Už když Anežka přišla do práce, bylo jí jasné, že něco není v pořádku.
Všechny kolegyně nějak moc rychle sklopily hlavu. Zasedla ke stolu a dělala, že kontroluje výkazy jako každý den. V hlavě jí to však šrotovalo. Co je, sakra špatně? Zvedla se, odešla na záchod a zkontrolovala se v zrcadle. Oči dobrý, vlasy dobrý, pusa taky. Poklopec zapnutý, ani na zadku neměla žádnou skvrnu jako minule. Nikde na svém zevnějšku nenašla nic, co by ji mělo rozhazovat.
Vrátila se do kanceláře a dál zírala do počítače. Proč se všechny tváří útrpně? Ze zamyšlení ji vytrhl až její šéf. „Jestli chcete, Anežko, běžte klidně domu. Bez problémů vám napíšu propustku.“
„Proč bych měla chodit domů?“
„Jak chcete, třeba je pro vás lepší být mezi lidmi. Každopádně: upřímnou soustrast!“
„Jakou upřímnou soustrast?“ vyděsila se Anežka. „Mně přece nikdo neumřel.“
„Ty to ještě nevíš? Proboha!“ vyděsila se jedna z kolegyň a hned se chytla za pusu.
Teď už ale Anežku opravdu polilo horko. „No to opravdu nic nevím.“ Krve by se v ní nedořezal. Děti. Rodiče. Manžel. Dcery ráno viděla, s rodiči mluvila předvčírem. „Mirek?!“ uvědomila si, že spěchal a bral si auto.
„Jo, Mirek … je nám to moc líto. My jsme vůbec nevěděly, jak se k tobě chovat,“ pronesla omluvně kolegyně a přistrčila jí Lipský deník.
Anežka se do něj nevěřícně zadívala a opravdu: fotografie jejího manžela byla v rubrice Černá kronika.
„Ježíš, vy jste mi daly. Přečtěte si ten text pod ní. Prostě vyměnili fotky. Můj manžel vyhrál střeleckou soutěž v Manušicích. Ta fotka patří k tomuhle článku. A sem patří ten chlápek, co ho oslavují coby jednoznačného vítěze Postřeleného tetřeva.“