Jarmila milovala detektivky.
A ta, kterou měla právě rozečtenou, se povedla. Vražda hned na první straně. Potom postupné rozkrývání důkazů, složité pátrání po motivech, psychologické rozbory oběti i možných pachatelů. Každý večer Jarmila usínala s touhou aspoň maličko se přiblížit k rozuzlení. Zbývalo dvě stě stran a ona stále měla v hlavě čtyři možné vrahy. Zabil mladou dívku introvertní slaboch Jim, dominantní Kryštof, její hysterická kamarádka Jostin nebo dokonce její milenec Damian?
Jarmila jela na výlet do Prahy. A těšila se o to více, že během čtyř hodin v autobuse knížku dočte. Cestou do hlavního města snad vyloučí z množiny pachatelů aspoň jednoho podezřelého. V Praze si užije památky a při cestě zpět nechá autorku rozkrýt poslední důkazy. Když to vyjde, mohla by znát vraha na křižovatce v Provodíně. Při sjíždění do Lípy si pak může přehrát celý příběh v duchu znovu a přemýšlet, od kterého okamžiku byl vrah jasný.
Konečně dosedla na sedačku, sundala si kabát, urochňala se a vytáhla knížku. Autobus se rozjel po vlhké silnici a Jarmila byla během chvilky v irském Dublinu a účastnila se výslechu Jima, který bydlel v patře nad obětí.
„Čau! Co čteš?“ vytrhla Jarmilu z příběhu bývalá kolegyně, která přistupovala v Dubé. „Jééé, Frenchová, to jsem četla. Do toho Damiana, bys to neřekla, co? Hajzl jeden, jak zametl stopy. No, nic, nebudu tě rušit. Čti si dál.“