Vilma byla nervózní. Bodejť by ne, když nastupovala do svého prvního zaměstnání.
Zatím znala jen personálního ředitele a svého přímého nadřízeného, se kterými se viděla při přijímacím pohovoru. Do své kanceláře se snažila přijít jako první, aby do ní nemusela vstoupit, až když bude plná jejích nových spolupracovnic.
Zabouchla dveře a překvapením oněměla. Stoly byly plné chlebíčků, v umyvadle se chladil sekt, ve váze byly květiny.
„Ty brďo. Ty se na mě nachystaly,“ řekla si a hned jí došlo, že ona má v batohu jen rozdělané žvýkačky. Rychle si spočítala, kolik má v peněžence, a vyběhla do nedaleké pekárny, aby nakoupila aspoň nějaké dorty. Ten nový šéf ji hodně překvapil. Tváří se jako suchar a přitom byl uvítací ceremoniál bezesporu jeho prací.
Nechala v provozovně za sladkosti skoro osm set a mazala zpět.
V kanceláři už bylo několik žen, které se na ni podezíravě podívaly.
„Já, já jsem Vilma. Vaše nová kolegyně. Chtěla jsem vám poděkovat. Takovéhle přivítání jsem opravdu nečekala,“ koktala.
„Jé, to ani moc neděkuj,“ usmála se na ni asi čtyřicetiletá žena s melírem na hlavě. „To jen tady Milada má dneska narozky.“