„Čau Hodáku, půjdeš na pivo?“ pokusil se vytáhnout Radovan do společnosti svého kamaráda.
Hodákovi táhlo na čtyřicet, pupek se mu tvaroval do slimáka, vlasy mu už dělaly jen polokruhy za ušima. Vysokou nedokončil a už dvacet let jezdil vysokozdvižným vozíkem ve velkoskladu potravin. Na rozdíl od ostatních kluků z bývalé party se nějak nestihl oženit a pořídit si děti, a tak ti si za jeho zády rozdělovali služby, kdo s ním pojede na čundr, kdo s ním půjde na pivo, kdo ho pozve na Vánoce.
„Hele, Radku, půjdu. Ale nebudu sám.“
„No, jasně. Vem nějakého kámoše z práce, aspoň bude změna,“ pronesl smířlivě Radovan.
„To není kámoš. Mám holku. Já už s ní měsíc bydlím,“ vysvětloval Hodák.
Radovan se na schůzku psychicky připravoval. Nejvíce se děsil, že až ten Hodákův objev odejde na záchod, dostane otázku: „Tak co jí říkáš?“
„No víš,“ chystal si v duchu odpověď, když vyrazil do hospody. „Je ti už přes čtyřicet. Máš skoro sto kilo, manšestráky si zapínáš pod břichem, v noci chrápeš, vlasy se ti přestěhovaly na prdel. Myslím, že pro tebe je dobrá.“
Radovan vešel do restaurace. Rozhlédl se a pak je uviděl. V objetí. Cestou k jejich stolu porazil dvě židle a pak zůstal civět.
„Tak co ji říkáš?“ vyhrkl ze sebe Hodák, jakmile se Klárka omluvila a zašla na záchod.
„Do řiti, Hodáku, kdes ji sehnal? Dyť tý ještě není ani třicet, měří o půl metru více než ty a takový prsa neměla moje žena, ani když kojila.“