„Ty naděláš z jednoho vyšetření konečníku,“ komentovala manželka Milanovu další bezesnou noc.
Milan byl dlouholetý učitel na gymnáziu, většinu lékařů v okresním městě kdysi učil, a tak u žádného specialisty nečekal. Stačilo zvednout telefon, sednout do auta a přejet do nemocnice. Tentokrát se však na vyšetření objednal do malé, dvacet kilometrů vzdálené ordinace. Posadil se do rohu čekárny a čekal napjatěji než u zubaře.
„Konečně se otevřely dveře. Z nich vykoukla sestřička. „Tak pojďte, pane učiteli,“ vyzvala ho halasně. Tři ženy čekající spolu s ním si ho podezřívavě prohlédly.
Orosil se. „Vy mě znáte?“
„No jasně. Učíte naší holku. Mařku. V sekundě. Ona za chvíli přijde.“
Milan polkl.
„Dobrý den, pane učiteli,“ podal mu ruku lékař. „Tak se podíváme na tu vaši dírku.“
„Vy mě taky znáte?“ narůstalo Milanovo zděšení.
„Ale. Si nepamatujete? Učil jste mě, když jste nastoupil na gympl. Zadní lavice. S Homolou, co si z vás stále dělal srandu.“
„A tak. Aha. No máte takové běžné jméno… Nevěděl jsem...“
„Nebojte. Uděláte kočičku, já si vás namažu lubrikantem a za chvíli bude po všem. Maximálně zjistíte, jak to mají ty kluci teplí těžký. Jo, chtěl jsem vás požádat o laskavost, když se známe. Mám tady na praxi dvě žákyňky, většina pacientů se při podobném zákroku stydí, ale vy jste ten učitel. Vy jistě pochopíte, jak je vzdělávání důležité …“