Sedmdesátiletý, polohluchý děda byl jediným člověkem, kterému se Zbyšek mohl svěřit.
„Já jsem tak nešťastný, dědo,“ naříkal, když spolu seděli na lavičce před radnicí. „Napsal jsem jí dvacet dva dopisů, sedmkrát ji pozval na rande. Pak konečně nabídku přijala a šla se mnou do kina. Nespal jsem kvůli tomu dvě noci. Z filmu jsem neměl vůbec nic. Celou první půlku jsem si představoval, jak za ní strčím ruku a obejmu ji. Když už se skoro blížily titulky, tak jsem se konečně odhodlal aspoň ji chytit za dlaň. A ona mě odstrčila.“
Zbyšek zaznamenal, jak děda očima sleduje pozadí jedné z procházejících úřednic.
„Ty máš opravdu, Zbyšku, starosti,“ pronesl stařík. „Ty se zajímáš jen o ty své sedmnáctky. A co mám říkat já? Mě baví všechny ženský od čtrnácti do osmašedesáti.“