Medard svou práci ředitele základní školy miloval, ale nerad řešil prohřešky svých podřízených.
Kolegy a kolegyně, se kterými léta učil, dobře znal. Věděl o jejich slabinách i možnostech. Fyzikáře třeba nikdy nedonutí, aby byl na pracovišti čtvrt hodiny před začátkem vyučování. Byl však přesvědčen, že ve škole zůstává dlouho po své poslední hodině a málokdy by šel do hodiny nepřipraven. Tělocvikářce zase toleroval, že chodí kouřit o volné hodině mezi stromy na kraji pozemku školy. S dětmi však trávila každou volnou sobotu.
Medard si však neuměl poradit s novými kolegyněmi. Rád by v nich vytvořil ty správné návyky, ale nechtěl vypadat jako pedant. Tentokrát se mu doneslo, že mladá češtinářka nepřišla do první hodiny a žáci byli celou hodinu bez dozoru.
„Můžete mi to, slečno kolegyně, vysvětlit?“ zeptal se jí, když dosedla naproti němu do křesla v ředitelně.
„Já jsem přišla do školy včas, ale pak jsem si všimla v zrcadle, že mi neladí rtěnka s náušnicemi,“ pronesla s vážnou tváří skoro třicetiletá učitelka.
„Nechcete mi snad říct, že jste si běžela koupit nové náušnice?“
„Ne, ne, to určitě ne,“ bránila se češtinářka.
„A kde jste teda byla?“
„Skočila jsem si koupit novou rtěnku.“