Magdaléna nevěřila svým očím.
V obálce, kterou otevřela, byla složenka na výplatu jejího prvního autorského honoráře. Prvních pět tisíc, které si vydělala psaním.
Popadla doklad a běžela na sídlištní poštu.
Vracela se zpět a doslova cítila, jak tisícikoruny hřejí v kapse. Před domem se zarazila. „Kde mám klíče?“
Okamžitě ji zachvátila zlá předtucha. V hlavě si přehrávala záznam s průběhem svého příchodu domů. A hlavně odchodu. Roztrhla obálku ještě v předsíni, dveře ani nedovřela. Klíče určitě zůstaly v bytových dveřích. Zvenčí! Ano, takový je život, každý dobrý skutek musí být náležitě potrestán.
Konečně Magdu někdo pustil do vchodu. Ani nečekala na výtah. Ty čtyři patra vyběhne. Představovala si svůj byt převrácený naruby. Na podlaze vyházené obsahy šuplíků. Tak to viděla nejen v televizi, ale i u jedné své vykradené kamarádky. Určitě bude pryč i notebook se všemi jejími texty.
Doběhla ke dveřím. Byly zabouchnuté a klíče v nich nebyly. Sakra!
„Magdo, Magdo,“ ozvalo se za ní. „Neměla byste nechávat klíče ve dveřích. Jednou vás někdo vykrade.“ Sousedka stála mezi futry protějšího bytu a na prstu si točila svazkem Magdiných klíčů. „Tento týden je to už popáté.“