Servác nevěří na věci, které se nedaří vědecky zdůvodnit.
Neví, jestli za to může komunistická výchova nebo jím vystudovaný přírodovědný obor. Lidé chodící ke kartářkám mu přijdou rozhazovační. Přesto i jemu se občas do cesty připlete příhoda, kterou si nedokáže vysvětlit.
Jeho žena miluje tahy. Není žádný alkoholik, ani notorický flamendr. Jen má dvakrát, třikrát do roka potřebu vyhodit si z kopýtka, pustit se smetáku, nechat vychladnout troubu a zapomenout na žákovskou knížku své dcery. A vyrazí. Servác její způsob relaxu respektuje, ale tu a tam v něm bouchnou saze.
Přišla takhle jednou za svítání. Teda už pár hodin po něm. To ještě nebyly mobilní telefony (ale i kdyby byly, určitě by ho někde zapomněla, aby jí někdo, především teda Servác, relax nenarušoval). Slovo dalo slovo, v životě by ji neuhodil, ale odnesl to její oblíbený hrnek. Hodně oblíbený, čaj z něj pila takřka nepřetržitě.
Na víkend jel Servác ke svým rodičům. Většinou od nich dostal vajíčka, maso a čerstvě upečenou buchtu. A tentokrát mu k tomu všemu jeho matka přibalila hrnek. Úplně stejný, jako byl ten, který před několika dny v záchvatu vzteku zničil. Jen připomínám: nebyly mobilní telefony a Servácovi rodiče neměli ani pevnou telefonní linku. Navíc před nimi nikdy neventilovali jakýkoliv manželský spor.
Přestože byl Servác u několika objevů v oboru imunologie, hrnek je pro něj snad navždy ta nejneuvěřitelnější věc.