„A tati, jak funguje televize?“ Čtyřletý Igorek byl zvídavé dítě.
Starší Igor byl z podobných dotazů nadšen. Jako většina otců měl pocit, že je jeho dítě geniální. A on byl rozhodnut v něm jeho geniálnost podporovat.
Společně se zavřeli do ložnice a vydolovali z peřiňáku už léta nepoužívanou promítačku. „Vidíš ta okýnka?“ ukázal otec synovi kus starého filmu. „Na každém je malá fotka, jedna od druhé se trochu liší. Když je dám do promítačky a budu je pomalu posouvat, poběží na zdi film.“
Společně se podívali na několik dílů sovětského kresleného seriálu „Jen počkej zajíci“.
„Tak jsem mu dneska vysvětlil, jak funguje film,“ pochlubil se Igor manželce. „Jednou z něj bude fyzik. Třeba se dočkáme i Nobelovy ceny.“
„A co to slyším za rány?“ zeptala se manželka.
„Asi si hraje s tím nářadím, co jsem mu koupil před týdnem. To víš, musím v něm podporovat i manuální zručnost.“
Najednou zhaslo světlo a přestala bzučet lednička.
Oba dva vyběhli do obýváku v patře.
„Tati, tady ale žádná promítačka není,“ pronesl zklamaně Igorek. V jedné ruce kladivo, v druhé majzlík. Naproti televizi byla ze zdi vydlabaná elektrikářská krabice.