Boru, gymnáziem v Lípě, pokračoval studiem v Plzni a nakonec zakotvil v Ostravě. Můžete našim čtenářům popsat, proč jste se rozhodl pro studium v Plzni a jak jste nakonec skončil na severu Moravy?
Myslím, že najdete řadu lidí s mnohem větším rozptylem. Já to zas tak dramaticky nevnímám, ale je fakt, že na poměry české nátury asi docela velký akční rádius mám, nebo jsem měl. Do Plzně mne spíš zavedla náhoda. Nedostal jsem se na školu, která byla první volbou, a tak jsem vzal tuto možnost. Rozhodně toho nelituju, protože to byla docela zajímavá, byť ne zrovna pozitivní zkušenost. No a do Ostravy jsem šel za oborem, který mne zajímal, a byla to docela výzva, vydat se tak daleko od rodného hnízda. A musím říci, že to bylo dobré rozhodnutí!
Ne zrovna pozitivní zkušeností myslíte nepřijetí na školu první volby?
Byla to zkušenost s ne příliš dobrými pedagogy, ale byla to doba, která byla příliš blízko revoluci, a vysoké školy se měnily velmi zvolna. I díky tomu jsem si uvědomil, jak důležitý dobrý učitel je, pokud dokáže inspirovat a motivovat!
Patřil jste mezi první, kteří využili projekt Erasmus. Rozhodoval jste se dlouho, jestli vyrazíte studovat do zahraničí? Jak zpětně svůj výjezd hodnotíte? Ptám se i proto, že každý rok sleduji naše studenty a konec konců i svého syna, jak je Erasmus změnil?
Já jsem Erasmus ještě nestihnul jako student, byl jsem až jako nastupující asistent a potom několikrát během mého působení na fakultě. Já považuji program Erasmu za jednu z nejlepších věcí, které v rámci vysokých škol existují. Pro mne je ovšem nepochopitelné, jak někteří studenti této báječné možnosti vzdorují a vyjet nechtějí. Na univerzitě se této věci velmi věnujeme a stále to není ideální a pro nás jasné. Můj názor je: cestovat, potkávat se s jiným prostředím, kulturou a hlavně si vyzkoušet studovat obor aspoň částečně v cizím jazyce, kterým je většinou angličtina. A studenti, kteří vyjedou, se skutečně neuvěřitelně posouvají. Jsou sebevědomější, dokážou se rychleji zorientovat v nové situaci, posilují jazykové kompetence, jsou komunikativnější. A hlavně velmi často, aspoň na vysoké škole, navazují kontakty, které jim mohou pomoci v budoucnu. U studentů doktorského studia to platí téměř 100%.
Trochu si brnknu na politickou strunku. Nebojíte se, co by se stalo, kdybychom z Evropské unie vystoupili a zřejmě částečně našim studentům na zahraniční fakulty zavřeli dveře?
O tomto vůbec neuvažuji. Stále věřím, že podobné hloupé výroky jistých politiků nemají šanci na úspěch. Myslím, že bychom si zavřeli nejen dveře pro naše studenty!
Váš životopis je plný terénních výzkumů v zahraničí. Skoro bych se měl zeptat, kde jste nebyl, než kde jste všude byl. Jakým výzkumům jste se konkrétně věnoval?
Nebyl jsem na většině míst naší planety a tam, kde jsem byl, tak mne to utvrdilo, jak křehká naše planeta je a jak bychom si ji měli chránit. Zároveň je fascinující, že v letadle usnete a za pár hodin jste v naprosto jiném „světě“. Jsem fyzický geograf – geomorfolog a naše výzkumy jsou zaměřeny na výzkum vývoje reliéfu, především na sesuvy a vodní toky. Snažíme se, podobně jako v jiných vědních oborech, rozluštit některé dosud nevyřešené nebo nepoznané souvislosti vývoje přírodního systému. Je to širší komplex otázek, ale nyní třeba zpracováváme data z Patagonie, kde jsme na jaře studovali jednu z oblastí, která byla v důsledku odlednění a změny hydrografických podmínek postižena snad vůbec největším počtem megasesuvů na naší planetě. Takové sesuvy nejsou normálním jevem, přesto se na Zemi mohou vyskytnout a nás zajímá proč, kde a za jakých podmínek. Sesuvy ročně zahubí desítky tisíc lidí a způsobí miliardové škody a především proto je nutné tyto výzkumy dělat.
Skalní útvary daleké Patagonie – Argentina.
A už máte nějaké odpovědi na otázku, proč v Patagonii k takovým sesuvům došlo?
Máme jisté vstupní hypotézy, které teď analyzujeme i ve spolupráci s jedním německým kolegou. Každopádně se ukazuje, že klimatické změny v minulosti vyvolávaly, ve vhodných podmínkách (geologických, tektonických) extrémní sesuvy a že něco podobného budeme v dosud zaledněných oblastech zažívat někdy v budoucnosti, která nemusí být až tak vzdálená.
Zelená Patagonie s pasoucím se dobytkem.
Často jste pobýval na Krymu. Jak vnímáte, jako člověk, který žil na místě a určitě poznal řadu místních, současnou krymskou situaci?
To je velmi smutný příběh a myslím, že nejvíce to odnášejí obyvatelé Krymu a paradoxně i ti, kteří neoznačené ruské „vojáky-nevojáky“ na Krymu vítali. Pro Čecha to je o to děsivější, že jsme si to zažili v roce 1968 také, a největší hrůzností je, když prezident naší země dokáže celou věc bagatelizovat na úroveň „kšeftu“. Z toho mi je ještě hůř! Co bychom asi říkali, kdyby nám někdo v roce 1938 navrhl, aby nám Hitler kompenzoval zabrané území třeba levnějším uhlím? Mne mrzí, že jsme na Krymu udělali neuvěřitelně rozsáhlé a významné poznatky, publikovali jsme řadu článků v prestižních vědeckých časopisech (poslední nám byl přijat do tisku v prosinci), ale už jsme nestihli Ukrajině a Krymu a jeho obyvatelům vrátit tu možnost pobývat a zkoumat jejich hory v podobě návrhu opatření, aby jim jednou sesuvy nezpůsobily velké problémy. S naším týmem jsme v Krymských horách prožili mnoho měsíců a tajně věřím, že se tam jednou zase podíváme. Byla to dokonce jedna ze zásadních exkurzních lokalit pro naše studenty, ale za současné situace tam jezdit už z principu nebudeme. Pro nás je Krym stále součástí Ukrajiny a je to anexe.
Krymské hory se ostře svažují k Černému moři – hrozící sesuvy.
Ze strany Ruska o vaše výsledky teda zájem není?
Naše výsledky jsou publikované a jsou dosažitelné. Obávám se, že státní správa a dotčené orgány na Krymu tyto věci moc nezajímají. I když by měly!
Když dělám rozhovory s cestovateli, ptám se, kde se cítili nejlépe. Jak je to u vás? Cítil jste se někde lépe než v Česku?
Ne! Nejlépe se cítím doma, v České republice a v Evropské unii. Ale vím, kam asi míříte, a prozradím Vám mé silné místo. Mimo jiné se dlouhodobě zabývám vývojem vodních toků, protože naše civilizace se velmi negativně podepsala na jejich stavu. Často se v mých představách zamýšlím, jak by vypadaly naše řeky a naše krajina v podmínkách bez velkoplošného zprůmyslněného zemědělství, bez regulací a změn lužních lesů, bez zátěže odpadními vodami. Hledám v těchto úvahách krajinu a řeky, se kterými člověk žil, ať chtěl nebo nechtěl, v jisté symbióze, v respektu a snad až posvátné úctě, protože řeky přinášely život, ale také ho dokázaly brát. A takovou krajinu, původních vesnic a jejich soužití s řekami můžeme vidět právě na východě Evropy. Byť tam najdeme i krajiny a řeky notně zdevastované, tak tam jsou i klenoty, které v naší krajině už chybí. Proto se často utíkám, aspoň v představách, na Ukrajinu, kterou jsme vždy cestou na Krym projížděli. Zároveň mne nepřestává fascinovat historie 20. století této zapomenuté, ale obrovské části Evropy. Navíc! S Ukrajinou sdílíme historii území Zakarpatské Ukrajiny/Podkarpatské Rusi. Dodnes si vzpomínám na cestu v roce 1996 velmi pomalým autobusem po děravých cestách někde mezi Mukačevem a Chustem, kdy nás oslovil starý pán, a když zjistil, že jsme Češi, tak začal zpívat československou hymnu, všechny tři sloky! Je úžasné přijet někam, kde jsou činy našich dědů a pradědů v takové úctě a kde jsou řeky ještě krásné. Tehdy jsme mimo jiné vyváželi i naše školství, dnes tomu tak bohužel není.
Nádherná květena náhorní krasové planiny Čatyr-dagu – Krym (Ukrajina).
Udržujete s Českolipskem nějaké vztahy? Stýská se vám po Klíči, Lužických horách, Ploučnici…?
Udržuji. Jezdím za rodiči, za bratrem a jeho rodinou. Jsou místa, která máte tak zafixovaná, díky dětskému vnímání světa, že jsou nevymazatelná! Když mám možnost, tak na Klíč vylezu. Nebo se na něj aspoň podívám. Musím říci, že v kontaktu s krajinou mého rodného kraje stále jsem a je to bezva, že se mohu vracet. Dokonce jsme o Lužických horách točili v rámci cyklu Klenoty naší krajiny jeden z dílů, tak jsem byl rád, že jsem mohl tento kout naší země trochu propagovat.
Jak hodně jste se na seriálu podílel? Jaká byla vaše úloha?
Tomáš Netočný, který tvořil námět a scénář je můj kamarád a Lužické hory jsem mu vnuknul tak trochu já. No, a když to v České televizi prosadil, tak pak se mnou konzultoval zajímavá místa, která by se do pořadu dostala. Zároveň mi nabídl, zda bych Mirka Vladyku nemohl částí pořadu provázet.
Sběr vzorků na datování kosmogenními radionuklidy – Vysoké Tatry.
Podílel jste se i na jiných popularizujících projektech?
Ano, už jsem s Českou televizí natočil několik dokumentů (třeba v rámci cyklu Nedej se a Přidej se). Snažím se naše výzkumy dostávat do povědomí běžných občanů, protože o řadě věcí kolují mýty, které způsobují řadu problémů. Smutné je, když nevyužíváme moderní poznatky a pracujeme s postupy padesátých nebo šedesátých let. Třeba u správy vodních toků jde o alarmující věc, která daňové poplatníky stojí obrovské finance.
Prozradila mi současná ředitelka gymnázia, Helena Paszeková, že jste psal moc pěkné slohy. Stíháte psát také něco jiného než odborné práce?
Myslím, že paní ředitelka je příliš laskavá! Stíhám psát směrnice, což tedy nejsou žádná vybroušená slohová cvičení, ale také si píšu promoční projevy, a to mě baví, protože mi dávají prostor zamýšlet se nad zcela jinými věcmi, než jsou odborné problémy. A musím říci, že mi v tomto směru dala střední škola jistou schopnost vyjádřit se a dát někdy do souvislostí věci nečekané. V tom je kouzlo psaní obecně, že si můžete popustit uzdu fantazii. Věda také potřebuje, aby člověk měl fantazii, ale zase je svázána poměrně přísnými pravidly. Rozhodně v odborných přírodovědeckých článcích nemohu dělat to, co spisovatel ve svých fikcích.
O beletrii jste se nepokoušel?
To bych byl velmi odvážný! I když vlastně pokusil! Když jsem se naučil psát, tak jsem do malého sešitku napsal tajemný příběh inspirovaný upíry. Prvními čtenáři byli moji rodiče a brácha. Ani nevím, kde to skončilo.
A samozřejmě i od ní vím, že mezi vaše oblíbence patřil Milan Kundera. Dostal jste se k němu už před revolucí?
Nejen Kundera. Nejsem jeho velký znalec, ale to co jsem četl, byly opravdu pecky. Před revolucí jsem o něm věděl, znal jsem Žert, ale tím to končilo. Jeho nejnovější věci jsem zatím nečetl, prostě nějak nestíhám, nebo nejsou přeložené. Někdy mi připadá, že už to nikdy nedohoním.
Který autor u vás vede dnes?
Čas se najde hlavně o dovolené. Velmi mne zaujal Michel Houellebecq, ale zcela mne pohlcuje jedna tématika, která mi neustále vrtá hlavou a stále jsem to nepochopil a asi to ani pochopit nelze. Přispěla k tomu i Ostrava (pozn. z Ostravy byl vypraven vůbec první transport z našeho území) a moje cesty na východ. Snažím se sledovat svědectví holocaustu a v tomto kontextu se jakákoliv fiction literatura jeví nicotně, protože zde jsou vyjeveny příběhy silné, velmi tragické, ale i plné naděje a víry, lidské síly čelit neskutečnému zlu a neuvěřitelných lidských pout a touhy.
Členové patagonské výpravy Přírodovědecké fakulty Ostravské univerzity (zleva: prof. Tomáš Pánek, doc. Jan Hradecký, dr. Jan Lenart).
Ještě se vrátím k Michelovi Houellebecqovi. Jak vnímáte jeho Podvolené? Provokoval nebo představil fikci, která bude brzy skutečností?
Zatím to je v kategorii fikce, ale spisovatelé občas citlivě dokážou předjímat. Svět se mění, a to co před nedávnem bylo nepředstavitelné… Ale nejsem zastáncem katastrofických scénářů. Jsem pro komunikaci, hledání společných cest. Muslimové v řadě zemí Evropské unie tvoří nezanedbatelné komunity a cesta není v ghetizaci, ale ve společném soužití. Zažil jsem na cestách setkání s mnoha muslimy a jsou mezi nimi lidé lepší i horší, stejně jako mezi křesťany. Jejich náboženství a společnosti prochází vývojem. Dost se míjíme v načasování s naší civilizací. Rozhodně nesmíme být smířliví k násilí a zlu! To už jsme si ve svých dějinách zažili mnohokrát a docela nedávno. Co bylo na tom Houellebecqově příběhu hrůzné bylo, jak zištné důvody vedly ke změně identity hlavního hrdiny! To bylo velmi přesně popsané a ukazovalo to, jak i vzdělaní lidé mohou být snadno korumpovatelní, pokud nejsou pevní ve svých zásadách.
A jak vzpomínáte na českolipské gymnázium z přelomu osmdesátých a devadesátých let?
Vzpomínám jenom v dobrém. Byla to úžasná doba i konstelace spolužáků a našich profesorů. Na tu dobu nelze zapomenout, protože to je poměrně klíčový okamžik v životě člověka, myslím studium na střední škole a maturita. No a to, že jsme trošku byli u dění v roce 1989, to ještě více utvrdilo. Fakt jsem to dost prožíval a občas si na to vzpomenu i s ohledem na to, kam jsme se, jako Česká republika dostali. Nejsme dokonalým státem, ale jsme svobodní. Mohu se stát tím, kdo může dělat to, co chce. Mohu se vyjadřovat, k čemu chci, a vést demokratickou diskuzi. Zní to jako floskule, ale je to ta největší vymoženost, jakou lidstvo vymyslelo. O toto musíme pečovat, protože se stále objevují lidé, pro které jsou tyto hodnoty ohrožujícími. Proto musíme neustále dbát o vzdělanost naší společnosti, protože věřím, že lidé vzdělaní jsou méně manipulovatelní a dokážou z informačního chaosu vybrat to podstatné pro jejich rozhodování. Velkým ohrožením jsou pro naši budoucnost povrchnost a omezenost. Snažme se jít víc pod povrch a zároveň se pokoušejme pochopit druhé a jiné přístupy, protože to je velmi obohacující. Ve východní a jižní Asii už tyto věci pochopili, a proto jsou tak úspěšní, a to nejen v technologiích, designu, ale i ve vzdělávacím systému. Jedním z klíčů, jak to dělat dobře a pro budoucnost studentů, je uplatnění mezioborové spolupráce.
Už patříte k těm, co hodnotí současnou generaci jako tu horší, než byla ta vaše? Je nějaký rozdíl mezi studenty, které jste poznal na začátku své pedagogické kariéry, a těmi současnými?
Kdybyste se mne zeptal před 10 lety, tak bych měl dlouhý monolog, jak to je pravdivé tvrzení. Dnes si to už nemyslím. Rozhodně bych nepoužil přívlastek „horší“. Takto nás mohla označovat generace našich prarodičů také a opravdu jsme to slýchávali. Každá generace je jiná! Je to logické, protože se rodí generaci rodičů, která byla oproti generaci jejich rodičů také jiná. Každá generace se rodí, vyrůstá a žije ve zcela jiném světě. Současný svět s sebou nese něco, co se v těch minulých obdobích nedělo. Jde o obrovskou dostupnost informací, různé kvality a podstaty, téměř v okamžiku vzniku daného jevu o tom mohou být informovaní nezúčastnění lidé na opačném konci světa. V tomto světě je paradoxně velmi snadné se ztratit, je velmi snadné podlehnout iluzi pravdivosti. Jsme velmi náchylní neověřovat si zdroje, uzavíráme se do virtuálního prostoru, ztrácíme osobní kontakt. Mladá generace se stává nositelem výuky moderních technologií pro starší generaci. To je velmi zajímavý moment současného světa. Rychlé změny mohou být děsivé, ale jsou tu i momenty velmi zajímavé až neuvěřitelné. V mém oboru to vidím na každém kroku.
Ano, mezi studenty, kteří studovali před 20 lety a nyní jsou rozdíly. Nejsou v intelektu, tady platí normální rozdělení. Moderní psychologie ukazuje, že vývoj nervové soustavy dětí je asi ovlivněn působením moderních technologií. Také se změnil celý svět, potřeby lidí, a zde si dovolím tvrdit, že nestíhá náš vzdělávací systém na tyto podněty reagovat. Jenom si vezměme, jak se neuvěřitelně proměnila biologie, jak se rozšířilo poznání o fungování a vývoji vesmíru, a otázkou je, zda tyto netriviální věci jsme schopni našim studentům dobře podat. Po studentech chceme, aby studovali, ale to samé musíme chtít i sami po sobě. Nejen předat informace, faktografii, ale dokázat to vysvětlit tak, aby naši studenti dokázali složitost světa nejen pochopit, ale uměli v něm i spokojeně žít. A to je velká výzva!
---
Jan Hradecký se narodil v České Lípě roku 1974. Titul Bc. získal na Pedagogické fakultě Západočeské univerzity v Plzni, titul Mgr. na Přírodovědecké fakultě Ostravské univerzity, titul Ph.D. na Přírodovědecké univerzitě Masarykovy univerzity v Brně. Docentem v oboru fyzická geografie a geoekologie se stal na Prírodovedecké fakultě Univerzity Komenského v Bratislave. Od roku 2000 pracuje na katedře fyzické geografie a geoekologie PřF OU, od roku 2015 je děkanem. Pracovně navštívil zejména tyto státy: Rusko, Ukrajina (Krym), Írán, Norsko, Švédsko, Chile, Argentina, Bolívie, Brazílie, Indonésie, Japonsko, Dánsko, Španělsko, Řecko, Srbsko, Černá Hora, Čína, Kazachstán, Portugalsko, Francie a okolí ČR.
Výzkumy sesuvů v pohoří Taurus (Turecko).