Vlastimil chtěl na svou novou přítelkyni udělat dojem.
„A ty jsi teda opravdu učitel?“ zeptala se obdivně, když rozlil víno do skleniček.
„Ano, beru tu práci jako poslání. To víš, pro peníze se to dělat nedá,“ vysvětloval jí. „A ty děláš teda někde sekretářku?“ Věděl, že pokud má uspět, musí se taky zajímat o ni. Však bude ještě dost času mluvit o sobě.
„Dneska se tomu říká asistentka, ale v podstatě jsem sekretářka,“ odpověděla a snažila se ještě nějakou informaci přidat.
„Hmm, zajímavé. No já učím angličtinu a tělocvik. Mám to takové pestré,“ zapomněl po chvíli Vlasta na své předsevzetí. „Studoval jsem na to pět let a pak jsem byl ještě pár měsíců v Americe, abych pochytil ten správný akcent. Není to sranda, dneska kdejaký student vyjíždí ven a mohl by poznat, že jsem nevytáhl paty z tohohle prdelkova.“
„Já taky umím trochu anglicky,“ špitla přítelkyně.
„Trochu dnes umí každý, ale v Čechách se prostě líp nenaučíš. To chce mluvit. A ten tělák, to je taky výhoda. Člověk má pohyb a ještě mi za to platěj,“ pokračoval.
Z monologu ho vytrhla dívka, která vstoupila do restaurace. Krátká sukně, dlouhé nohy, koženková vestička s obtížemi zvládala krotit poprsí.
„Alice!“ křikl na ni Vlastimil.
„Vlastíku! Jsi to ty?“ vrhla se k jejich stolu a teatrálně ho objala. „Neříkej, že stále učíš v Lípě?“
„No jo, to víš. Někdo to dělat musí.“
Po chvíli ho znovu objala a přesunula se do jiné části místnosti.
„Bývalá studentka. To víš, učitelství má i své výhody,“ vysvětloval přítelkyni. „Ale kde jsme skončili? Jo, prostě mám každodenní pohyb. Trochu si odpočinu a večer mám ještě dost sil někoho doučovat.
Znovu se otevřely dveře, ale tentokrát chtěl být Vlastík spíše neviditelný. Muž v orvaných riflích, kožené bundě, s dredy na hlavě a piercingem v nose ho však nepřehlédl.
„Ty zmrde, tak ty jsi ještě nechcíp,“ vystartoval po Vlastimilovi, chytl ho za krk a zvedl ze židle. „Nestojíš mi za to, ubožáku,“ pronesl, usadil ho zpět a odešel.
Vlastimil se upravil, nadechl, ale přítelkyně promluvila za něj: „To jsou ty nevýhody učitelského povolání, co?“