Jan Drobeček (ve Štafetě zde) mě vyslal za svým spolužákem z průmyslovky. S J. k. Sanchezem jsem se poprvé setkal asi před dvěma roky, když v Lípě otvíral kavárnu. Až později jsem zjistil, že jde o uznávaného tanečníka a choreografa původem z České Lípy.
Kluci si jako malí přejí být námořníkem, policajtem, popelářem. Kdy vás napadlo být tanečníkem?
Mě nenapadlo být tanečníkem. Já jsem byl odjakživa jak utržený ze řetězu, když jsem slyšel dobrou hudbu...v podstatě jakoukoliv hudbu. Hodně jsem se zajímal o všechny různé žánry, a tak nějak jsem tím volně proplouval. Takže hudba ze mě udělala svůj nástroj. A to asi v pěti letech.
Můžete popsat své začátky? Vím, že to začalo někde u bojových umění.
Ano, ano. V podstatě v České Lípě nebyl pouliční tanec vůbec rozšířen. Ba naopak...málokdo o tom něco věděl. Mě celkově bavil pohyb a díky akčním filmům jsem se také zajímal o kaskadérství a bojová umění. Začal jsem chodit do kurzů karate, kde jsem také zůstal až do mé dospělosti. Díky bojovému umění jsem v sobě našel velkou energii a smysl pro sebezapření se a cílevědomost. Prožil jsem spoustu skvělých let na závodech a v zápasech a moc rád na to vzpomínám. Po mnoha letech, kdy jsem začal dělat seriál FRANKIE (viz youtube), jsem se dostal opět do „ringu“ a začal se opět o bojové umění zajímat.
A jak vypadaly teda ty taneční začátky? Bylo to na free nebo pomohl nějaký kroužek tance?
Žádný kroužek tance v té době neexistoval. Mým učitelem byla televize, klipy Michaela Jacksona, a pamatuji si, že jsem viděl nějaké tancování na německém televizním kanále. Bylo to vždy v reklamě (upoutávce) a podle toho jsem se učil. Jinak sice jsem v dospělosti absolvoval nespočet lekcí, ale v dětství ani jednu. O to víc se zase vytvořil můj osobitý styl (ale tím neříkám, že lekce nejsou důležité). Začátky byly vtipné, tedy tak na to nahlížím dnes ve svém věku. Tančil jsem na ulici, na krabicích, ve sklepě, ve škole. Když jsem potkal pár kluků, kteří se také zajímali o pouliční tanec, tak jsme trénovali v Crystalu u šaten. Bylo to vlastně hodně kouzelné. Pojem „studio“ nám nebyl moc známý a trénovat v tělocvičnách jsme začali až později. Učili jsme se navzájem, z videoklipů, z videokazet, které kdosi dokázal přitáhnout. Byla to hezká doba plná nevědomosti.
Blbá otázka: Co taneční? Šel jste do toho nebo jste je považoval za ztrátu času?
Není to vůbec blbá otázka. Ptalo se mě na ni mockrát hodně lidí. Já jsem to asi nějak neřešil. Asi jsem se styděl, že to nebudu umět a budu za vola. Další stránka věci byly finance (kurz, oblek atd.). Ale na jednu stranu mě to mrzí už kvůli té zábavě. Ovšem já jsem pak nasedl na vlak plný kurzů, lekcí, vystoupení atd. a myslím, že jsem si to docela dost vynahradil. Ale valčík neumím, no.
V Lípě jste vystudoval průmyslovku. Vůbec jste neuvažoval v tom, že byste pokračoval na vysokou školu?
No, jak se to vezme. Já jsem sice dělal průmyslovku, ale rozhodně jsem nechtěl v tomto oboru pokračovat. Na střední škole se ve mně čím dál více probouzel umělec a technické obory se tím celkem vylučovaly. Spíš jsem cítil, že se chci naplno věnovat tanci a umění.
Pojďme vaším životem dál. Jak jste dostal první nabídku tancovat za peníze?
Po škole jsem v Lípě ještě cca půl roku bydlel a dělal jsem klasicky barmana. Sice jsem měl nějaké nabídky dělat v kanceláři díky mému zaměření ze školy, ale já jsem si raději vybral volnější zaměstnání, abych měl čas se rozvíjet v tanci a dojíždět do Hradce Králové, kde jsem jezdil na tréninky. Myslím, že jedna z prvních nabídek byla klasicky někde na maturitním plese, kde se v té době vystupovalo za 200 korun na hlavu a za konzumaci. Ovšem byla to velká sranda a hlavně se člověk „ostřílel“ ve vystupování před lidmi. Ovšem nabídky, které by mě mohly uživit, se začaly rýsovat až o pár let později.
Můžete ty nabídky rozvést?
Pokud myslíte ty nabídky, které mě dokázali uživit, tak tam to začalo hodně pozvolna. Mladí lidé a studenti si myslí, že jsem naskočil hned do velkých zakázek, ale opak je pravdou. Když začínáte, tak nemáte žádné jméno. Nikdo vás nezná, a tudíž vám nemají co nabídnout. Musíte se protlačit. Takže ze začátku jsem učil malinké děti tanec (to byla hrůza, protože to byla víc družina, než tanec) a pomáhal na různých akcích jako doprovod apod. Takže se žilo ze dne na den. Nepamatuji si moc na svou první velkou zakázku, ale pamatuji si, kdy jsem se rozhodl, že to zkusím na profi úrovni. Jel jsem turné s jednou značkou po klubech a dostal jsem za měsíc (byl to jen jeden měsíc), jako bych normálně pracoval.
Ovšem větší zakázky teprve čekaly za pár let a televizní až za dlouhou dobu. No a když se ohlédnu zpět, tak v podstatě od té zakázky po klubech až do dnešní doby uplynulo asi dvanáct let a letos dělám např. kompletní režii největšího koncertu Bena Cristovao ve Žlutých Lázních.
Je v současnosti jednodušší stát se tanečníkem? Všude je plno tanečních škol, kroužků, souborů …
V současnosti je to těžké určit. Je jednoduché zajít do taneční školy a začít tančit. Zaplatíte kurzovné a tančíte. Slovo „tanečník“ má ovšem trochu více úhlů pohledu. Když vám starší tanečníci (myslím tím téměř legendy) řeknou „you are dancer“, tak je tím myšleno to, že žijete to, co děláte. Vstáváte a usínáte jako tanečník. Není to myšleno samozřejmě tak, že chodíte po ulici se sluchátky a tančíte si při tom stále všude. Ale vzděláváte se, jste součástí kultury, jezdíte na akce, zúčastňujete se projektů atd atd atd. Nechci se dotknout mých studentů a jiných lidí, kteří se tanci věnují, ale chodit dvakrát, třikrát týdně na lekce z vás tanečníka nedělá. Dělá to z vás milovníka tance. Samozřejmě, kdyby mi tohle někdo kdysi řekl, taky bych se čertil, ale zpětně vidím, že jsem tomu obětoval vše, a když mi starší dancers řekli, že jsem tanečník, tak jsem pochopil proč. Tanečník zůstává tanečníkem, i když se blíží maturita, i když chodí do práce. Je to prostě vaše krev, ne status na facebooku.
Seriál má čtenářům ukazovat, že i s Lípou je spojena řada lidí úspěšných v mnoha oborech. Jestli jsem dobře pátral, tak před sedmi lety jste poprvé režíroval. Prozraďte mi více o projektu IN-SI-DE.
IN-SI-DE byl divadelní projekt. Víte, já jsem duše zvídavá a prostě nejsem typ člověka, který když něco řekne, tak to pak neudělá. Mnozí lidé mě nechápou a mají okolo toho, co dělám, dost řečí, ale já si stále říkám, že jsem v ČR, kde je závist bohužel dost silná, a jak říká citát Willa Smithe „Lidé, kteří nedokázali to, co chtěli, ti budou povídat, že nic nedokážeš ani ty“. Tak to i je. Prostě a jednoduše miluji divadlo, divadelní prostředí atd. Jsem dost samorost a cítil jsem, že chci udělat divadelní hru. Sranda byla, že jsem o tom skoro nic nevěděl. Měl jsem zkušenosti z Pražského hostování v URBANITE divadelním představení, ale nic moc víc. Udělal jsem tedy svou první hru IN-SI-DE. Jsem dost známý tím, že kombinuju různé věci a snažím se i přes dočasné nepochopení udělat něco jiného a nového. První díl IN-SI-DE byl spíše takový malý koncert. Živá hudba, tanec. Ovšem rok po dernieře jsem napsal IN-SI-DE The Cirque a tento projekt se dostal až na prkna londýnského divadla Sadllers Wells Theatre, kde si část této hry vyžádali v rámci festivalu pouličního tance a umění.
Díky IN-SI-DE The Cirque jsem se naučil dost o scénografii, produkci, režii a herectví, ale i tento projekt byl takovým maličkým začátkem.
A jaké bylo větší pokračování?
Projekt IN-SI-DE skončil, ale položil mi základy v odvětvích, kterým se nadále věnuji: režie, herectví, produkce. V těchto třech směrech jsem se začal více zdokonalovat a zkusil si je už na velkých projektech (filmy, seriály apod.). Takže dál přišly zkušenosti a spíše uvědomění si, že je to super cesta.
Ovšem, co můžu v podstatě označit jako pokračování projektu je projekt FRANKIE, jehož pilotní díl mají možnost lidé shlédnout na youtube.
Vedla přes tento projekt vaše cesta do televize?
Hm, to nevím anebo si nějak nepamatuji. Je pravda, že díky tomuto projektu jsem se dostal ke spoustě kontaktů. Ale do televize mě vedly jiné „náhody“. Velké plus asi také bylo to, že já neberu celebrity jako celebrity, ale jako normální lidi a stejně se tak k nim chovám, teda výjimka byl pan Gott, okolo něj jsem chodil po špičkách, haha.
To mi teda popište vaše chování k celebritám. Kromě Gotta.
Nemyslete si, že se k nim chovám nějak nezdvořile. To rozhodně ne, ale chovám se k nim jako k lidem a ne jako někomu, kdo zrovna přiletěl z Marsu. Mám mezi celebritami spoustu dobrých známých a jsou to mnohdy stejní dříči a lidé s podobnou historií jako já. Takže prostě okolo nich nechodím, jako bych viděl ducha. Prostě a jednoduše se s nimi bavím stejně slušně a s respektem, jako například s prodavačkou v Tescu. Jsou to lidi a také si hledají své místo na slunci.
Jak hodně jste se podílel na pořadech jako je Hlas Československa nebo Superstar? To budou lidi určitě znát.
Hlas Československa, Superstar, Miss ČR atd – všude jsem byl jako co-choreograf, neboli vymýšlel jsem z velké části to, co mohli lidé v televizi vidět. Mou nadřízenou byla paní choreografka Ivana Malá, která dbala na to, abych nedělal moc velkou ostudu (hahahahaha) a která si mě kdysi vybrala z davu tanečníků na Miss ČR, abych jí dělal asistenta. Za to jí moc děkuji!
Byla to pro mě velká zkušenost a taky jsem si uvědomil, že tyto věci jsou pro mě jen další meta. (Proto jsem účast na Tvoje Tvář má známý hlas odmítl.)
Stále ještě nevím, co je tou vaší další metou.
Moje další meta je...no, pokud mě budete chvíli pozorovat, tak to vyčtete mezi řádky.
Mám své sny a cíle a lidem se tyto věci ani v podstatě nedají říkat, protože spousta lidí své sny a cíle vidí jako nereálné a v podstatě až vtipné, a proto se raději mnohdy spokojí s málem a tvrdí, že jim to stačí. Ovšem když jim člověk řekne své cíle a sny, tak nechápavě koukají anebo pomlouvají. Je to bohužel fakt. Jen málo lidí dokáže upřímně říci: „To je skvělý!! Až tam budeš, budu ti fandit“. Lidé v Česku se bohužel mnohdy otočí spíše tehdy, když spadnete na kolena a řeknou: „Já jsem ti to říkal.“ Jinými slovy „Já jsem ti to přál.“
Moje cíle a sny jsou raději jen v mé hlavě, ale já si zásadně sny plním. Dobře, jednu metu vám prozradím. Herectví – televizní a filmové. Neskutečně mě to baví!!!
Měl byste se objevit i v jedné z hlavních rolí filmu Psanci. Kdy se dočkáme premiéry?
Noooo, to nevím (hahaha). V podstatě se ten film ještě nedotočil. Produkce stále něco řeší okolo tohoto snímku, protože se jedná o česko-polsko-kanadskou koprodukci a jak je to takhle rozdělené, tak je to taky tak komplikované. Nicméně máte pravdu, dostal jsem tam jednu z hlavních rolí a to ani ne záporáka, ale ani ne klaďase. Tuto roli jsem dostal díky mé předchozí roli v krátkém filmu „Darling“ (najdete na CSFD), za kterou jsem byl oceněn porotou festivalu 48H cenou „herec festivalu“.
Máte nabídku i na jiné filmové role?
Ještě před „Psanci“ jsem dostal roli ve filmu „UCAN“ a „Ještě jsem se neoženil“, ovšem tyto snímky stále čekají na své zpracování. Měl jsem jednání i s panem Troškou, ale tam jsem jednal jen o maličké roli v jeho nové pohádce „Čertoviny“, ovšem z toho sešlo (ovšem čekám, že se opět s panem Troškou sejdeme a něco se vymyslí).
Letos v létě jsem natočil pilotní díl českého seriálu, který je momentálně ve střižně a dále postoupí ke schválení televizí. Pokud budou karty hrát na naši stranu, tak již příští rok se budete moci těšit na postavičku bláznivého, trochu prudérního barmana v jedné z hlavních rolí nového českého seriálu.
Ještě pořádáte workshop Choreo Connection? Jak vznikl tento projekt a kde se v současnosti pořádá?
Choreo Connection stále existuje a letos slavíme desáté výročí (pořádá se dvakrát do roka, takže pět let). Tento projekt vznikl zase díky mé zvídavosti a dravosti a drzosti a všechno dohromady (haha). Jedná se o mezinárodní workshopový víkend. Nechtěl jsem, jak se říká lidově, ostatním organizátorům „lézt do zelí“, tak jsem vzal to, čemu se věnuji skoro nejvíc (choreografie) a udělal z toho malý víkendový seminář, který zprvu byl opravdu malý a jen za účasti českých lektorů. Nicméně já, když něco dělám, tak to dělám opravdu naplno a jsem pro to schopen padat na „hubu“ únavou (zasvěcení vědí) a za těch pě let se tu vystřídali světoznámí choreografové a tanečníci velkých hvězd jako např. Madonna, Justin Timberlake, Justin Bieber, Usher atd atd atd.
Kolik států jste s tancem navštívil?
Nechci, aby to znělo nějak nadutě, ale v dnešní době by byla lepší otázka: „Které jsem ještě nenavštívil?“. Byl to velký sen. Sen cestovat a tančit. Před cca osmi lety jsem začal cestovat díky lekcím a moje první zastávka tenkrát bylo Finsko, pak Estonsko, Rusko...no a když to vezmu zpětně, tak bych přihodil ještě Polsko, Italie, Španělsko, Anglie, Německo, Slovensko, Ukrajina, Bulharsko, Los Angeles, New York, Hong Kong, Japonsko, Francie, Norsko, Švýcarsko atd. Je to droga.
Jak jste přišel ke své přezdívce?
Co si vzpomínám, tak mně lidi říkali odjakživa vždycky nějakou přezdívkou. Když jsem byl prcek, tak jsem jezdil na tábory a říkali mi „indián“, nebo „vrták“ (to díky tomu, že táta dělal u vrtu a vedoucí ho znali), nebo Pedro (podle obrázku na slavné žvýkačce). No a z toho Pedra vlastně vzniklo přesmyčkou přes Sancho Pedro, Sancho Panza, Sanchez. Celé jméno J. K. Sanchez mi vymysleli manažeři v Rusku, když potřebovali zpromovat mé lekce v Moskvě a lidé jen na „Sanchez“ neslyšeli a neuměli si to zařadit. Říkali „Sanchez, ty potřebuješ international jméno, něco, co bude mít větší smysl a váhu“, tak vznikl JK Sanchez. A pravda, ten je v ČR jen jeden.
V jednom z rozhovorů tvrdíte, že se do Lípy nevrátíte, ale poprvé jsme se potkali u nás ve škole, když jste přijel propagovat svou kavárnu. Step café jen zastřešujete nebo je to přímo váš podnikatelský projekt?
Já jsem se nevrátil. Bydlím v Praze, ale do Lípy jezdím za rodinou. Projekt Step Cafe - byl to nápad se společníky udělat v Lípě trochu něco jiného. Plán byl takový, že se vezme koncept něčeho, co funguje v Praze a jinde ve světě a zasadí se to Lípy. Bohužel společníci tuto kavárnu museli zavřít, protože se setkali spíše s nepochopením a zjistili, že lidé na tyto koncepty nejsou v Lípě ještě připraveni. Já jsem chtěl ještě pokračovat, ale mám toho strašně moc v showbussinesu a tanci a neměl bych čas se tomu denně, ba dokonce i týdně věnovat. Takže tento projekt je jen vzpomínkou a také super zkušeností, neb jsem se setkal nejen s pravou tváří některých lidí, ale také jsem si uvědomil spoustu důležitých životních věcí. Ovšem děkuji za tyto zkušenosti a děkuji i lidem, kteří do Step Cafe chodili s láskou.
