Pointovka na víkend – Vendula

Tak se Vendula dočkala. Konečně jí po třiceti letech přišla pozvánka, na kterou v březnu marně čeká většina učitelů. Byla pozvána na radnici.

Oblékla si své nejlepší šaty, které si koupila před pěti lety, kdy naposledy dostala na Vánoce odměny, a 28. března po skončení vyučování zamířila do budovy městského úřadu. Před dveřmi do zasedací místnosti, na níž byla nalepená cedulka s nápisem Nejlepší učitel 2012, postávaly další tři ženy.

„Dobrý den,“ oslovila je mladá žena. „Já jsem asistentka pana starosty. Máme takový nepříjemný problém. Vaše školy nám poslaly návrhy, proč byste se měly právě vy stát nejlepšími učiteli, teda vlastně učitelkami, pan starosta si připravil řeč. Jenže nám spadly počítače. Je mi to hrozně trapné, ale mohly byste mi rychle říct, za co byste měly cenu dostat?“ pošeptala jim, aby to neslyšeli nachystaní novináři a fotografové.

„Já vedu kroužek country tanců,“ přiznala se jedna z žen.

„Já mám hodně vítězů z chemických olympiád.“

„Já vydržela ve školství šedesát let.“

„Já pracuji už deset let s autisty,“ zašeptala Vendula.

„OK. My to rychle vymyslíme a pozveme vás dál.“

Za deset minut se otevřely dveře a v nich stál starosta s pusou od ucha k uchu.

„Mé drahé paní učitelky, pojďte dál. Vy páni novináři také.“

Starosta ke všem ženám pronesl obecnou řeč, do níž nějak zamíchal jejich největší zásluhu. Konečně došlo na Vendulu.

„Musím se přiznat, ale vůbec jsem netušil, že máme na některé naší škole takto zaměřený zájmový útvar, a navíc, že funguje už deset let. Prozradím na sebe, že cirkus miluji odmala, proto mě těší, že se malým artistům někdo věnuje. Pokud byste na ty vaše artisty, drahá paní učitelko, potřebovala nějaké peníze, fond rady města je vám k dispozici.“

Vendula se nadechla, že něco řekne, ale pak se jen usmála a přijala nabízenou pravici.