„Já, já jí zavolám,“ přihlásil se Bronislav o možnost zařídit besedu se známou herečkou v jejich kulturním domě.
Vzal si od kolegy číslo a pečlivě ho vymačkal do klávesnice služebního telefonu.
Jedno zvonění, druhé zvonění, třetí zvonění. „Bohužel nejsem doma. Po zaznění zvukového signálu zanechte, prosím, svůj vzkaz. Píp.“
„Ty vole, záznamník,“ zaklel Bronislav a pak ztuhle zíral na sluchátko ve své ruce. Teprve potom zavěsil.
„Je to tam, co?“ podíval se vyděšeně na svého kolegu.
„Asi jo, jestli zazněl ten zvukový signál. Dej to sem, zavolám já.“
Jedno zvonění, druhé, třetí. „Bohužel nejsem doma. Po zaznění zvukového signálu zanechte, prosím, svůj vzkaz.“
„Do pr…,“ ulevil si Bronislavův kolega a málem upustil sluchátko na zem.
„My jsme paka. Co si o nás bude myslet?“
„Vždyť neví, že to jsme my dva… Květo!“ zavolal Bronislav kolegyni, která měla na starosti dramaturgii pořadů pro děti.
„Mohla bys, prosím, zavolat té Adamovské. Víš, ona od té doby, co vyhodila Johna, nesnáší chlapy.“
Květa si od nich vzala číslo. „Prosím tě a zavolej raději ze služebního mobilu, ne z pevné linky. Nějak to blbne,“ požádal ji ještě Bronislav.
Po deseti minutách.
„Kluci, já vám musím něco říct. Já jsem hrozná kravka. Já jak jsem volala té Adamovské, tak on tam byl záznamník a hrozně rychle zazněl ten zvukový signál. Já se tak lekla …“