Otýlie už toho měla vážně dost. Ten její dědek přišel z hospody zase nadranej jako čuně.
Nejdřív mu spílala jako vždy. Pak mu oznámila, že od teďka vede veškeré domácí účetnictví ona. On že dostane padesát korun na den a víc ani floka.
"Ale to mi nestačí ani na cigára, natož na pivo," hájil svá lidská práva.
"Tak přestaň kouřit a chlastat … nebo si šetři. A neremcej, nebo ti přestanu i vařit," oznámila suše Otylka a otočila se zády, aby dala najevo, že rozhovor je u konce.
Starý pán nehodlal v takovém světě žít. Odešel do lesa skončit se svým životem. U prvních stromů mu však došlo, že k oběšení potřebuje lano. „Hmmm, domů teda zpátky nejdu. Takhle se ponižovat nebudu. Však já něco vymyslím,“ mumlal si pro sebe. A řešení našel vzápětí. Podél houští se táhl půlkruh krásně červených muchomůrek. Během chvilky měl v sobě dvě plodnice. Natáhl se na mez a očekával smrt.
Když po hodině halucinace odezněly a svět krásných barev, svůdných žen a rychlých zážitků zmizel, dal si ještě jednu dávku.
„Podívej se na něj. On už ji zase má jak z praku,“ ztěžovala si Otylie sousedce, když se jako každý den vracel její manžel z lesa s úsměvem od ucha k uchu. „On si tam někde ten chlast snad schovává.“
Problém vznikl v půlce zimy.
„A jak se na vaši závislost přišlo?“ zeptala se terapeutka v kroužku tvořeném pacienty odvykacího centra.
„Hmm. No nic, chodil jsem domu každý večer s takovou mírnou kocovinou, přestože mi Otýlie nedávala už vůbec žádný kapesný. No a pak mě jednou načapala na půdě, že si suším muchomůrky na zimu. Tak to prasklo.“