Sváťa byl poprvé pozván na oběd k rodinnému stolu své budoucí nevěsty.
Pochutnal si na svíčkové, přežil i kávu se zákuskem.
„Potřebuji ven. Projít se,“ pošeptal své nastávající, když se rodinka rozseděla u odpoledního filmu pro pamětníky.
„Teď?“ podivila se oslovená. „Mám jít s tebou?“
„Ne, půjdu sám,“ oznámil.
Po deseti minutách se vrátil.
K večeru si scénku zopakoval.
Když se vrátil, cítil, že atmosféra zhoustla. Budoucí tchýně se s ním nebavila vůbec, budoucí tchán si ho podezřívavě prohlížel.
„Děje se něco?“ nevydržel napětí Sváťa a vyslal prosebný výraz ke své dívce.
Ta jen sklopila hlavu.
„Tak se ho zeptej na rovinu,“ řekl rázně otec.
„Naši si myslí, že jsi narkoman, když pořád potřebuješ chodit ven.“
„Já, já,“ drmolil Sváťa.
„Podívejte se, mladý pane. Vypadáte jako slušňák,“ vzal si slovo znovu otec. „My ale máme jedinou dceru. Nechceme, aby se přátelila s někým, kdo bere drogy.“
„Já ale neberu drogy. Já se jen nemůžu na vašem záchodě vyčůrat. Musím chodit ven za garáže. Mně to v tom umakartovým jádře prostě nejde.“